SOUDCE TI V AKCI

SOUDCE TI V AKCI

Robert van Gulik

Osm povídek s největším detektivem staré Číny a jeho pomocníky Ma žungem, seržantem Chungem a Ťiao Tajem pokrývá dekádu, během níž soudce Ti zastával úřad ve čtyřech různých provinciích impéria T’ang. Vyřeší zde řadu neobvyklých případů, od zrady generála čínské armády stojící proti tatarským hordám na západní hranici až po vraždu osamělého básníka v jeho zahradním pavilonu v Chan-jüanu.

1. Pět šťastných mraků

2. Případ úředního šimla 3. Přicházel s deštěm

4. Vražda na lotosovém jezírku 5. Dva žebráci

6. Dva meče

7. Císařovy rakve

8. Vražda v předvečer Nového roku

PĚT ŠŤASTNÝCH MRAKů

Tento případ se udal léta Páně 663 v době, kdy soudce Ti působil teprve týden ve svém prvním samostatném místě náčelníka v Penglai, vzdáleném okrese na severovýchodním pobřeží čínské

říše. Hned po svém příjezdu se ocitl tváří v tvář třem záhadným zločinům, které jsem popsal ve svém románu Záhada čínského zlata. V tomto příběhu byla zmínka o vzkvétajícím lodařství v Penglai a o panu Ji Penovi, bohatém lodaři. Náš příběh začíná v soukromé kanceláři soudce Ti v budově

soudu, kde se soudce radí s Ji Penem a dalšími dvěma pány. Právě skončili dlouhou diskusi o návrhu soudce Ti, jak dostat loďařství pod vládní kontrolu.

“Tak, pánové,” promluvil soudce Ti se spokojeným úsměvem ke svým třem hostům, “myslím, že tím je to vyřešeno.”

Porada v jeho soukromé kanceláři začala asi ve dvě hodiny a teď už bylo po páté. Ale domníval se, že to byl užitečně strávený čas.

“Zdá se, že pravidla, která jsme navrhli, postihují všechny nepředvídané okolnosti,” poznamenal pan Ho svým pedantickým hlasem. Byl to střízlivě oblečený muž středních let, sekretář ministra spravedlnosti na odpočinku. A s pohledem na Hua Mina, bohatého lodaře po své pravici, dodal:

“Určitě budete souhlasit, pane Hua, že náš návrh umožňuje spravedlivé urovnání vašich sporů tady s vaším kolegou, panem Ji Penem.”

Hua Min se zatvářil kysele. “‘Spravedlivé’ je hezké slovo,” poznamenal suše, “ale jako obchodník mám ještě raději slovo ‘výnosné’! Kdybych byl dostal volnou ruku konkurovat svému příteli, panu Jiovi, výsledek by možná nebyl tak úplně spravedlivý, ne…. Ale byl by nanejvýš výhodný – pro mne!”

“Lodařství se dotýká obrany našeho pobřeží,” podotkl soudce Ti odměřeně. “Císařská vláda tu nedovoluje soukromý monopol. Strávili jsme touto záležitostí celé odpoledne a díky skvělým technickým radám pana Ho jsme vypracovali tento dokument, kter ý jasně stanoví pravidla, která

mají všichni lodaři dodržovat.”

Pan Ji Pen neohrabaně přikývl. Soudce měl tohoto mazaného, ale poctivého obchodníka rád. Ne tak dobré mínění však měl o panu Hua Minovi, o kterém věděl, že mu různé pochybné obchody nejsou proti mysli a že má časté aféry se ženami. Soudce Ti pokynul úředníkovi, aby znovu dolil šálky a pak se zaklonil v židli. Den byl horký, ale teď se zvedl chladný vánek a zanášel do malé

kanceláře vůni magnoliového stromu, rostoucího před oknem.

Pan Ji postavil šálek na stůl a tázavě se zadíval na Hoa a Hua Mina. Byl čas, aby se zvedli. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupil seržant Chung, starý a spolehlivý poradce soudce Ti. Přistoupil ke stolu a řekl: “Ctihodnosti, venku je někdo s naléhavým vzkazem.” Soudce Ti zachytil jeho pohled. “Promiňte mi na okamžik,” omluvil se svým třem hostům. Vstal a následoval seržanta ven.

Když stáli v chodbě, sdělil mu seržant tiše: “Je to správce domu pana Ho, pane. Přišel ohlásit svému pánovi, že paní Ho spáchala sebevraždu.”

“Všemohoucí bože!” zvolal soudce. “Řekni mu, ať počká. Raději bych tu špatnou zprávu sdělil panu Hoovi sám. Jak to udělala?”

“Oběsila se, Vaše ctihodnosti. V jejich zahradním pavilonu během poledního odpočinku. Správce sem hned pospíchal.”

“To je pro pana Ho moc zlé. Mám toho chlapíka rád. Trochu suchar, ale velmi svědomitý. A chytrý

právník.”

Smutně potřásl hlavou a potom se vrátil do kanceláře. Sedl si znovu za stůl a vážně oslovil pana Hoa: “Byl to správce vašeho domu, pane Ho. Přinesl strašlivou zprávu. O paní Ho.” Ho pevně sevřel opěradla židle. “O mojí ženě?”

“Zdá se, že spáchala sebevraždu, pane Ho.”

Pan Ho se napůl zvedl, pak opět klesl na židli. Bezbarvým hlasem pronesl: “Tak se to přece stalo, přesně jak jsem se obával. Ona… byla ve velké depresi, v posledních několika týdnech.” Přejel si rukou přes oči a pak se zeptal: “Jak… jak to udělala, pane?”

“Váš správce ohlásil, že se oběsila. Teď čeká, aby vás odvedl domů, pane Ho. Pošlu tam hned koronera, aby vystavil úmrtní list. Jistě budete chtít mít za sebou všechny formality pokud možno co nejdříve.”

Zdálo se, že ho pan Ho neslyšel. “Mrtvá!” mumlal si, “jen p ár hodin potom, co jsem ji opustil! Co si počnu?”

“Samozřejmě vám se vším pomůžeme, pane Ho,” pronesl Hua Min konejšivě. Přidal pár slov soustrasti, k čemuž se připojil i Ji Pen. Ale zdálo se, že je Ho neslyšel. Upřeně se díval do prázdna, tvář staženou bolestí. Náhle upřel oči na soudce a po chvilce váhání promluvil:

“Potřebuji čas, pane, trochu času, abych… Nechci zneužívat vaší laskavosti, pane, ale… bylo by to možné, aby Vaše ctihodnost poslala někoho, aby se místo mne zúčastnil formalit? Pak mohu jít domů po… po úředním ohledání a až bude mrtvé tělo…” Hlas mu odumřel a upíral na soudce prosebný pohled.

“Ovšem, pane Ho!” odpověděl soudce energicky. “Vy zůstaňte tady a dejte si ještě jeden šálek čaje. Já půjdu osobně do vašehp domu s koronerem a bude připravena provizorní rakev. To je to nejmenší, co mohu pro vás udělat. Nikdy jste mi neodmítl poskytnout cenné rady a dnes jste zase věnoval celé odpoledne záležitostem tohoto soudu. Ano, trvám na tom, pane Ho! Vy dva se postarejte o, našeho přítele, pánové. Budu zpátky asi tak za půl hodiny.” Seržant Chung čekal na nádvoří spolu s malým obtloustlým mužem s černou kozí bradkou. Chung ho představil jako správce domu pana Ho. Soudce Ti mu oznámil: “Pana Ho už jsem informoval. Můžeš se teď vrátit, správce. Já přijdu za okamžik.” A dodal k seržantu Chungovi: “Ty se raději vrať

zpátky do kanceláře, Chungu, a roztřiď úřední listiny, které došly. Až se vrátím, společně se na ně

podíváme. Kde jsou mí dva zástupci?”

“Ma žung aŤiao Taj jsou na hlavním nádvoří a provádějí výcvik stráží.”

“Dobrá. Potřebuji jen, aby velitel stráží a dva z jeho mužů šli do domu pana Ho. Dají mrtvolu do rakve. Až Ma žung a Ťiao Taj skončí s výcvikem, mají volno. Dnes večer je nebudu potřebovat. Sežeň koronera a nech vynést můj oficiální palankýn!”

Na malém předním nádvoří skromné rezidence pana Ho stál malý, otylý sluha a čekal na soudce. U

vrátnice postávaly dvě služky s červenýma očima. Dozorce pomohl soudci Ti vylézt z nosítek. Ten mu nařídil, aby čekal s oběma strážníky na nádvoří a pak řekl správci, aby ho i s koronerem odvedl do pavilonu.

Malý muž je vedl otevřeným koridorem, který obloukem míjel dům, do rozlehlé zahrady, obklopené vysokou zdí. Po dobře udržované cestě, vinoucí se mezi kvetoucími keři, je dovedl až do nejvzdálenějšího kouta. Tam, ve stínu dvou vysokých dubů, stál osmiboký pavilon, postavený na kulatém podstavci z cihel. Špičatá střecha ze zelených tašek byla zakončena pozlacenou koulí a pilíře a složité tepané mřížoví oken byly nalakované zářivě červenou barvou. Soudce vystoupil po čtyřech mramorových schodech a otevřel dveře.

V malé místnosti s vysokým stropem bylo horko a v těžkém vzduchu se vznášela pronikavá vůně

nějakého cizokrajného kadidla. Oči soudce Ti ihned zamířily kbambusovému lehátku, stojícímu vpravo u stěny. Ležela na něm nehybně natažená postava ženy. Tvář měla obrácenou ke zdi. Viděl jen husté prameny lesklých vlasů, které jí spadaly přes ramena. Byla oblečena do letních šatů z bílého hedvábí, malé nohy byly obuty do bílých saténových střevíců. Soudce Ti se obrátil ke koronerovi a řekl:

“Jdi a prohlédni ji. Já zatím připravím úmrtní list. Správce, otevři okna, je tu velmi dusno.” Soudce vyndal z rukávu úřední formulář a připravil si ho na postranní stolek u dveří. Pak si zběžně

prohlédl místnost. Uprostřed na stole z vyřezávaného růžového dřeva stál čajový tác se dvěma šálky. Čtverhranná konvice byla převržena. Její hubice ležela napůl přes plochou mosaznou dózu. Vedle ní ležel kus červené hedvábné šňůry. U stolu stály dvě židle s vysokými opěradly. Kromě

dvou polic ze skvrnitého bambusu mezi okny, na nichž byly knihy a pár drobných starožitností, nebyl v místnosti žádný jiný nábytek. Horní polovina stěn byla pokryta dřevěnými deskami s vyrytými slavnými básněmi. Vládla tu atmosféra střízlivého, elegantního vkusu. Správce otevřel poslední okno. Teď přistoupil k soudci a ukázal na silné, červeně nalakované

trámy, táhnoucí se přes strop ve tvaru kopule. Z prostředního trámu visel červený provaz s roztřepeným koncem.

“Našli jsme ji tady viset, pane. Komorná a já.”

Soudce přikývl. “Byla paní Ho dnes dopoledne v depresivní náladě?”

“To ne, pane, u poledního jídla měla dobrou náladu. Ale když přišel pan Hua Min navštívit pána, tak…”

“Hua Min, říkáš? Kvůli čemu sem přišel? Měl se setkat s panem Ho ve dvě hodiny u mne v kanceláři!”

Správce se tvářil rozpačitě. Po chvíli váhání odpověděl: “Když jsem oběma pánům servíroval čaj v přijímacím pokoji, pane, nemohl jsem neslyšet, o čem se mluvilo. Pokud vím, tak pan Hua chtěl, aby vám můj pán na poradě dával takové rady, které by byly výhodné pro něj.

Dokonce nabídl mému pánovi značnou ehm… odměnu. Můj pán ovšem rozhořčeně odmítl…” Koroner přistoupil k soudci. “Rád bych Vaší ctihodnosti ukázal něco dost divného!” pravil. Když uviděl znepokojený výraz na koronerově tváři, přikázal soudce stručně správci: “Jdi a přiveď

komornou paní Ho!” Pak přistoupil k lůžku. Koroner otočil mrtvé ženě hlavu. Tvář byla silně

znetvořena, ale pořád ještě bylo znát, že to byla hezká žena. Soudce odhadoval její věk asi tak na třicet. Koroner odstrčil vlasy stranou a ukázal soudci ošklivou modřinu nad levým spánkem.

“Tohle je jedna věc, která mi dělá starosti, pane,” řekl pomalu. “Druhá je, že smrt byla způsobena uškrcením a ani jeden krční obratel není vykloubený. Změřil jsem délku provazu, který visí z toho trámu támhle nahoře, smyčky, co leží na stole a samotné ženy. Není těžké uhodnout, jak to udělala. Stoupla si tamhle na tu židli, pak na stůl. Hodila provaz okolo trámu, na jednom konci uvázala klouzavý uzel a utáhla ho těsně kolem trámu. Pak udělala na druhém konci smyčku, dala si ji kolem krku a skočila ze stolu a převrhla přitom čajovou konvici. Jak tady visela, musela mít nohy jen pár centimetrů nad podlahou. Smyčka ji pomalu uškrtila, ale krk zlomený nemá. Vrtá mi hlavou, proč si nepostavila na stůl tu druhou židli a neskočila z ní. Takový skok by jí byl zlomil vaz a zajistil rychlou smrt. Když si člověk zkombinuje tenhle fakt s tou modřinou na spánku…” Odmlčel se a upřel na soudce významný pohled.

“Máš pravdu,” souhlasil soudce Ti. Sebral úřední formulář a dal ho zpátky do rukávu. Bůhví, kdy bude moci vystavit úmrtní list! Povzdychl si a zeptal se: “A co doba smrti?”

“Těžko říci, Vaše ctihodnosti. Tělo je ještě teplé a údy dosud nezačaly tuhnout. Ale v takovém horku a v téhle uzavřené místnosti…”

Soudce nepřítomně přikývl. Upřeně se díval na mosaznou dózu. Měla tvar pětiúhelníku se zaoblenými rohy a průměr asi třicet centimetrů a na výšku asi dva a půl centimetru. Na mosazném víku bylo vyřezáno pět navzájem spojených spirál. Otvory byl vidět hnědý prášek, kterým byla dóza naplněna až po okraj.

Koroner zachytil jeho pohled. “To jsou hodiny s kadidlem,” poznamenal.

“Opravdu. Vzor vyřezaný do víka představuje Pět šťastných mraků, přičemž každý mrak odpovídá

jedné spirále. Když někdo zapálí kadidlo na začátku vzoru, má to stejný účinek jako roznětka a kadidlo pak pomalu hoří kolem otvorů ve spirálách. Podívej, čaj, který se vylil z konvice, zvlhčil střed třetí spirály a uhasil kadidlo asi v polovině této části vzoru. Kdybychom mohli zjistit, kdy byly přesně kadidlové hodiny zapáleny a jak dlouho trvalo než se oheň dostal do středu třetí spirály, mohli bychom stanovit přibližnou dobu sebevraždy. Nebo spíše…”

Soudce Ti zmlkl, protože vstoupil správce. Provázela ho korpulentní, asi padesátiletá žena v úhledných hnědých šatech. Její kulatá tvář ještě nesla stopy slz. Jakmile uviděla nehybnou postavu na lůžku, propukla ve vzlykot.

“Jak dlouho byla u paní Ho?” zeptal se soudce Ti správce.

“Víc než dvacet let, Vaše ctihodnosti. Patřila rodině paní Ho, a když se pan Ho oženil s její paní, následovala ji sem. Není příliš bystrá, aleje to dobrá žena. Paní ji měla velmi ráda.”

“Uklidni se!” oslovil soudce komornou. “Musí to být pro tebe hrozná rána, ale když neprodleně

odpovíš na moje otázky, budeme moci už brzy uložit tělo do pořádné rakve. Pověz mi, znáš dobře tyhle hodiny s kadidlem?”

Rukávem si utřela tvář a bezbarvým hlasem odpověděla: “Ovšem, že znám, pane. Hoří přesně pět hodin, každá spirála hodinu. Těsně předtím, než jsem odešla, si paní stěžovala, že je tu zatuchlý

vzduch, a tak jsem zapálila kadidlo.”

“V kolik hodin to bylo?”

“Šlo na druhou, pane.”

“A to bylo naposledy, co jsi viděla svoji paní živou, že?”

“Ano, pane. Když pan Hua hovořil s pánem v přijímacím pokoji v domě, odvedla jsem svoji paní

sem. Brzy poté se přišel pán podívat, jestli se pohodlně uložila k polednímu spánku. Řekla mi, abych nalila dva šálky čaje a dodala, že už mě nebude až do pěti hodin potřebovat a abych si raději také zdřímla. Byla vždycky tak ohleduplná! Vrátila jsem se do domu a řekla správci, aby připravil v hlavní ložnici pánův nový šedý oblek na tu poradu u soudu. Pak přišel také pán. Když mu správce pomohl s převlékáním, řekl mi pán, abych došla pro pana Hua. Společně pak odešli z domu.”

“Kde byl pan Hua?”

“Našla jsem ho na zahradě, pane, jak obdivuje květiny.”

“Správně,” poznamenal správce. “Po rozhovoru v přijímacím pokoji, o němž jsem se právě Vaší

ctihodnosti zmínil, požádal pán pana Hua, aby ho omluvil, že se půjde rozloučit s paní Ho do pavilonu a převléci. Zdá se, že se pan Hua začal nudit, když zůstal sám v přijímacím pokoji a šel ven prohlédnout si zahradu.”

“Aha. A kdo první objevil tělo, ty nebo tady komorná?”

“Já, pane,” odpověděla komorná. “Přišla jsem sem chvíli před pátou a… uviděla jsem, jak tady visí, tam z toho trámu. Vyběhla jsem ven a zavolala spr ávce.”

“Hned jsem vylezl na židli,” pokračoval správce, “a přeřízl provaz, zatímco komorná ji držela v náručí. Uvolnil jsem provaz a pak jsme ji přenesli na postel. Nedýchala, ani srdce jí netlouklo. Pokoušeli jsme se ji oživit intenzivní masáží, ale už bylo pozdě. Spěchal jsem k soudu, abych to oznámil pánovi. Kdybych ji byl objevil dřív…”

“Dělal jsi, co bylo v tvých silách, správce. A teď poslouchej. Říkal jsi, že u poledního jídla měla paní

Ho dobrou náladu a to až do příchodu pana Hua, je to tak?”

“Ano, pane. Když paní Ho uslyšela, jak oznamuji pánovi příchod pana Hua, zbledla a rychle se uchýlila do vedlejšího pokoje. Viděl jsem, že…”

“Ale to se určitě mýlíš!” utrhla se na něj podrážděně služebná. “Doprovázela jsem ji z vedlejšího pokoje do pavilonu a nevšimla jsem si, že by byla rozrušená!”

Správce se jí právě chystal vztekle odseknout, ale soudce Ti zvedl ruku a poru čil úsečně: “Jdi do vrátnice a zeptej se vrátného, které osoby vpustil do domu poté, co jeho pán a pan Hua odešli – a proč přišly a jak dlouho zůstaly. Pospěš si!”

Když správce odcupital, posadil se soudce Ti ke stolu. Pomalu si hladil licousy a mlčky si prohlížel ženu, která před ním stála se sklopenýma očima. Pak na ni uhodil: “Tvoje paní je mrtvá. Je tvou povinností říct nám všechno, co by mohlo pomoci najít toho, kdo přímo či nepřímo způsobil její

smrt. Tak mluv, proč ji příchod pana Hua tak rozrušil?”

Služebná na něj vrhla ustrašený pohled. “Já opravdu nevím, pane!” odpověděla bázlivě. “Vím jen, že v posledních dvou týdnech šla dvakrát navštívit pana Hua bez vědomí pana Ho. Chtěla jsem jít s ní, ale pan Fung říkal…” Náhle se odmlčela. Zrudla v obličeji a vztekle se kousla do rtu.

“Kdo je pan Fung?” zeptal se ostře soudce Ti.

Chvíli uvažovala se zkrabaceným čelem. Pak pokrčila rameny a odpvěděla: “No, jednou

to stejně

musí vyjít najevo a nedělali přece nic špatného! Pan Fung je malíř, pane, velmi chudý a velmi nemocný. Bydlíval v malé chatrči blízko našeho domu. Před šesti lety najal otec mé paní, prefekt na odpočinku, pana Funga, aby ji učil malovat květiny. Tehdy jí bylo teprve dvaadvacet a on byl takový hezký mladý muž…. Není divu, že se do sebe zamilovali. Pan Fung je tak příjemný člověk, Vaše ctihodnosti, a jeho otec byl slavný učenec. Ale přišel o všechny peníze a…”

“Na tom nezáleží! Byli milenci?”

Služka zavrtěla důrazně hlavou a rychle odpověděla: “Nikdy, pane! Pan Fung měl v úmyslu obrátit se na někoho, aby požádal starého prefekta o souhlas k sňatku. Je sice pravda, že byl beznadějně

chudý, ale protože patřil k tak významné rodině, byla tu naděje, že bude prefekt souhlasit. Avšak právě tehdy se jeho kašel zhoršil. Šel k lékaři a ten mu řekl, že trpí nevyléčitelnou plicní chorobou a že zemře mlád… Pan Fung jí oznámil, že se nemohou nikdy vzít, že to všechno byl jen krátký jarní

sen. Chtěl odejít někam daleko, ale ona ho zapřísahala, aby zůstal. Říkala, že přece mohou zůstat přáteli a že mu chce být nablízku, kdyby se snad nemoc zhoršila…”

“Setkávali se dál, když se pan Ho oženil s tvojí paní?”

“Ano, pane. Tady v pavilonu. Ale jen ve dne a vždycky jsem u toho byla já. Přísahám, že se nikdy nedotkl ani její ruky, pane!”

“Věděl o těch návštěvách pan Ho?”

“Ne, ovšemže ne! Čekali jsme vždycky, až pán někam odejde, a pak jsem donesla panu Fungovi vzkaz od mé paní a on vklouzl dovnitř zahradní brankou a tady v pavilonu si spolu vypili šálek čaje. Vím, že tyhle příležitostné návštěvy byly to jediné, co v posledních třech letech drželo pana Funga při životě potom, co se moje paní vdala. A ona měla tak ráda jejich rozhovory! A vždycky jsem u toho byla já…”

“Mlčky jsi schvalovala tajné schůzky,” řekl tvrdě soudce. “A možná i vraždu. Protože tvoje paní

nespáchala sebevraždu, byla zavražděna. V půl páté, abych byl přesný.”

“Ale jak by s tím mohl mít něco společného pan Fung, Vaše ctihodnosti?” zakvílela komorná.”

“To právě hodlám zjistit,” odpověděl soudce zachmuřeně. Obrátil se ke koronerovi. “Jdeme do vrátnice!”

Velitel a jeho dva strážníci seděli na kamenné lavici na předním nádvoří. Velitel vyskočil, postavil se do pozoru, zasalutoval a zeptal se: “Mám říct svým mužům, aby došli pro provizorní rakev, pane?”

“Ne, ještě ne,” odtušil soudce nevrle a kráčel dál.

Ve vrátnici se vadil malý správce se scvrklým staříkem v dlouhém modrém chalátu. Oknem nahlíželi dva nosiči, s gustem naslouchali a zubili se přitom.

“Tenhle člověk trvá na tom, že do domu nikdo nepřišel, Vaše ctihodnosti,” vztekal se správce. “Ale ten starý hlupák se přiznal, že si mezi druhou a třetí zdříml. Hanebník!” Soudce jeho poznámku přešel a příkře se zeptal: “Znáš malíře jménem Fung?” Správce udiveně zavrtěl hlavou, ale starší kuli zvolal: “Já znám pana Funga, Excelence! Často si kupuje misku nudlí u stánku mého otce hned za rohem. Má pronajatou mansardu nad hokynářstvím tady za domem. Viděl jsem ho postávat u naší zahradní branky asi tak před hodinou.”

Soudce Ti se otočil ke koronerovi a poručil: “Ať tě tenhle kuli dovede k panu Fungovi a přiveď ho sem. Ale za žádnou cenu mu neříkej o úmrtí paní Ho!” Pak nakázal správci: “Odveď mě do přijímacího pokoje. Promluvím si s panem Fungem tam.”

Jak se ukázalo, přijímací pokoj byl poněkud malý, ale jednoduchý nábytek byl kvalitní. Správce nabídl soudci pohodlné křeslo u hlavního stolu a nalil mu šálek čaje. Pak se diskrétně vzdálil. Soudce Ti pomalu usrkával čaj a spokojeně přemítal o skutečnosti, že už mají vraha. Doufal, že koroner najde malíře doma, takže ho bude moci hned vyslechnout.

Nad očekávání brzy vešel koroner s vysokým, hubeným, asi třicetiletým mužem, oblečeným do obnošeného, ale čistého modrého chalátu, staženého černou bavlněnou šerpou. Měl poměrně

oduševnělou tvář s krátkým černým knírem. Na hlavě měl vybledlou černou čapku, zpod níž mu spadalo několik kadeří. Na propadlých tvářích bylo vidět výrazné červené skvrny. Pokynul mu, aby se posadil na židli na druhé straně stolu. Koroner nalil hostu šálek čaje a pak se postavil za jeho židli.

“Slyšel jsem o vaší práci, pane Fungu,” přívětivě začal soudce. “Těšil jsem se, až se s vámi seznámím.”

Malíř si dlouhými citlivými prsty urovnal oděv. Pak pronesl kultivovaným hlasem: “Váš zájem mi nesmírně lichotí, pane. Avšak stěží mohu uvěřit tomu, že mě Vaše ctihodnost tak narychlo povolala sem, do domu pana Ho, jen aby si se mnou nezávazně pohovořila o umění.”

“Ne, určitě ne hlavně o něm. Tady na zahradě došlo k nehodě, pane Fungu a já hledám svědky.” Fung se na židli narovnal. “Nehoda? Doufám, že se to netýká paní Ho?” zeptal se s obavami v hlase.

“Právě že ano, pane Fungu. Došlo k ní mezi čtvrtou a pátou v pavilonu. A vy jste ji přišel v tu dobu navštívit.”

“Co se jí stalo?” vyrazil ze sebe malíř.

“Na to byste měl znát odpověď sám!” odpověděl soudce chladně. “Protože jste to byl vy, kdo ji zavraždil!”

“Ona je mrtvá!” vykřikl Fung a ukryl obličej v dlaních. Úzká ramena se mu chvěla. Když po dlouhé

době zvedl oči, už se zase ovládal. Odměřeně se zeptal: “Mohl byste mi laskavě sdělit, pane, proč

bych měl zavraždit ženu, kterou jsem miloval nade vše na světě?”

“Vašim motivem byl strach z odhalení. Vnucoval jste jí dál svoje pozornosti i poté, co se provdala. Už ji to unavovalo a řekla vám, že jestli za ní nepřestanete chodit, oznámí to svému manželovi. Dnes jste měli prudkou hádku a vy jste ji zabil.”

Malíř pomalu přikývl. “Ano,” povzdechl rezignovaně, “myslím, že to by bylo přijatelné vysvětlení. A opravdu jsem byl ve zmíněné době u zahradní branky.”

“Věděla, že přijdete?”

“Ano. Dnes ráno mi nějaký výrostek přinesl od ní zprávu. Stálo v ní, že se mnou musí mluvit v nějaké neodkladné záležitosti. Jestli bych přišel asi v půl páté k zahradní brance a čtyřikrát zaklepal jako obvykle, že mě služka pustí dovnitř.”

“Co se stalo, když jste vešel dovnitř?”

“Já jsem nešel dovnitř. Klepal jsem několikrát, ale branka zůstala zavřena. Chvíli jsem chodil sem tam a po dalším neúspěšném pokusu jsem se vrátil domů.”

“Ukažte mi její vzkaz!”

“To nemohu, zničil jsem ho. Jak mě požádala.”

“Tak vy popíráte, že jste ji zabil?”

Fung pokrčil rameny. “Jestli víte určitě, že nebudete schopen odhalit skutečného zločince, pane, jsem zcela ochotný přiznat, že jsem ji zabil, jen abych vám pomohl zbavit se toho případu. Stejně

zanedlouho zemřu a jestli umřu v posteli nebo na popravišti, je mi úplně jedno. Její smrt mě

zbavila posledního důvodu prodloužit si tenhle bídný život. Protože moje druhá láska, moje umění, už mě opustila dávno – zdá se, že tato vleklá choroba ničí tvůrčí inspiraci. Jestliže však na druhé

straně myslíte, že je možné nalézt toho ďábla v lidské podobě, který zavraždil nevinnou ženu, pak není na světě důvod, proč bych měl komplikovat ten případ tím, že se přiznám ke zločinu, který

jsem nespáchal.”

Soudce Ti si ho dlouho prohlížel a zamyšleně si přitom popotahoval knír. “Měla paní Ho ve zvyku posílat vám vzkazy po nějakém výrostkovi?”

“Ne, pane. Zprávu přinesla vždycky její služebná a bylo to také poprvé, kdy obsahovala příkaz, abych ji spálil. Ale určitě to psala ona, znám dobře její styl i rukopis.” Byl přerušen silným záchvatem kašle. Otřel si ústa papírovým kapesníkem, chvíli se lhostejně díval na krvavé skvrny a pak pokračoval: “Neumím si představit, o čem tak naléhavém se mnou chtěla mluvit. A kdo by si byl přál její smrt? Znal jsem ji i její rodinu více než deset let a mohu vás ujistit, že neměli na světě

nepřítele!” Sáhl si na knír a dodal: “Její manželství bylo poměrně šťastné. Ho je trochu nudný

patron, ale má ji opravdu rád a je vždy laskavý a ohleduplný. Nikdy se nezmínil o tom, že si vezme konkubínu, i když mu nedala dítě. A ona ho měla ráda a vážila si ho.”

“Což jí nebránilo v tom, aby se s vámi i nadále nescházela za jeho zády!” poznamenal soudce suše.

“Nanejvýš hanebné chování na vdanou ženu. O vás ani nemluvě!” Malíř mu věnoval povýšený pohled.

“To byste nepochopil,” odpověděl chladně. “Jste v zajetí prázdných pravidel a bezduchých konvencí. Říkám vám, že na našem přátelství nebylo nic odsouzeníhodného. Jediný důvod, proč

jsme udržovali naše schůzky v tajnosti, bylo to, že Ho je poněkud staromódní člověk, který by si naše vztahy vysvětloval stejně špatně jako zřejmě i vy. Nechtěli jsme mu ublížit.”

“Velmi ohleduplné od vás! Protože jste tak dobře znal paní Ho, můžete mi bezpochyby říct, proč

byla v poslední době často v depresivní náladě.”

“Ó ano. Věc se má tak, že její otec, starý prefekt, si nevedl dobře ve finančních záležitostech a silně

se zadlužil u toho bohatého loďaře Hua Mina. Už asi tak měsíc ten bezcitný lichvář nutí starého pána, aby na něj převedl svoji půdu namísto peněz, ale prefekt sejí nechce zbavit. Patří jeho rodině

už po bůhvíkolik generací a navíc se cítí odpovědný za blaho svých pachtýřů. Hua by z těch chudáků vymáčkl poslední krejcar! Starý pán prosil Hua, aby počkal, až bude po žních, že mu bude pak moci zaplatit alespoň ten nekřesťansky vysoký úrok. Ale Hua ho nutí k zaplacení, aby se tak lacino zmocnil těch pozemků. Paní Ho dělala ta záležitost neustálé starosti a dvakrát mě přiměla, abych s ní šel Hua navštívit. Snažila se ze všech sil přesvědčit ho, aby ustoupil od požadavku okamžité platby, ale ta špinavá krysa jí odpověděla, že o tom bude uvažovat pouze za předpokladu, že se s ním vyspí!”

“Věděl o těch návštěvách pan Ho?”

“Nevěděl. Věděli jsme, jak by ho rozrušilo, kdyby se dozvěděl, že má jeho tchán finanční

potíže a on mu přitom nemůže nijak pomoci. Víte, pan Ho nemá žádné vlastní finanční prostředky. Je závislý na skromné penzi, ze které musí žít.”

“Vy dva jste tedy byli opravdu velmi laskaví k panu Ho!”

“Zasloužil si to. Je to slušný chlapík. Jediné, co nemohl své ženě dát, byla intelektuální společnost a tu našla ve mně.”

“V životě jsem nezažil tak naprostý nedostatek té nejzákladnější morálky!” vykřikl soudce znechuceně. Vstal a nařídil koronerovi: “Předej tohoto muže veliteli stráží, aby ho zavřel do vězení

jako podezřelého z vraždy. Pak ty a oba strážníci dopravíte mrtvolu paní Ho k soudu a provedete důkladnou pitvu. Ohlásíš mi, až budete hotovi. Najdeš mě v mé soukromé kanceláři.” Odešel, zlostně třepaje dlouhými rukávy.

Pan Ho a oba loďaři čekali v soukromé kanceláři soudce Ti, obsluhováni úředníkem. Když soudce vstoupil, chtěli vstát, ale ten jim pokynul, aby zůstali sedět. Posadil se do křesla za svým stolem a poručil úředníkovi, aby znovu dolil čaj do šálků.

“Je vše vyřízeno, Vaše ctihodnosti?” zeptal se pan Ho bezvýrazně. Soudce Ti vyprázdnil svůj šálek, pak položil předloktí na stůl a pomalu odpověděl: “Ne tak docela, pane Ho. Mám pro vás špatné zprávy. Zjistil jsem, že vaše žena nespáchala sebevraždu. Byla zavražděna.”

Pan Ho ze sebe vyrazil potlačený výkřik. Pánové Hua a Ji si vyměnili užaslé pohledy. Pak Ho vyhrkl:

“Zavražděna? Kdo to udělal? A proč, proboha?”

“Důkazy ukazují na jednoho malíře jménem Fung.”

“Fung? Malíř? Nikdy jsem o něm neslyšel!”

“Varoval jsem vás, že mám špatné zprávy, pane Ho. Velmi špatné. Než jste se oženil, udržovala vaše paní s tímto malířem přátelské vztahy. I po svatbě se nadále tajně scházeli v zahradním pavilonu. Je možné, že už ho měla dost a chtěla ten poměr skončit. Protože věděla, že budete celé

odpoledne tady, poslala zřejmě Fungovi vzkaz, aby ji přišel navštívit. A jestli mu pak řekla, že je s jejich vztahem konec, nejspíš ji zabil.”

Ho tam seděl a upřeně zíral přímo před sebe, úzké rty pevně sevřené. Ji a Hua se tvářili rozpačitě. Chystali se vstát a nechat soudce a Ho o samotě. Ale soudce Ti jim rozhodně pokynul, aby zůstali na místě. Pan Ho konečně zvedl oči a zeptal se: “Jak ji ten zlosyn zabil?”

“Zasadil jí ránu do spánku, až upadla do bezvědomí, pak ji pověsil za krk k trámu a uškrtil. Vrah převrhl konvici a čaj, který se z ní vylil, uhasil hořící kadidlo v hodinách a určil tak čas, kdy svůj zločin spáchal, asi na půl pátou. Mohu dodat, že jeden svědek viděl přibližně v tu dobu malíře Funga potulovat se v blízkosti vaší zahradní branky.”

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vstoupil koroner a podal soudci nějaký spis. Ten rychle přehlédl pitevní zprávu a zjistil, že příčinou smrti bylo opravdu pomalé uškrcení. Kromě modřiny na spánku nebyly na těle žádné jiné známky násilí. Byla ve třetím měsíci těhotenství. Soudce Ti pomalu přeložil listinu a vložil ji do rukávu. Pak nařídil koronerovi: “Řekni veliteli, aby pustil na svobodu toho muže, kterého vsadil do vězení. Avšak ten člověk bude muset ještě počkat chvíli na strážnici. Možná ho budu chtít ještě později vyslechnout.” Po koronerově odchodu pan Ho vstal. Chraptivým hlasem pronesl: “Jestli Vaše ctihodnost dovolí, rozloučím se teď. Musím…”

“Ještě ne, pane Ho,” přerušil ho soudce. “Nejdřív vám chci položit otázku. Zde před panem Hua a panem Ji.”

Ho znovu usedl se zmateným výrazem v obličeji.

“Odešel jste z pavilonu od své ženy asi ve dvě hodiny, pane Ho,” pokračoval soudce Ti. “A byl jste v této kanceláři až do pěti, kdy přišel váš správce oznámit úmrtí vaší ženy. Z toho, co

víme, mohla zemřít kdykoli mezi druhou a pátou. Avšak když jsem vám pověděl o její sebevraždě, řekl jste: ‘Jen pár hodin poté, co jsem ji opustil…’, jak tady pánové Hua a Ji dosvědčí. Jak jste věděl, že zemřela asi v půl páté?”

Ho neodpověděl. Zíral na soudce doširoka otevřenýma nevěřícíma očima. Soudce Ti pokračoval a jeho hlas zněl náhle ostře:

“Povím vám to! Protože když jste zabil svoji ženu asi ve dvě hodiny hned poté, co služka opustila pavilon, schválně jste vylil čaj na hodiny s kadidlem. Zřejmě mě považujete za dost schopného vyšetřovatele – děkuji vám. Věděl jste, že jestliže navštívím místo činu, zjistím, že vaše žena byla zavražděna a podle hodin usoudím, že byl ten skutek spáchán asi v půl páté. Domníval jste se rovněž, že dříve či později zjistím, že někdy v tu dobu se vyskytoval u zahradní branky Fung – kterého jste sem vlákal fingovaným vzkazem, který jste mu poslal. Byl to chytrý plán, Ho, hodný

experta v právnických záležitostech. Ale ten pečlivě zfalšovaný časový údaj se nakonec stal vaší

zhoubou. Pořád jste si říkal: Nikdy mě nemohou podezírat, protože doba vraždy je jasně stanovena na půl pátou. A tak vám bezděčně uklouzla ta poznámka ‘pár hodin poté, co jsem ji opustil’. Tehdy mi to nepřipadalo divné. Ale jakmile jsem si uvědomil, že vrahem není Fung, musel jste jím být vy. Vzpomněl jsem si na ta slova a ta mi poskytla konečný důkaz o vaší vině. Ukázalo se, že Pět šťastných mraků vám moc štěstí nepřineslo, pane Ho!”

Ho se napřímil. “A proč bych měl zabíjet svoji ženu?” zeptal se chladně.

“Řeknu vám proč. Dozvěděl jste se o jejích tajných schůzkách s Fungem a když vám řekla, že je těhotná, rozhodl jste se, že je zničíte oba, že zabijete dvě mouchy jednou ranou. Domníval jste se, že Fung je otcem toho nenarozeného dítěte a…”

“On ne!” náhle zaječel Ho. “Snad si nemyslíte, že ta ubohá troska by vůbec byla schopna… Ne, to bylo moje dítě, slyšíte? Jediné, na co se ti dva zmohli, bylo odporné sentimentální žvanění! A co všechno jsem musel vyslechnout o sobě!… Slušný, ale poněkud nudný manžel, který má

samozřejmě právo na její tělo, ale který nikdy nemůže chápat její ušlechtilou duši. Mohl jsem, mohl jsem…” V bezmocné zuřivosti začal zadrhávat. Pak se ovládl a pokračoval klidněji: “Nechtěl jsem dítě od ženy, která má mentalitu děvky, ženy, která…”

“Tak to by stačilo!” přerušil ho úsečně soudce Ti. Zatleskal. Když vstoupil velitel, poručil: “Dejte tohoto vraha do želez a zavřete ho. Jeho plné doznání si vyslechnu zítra u soudu.” Když četař odvedl Hoa pryč, řekl soudce: “Úředník vás vyprovodí, pane Ji.” Pak se obrátil ke druhému loďaři a dodal: “A pokud se týká vás, pane Hua, ještě chvilku tu zůstanete. Chci s vámi mluvit mezi čtyřma očima.”

Když oba muži osaměli, spustil Hua nadšeně: “Vaše ctihodnost vyřešila ten zločin pozoruhodně

brzy! Když si pomyslím, že Ho…” zavrtěl smutně hlavou.

Soudce Ti na něj vrhl kyselý pohled. “Fung jako podezřelý mi moc neseděl,” poznamenal suše.

“Důkazy proti němu do sebe zapadaly až příliš hladce, zatímco způsob vraždy byl v naprostém rozporu s jeho osobností. Nechal jsem nosiče jít zpátky oklikou, abych získal nějaký čas k přemýšlení. Protože důkazy mohl narafičit jen někdo zevnitř, dospěl jsem k názoru, že to musí být Ho – byl tu ten známý motiv podváděného manžela, který se chce pomstít své cizoložné ženě a jejímu milenci, oběma naráz. Jenže proč čekal Ho tak dlouho? Věděl přece všechno o vzkazech, které paní Ho posílala Fungovi, musel se dovědět o jejich tajných schůzkách už dávno. Když jsem si přečetl v pitevním protokolu, že paní Ho byla těhotná, pochopil jsem, že to byla

právě tato zpráva, která ho přiměla jednat. A nemýlil jsem se, i když teď už víme, že jednal z úplně jiných pohnutek, než jsem se domníval.” Upřeně pozoroval loďaře zamračeným pohledem a pokračoval: “Důkazy mohl zfalšovat jen někdo uvnitř domu, kdo dobře znal hodiny s kadidlem a rukopis paní Ho. To vás zachránilo před obviněním z vraždy, pane Hua!”

“Mne, pane?” vykřikl zděšeně Hua.

“Ovšem. Věděl jsem o tom, že vás paní Ho navštívila a že odmítla váš nechutný návrh. Její manžel o tom nic nevěděl, ale Fung ano. Měl jste důvod chtít je oba odstranit z cesty. A měl jste také

příležitost, protože jste byl v zahradě kolem druhé, kdy paní Ho byla sama v pavilonu. Nespáchal jste sice vraždu, pane Hua, ale jste vinen pokusem o svedení vdané ženy, jak dosvědčí pan Fung, a pokusem o úplatek, jak dosvědčí Hoův správce, který vyslechl váš rozhovor, když jste v poledne navštívil Hoa. Zítra vás před soudem obviním z obou zločinů a odsoudím do vězení. To bude konec vaší kariéry tady v Penglai, pane Hua.”

Hua vyskočil a chystal se vrhnout na kolena a prosit o milost, ale soudce Ti rychle pokračoval:

“Neobviním vás z těch dvou činů, jestliže zaplatíte dvě pokuty. Za prvé, ještě dnes večer napíšete oficiální dopis otci paní Ho, řádně podepsaný a zapečetěný, že může splatit částku, kterou jste mu půjčil, kdykoli se mu to bude hodit, a že se vzdáváte veškerých úroků z této půjčky. Za druhé, zadáte panu Fungovi zakázku na zhotovení obrazů všech lodí ve vaší loděnici a za každou kresbu mu zaplatíte jeden stříbrný.” Zvednutím ruky zarazil všechny projevy Huaovy vděčnosti. “Tato pokuta vám samozřejmě poskytuje pouze odklad. Jakmile uslyším, že zase obtěžujete slušné ženy, budete ze zmíněných činů obžalován. Teď jděte do strážnice. Najdete tam pana Funga a uděláte u něj objednávku. Zaplaťte mu ihned pět stříbrných jako zálohu. Sbohem!” Když se vyděšený loďař odporoučel, zvedl se soudce ze židle a šel se postavit k otevřenému oknu. Chvilku vychutnával jemnou vůni magnoliových
květů a pak si zabručel pod vousy: “Nesouhlas s morálními zásadami ještě není důvod, aby člověk nechal někoho zemřít v bídě!” Otočil se na podpatku a vydal se do úřadovny.

PŘÍPAD ÚŘEDNÍHO ŠIMLA

Pobřežní okres Penglai, kde soudce Ti začínal svoji životní dráhu jako soudní úředník, byl společně

spravován soudcem jako nejvyšším státním úředníkem v místě a velitelem jednotek císařské

armády, které tam byly rozmístěny. Rozsah jejich příslušné jurisdikce byl dosti jasně stanoven. Civilní a vojenské záležitosti spolu jen zřídkakdy kolidovaly. V době, kdy soudce Ti sloužil v Penglai právě asi tak měsíc, se však přihodilo, že byl nečekaně zatažen do záležitosti čistě vojenského charakteru. V románu Záhada čínského zlata se zmiňuji o velké pevnosti, vzdálené tři míle po proudu od města Penglai, která byla vybudována v ústí řeky, aby se zabránilo přistávání

korejského loďstva. A právě ve zdech této impozantní pevnosti došlo k vraždě vojáka, popsané v této povídce. Byla to čistě mužská záležitost, v níž se neobjevují žádné ženy, kde však dlouze řehtá

úřední šiml!

Soudce Ti zvedl oči od pořadače, kterým listoval, a mrzutě se obrátil k oběma mužům, sedícím na opačné straně stolu: “Copak vy dva nemůžete sedět klidně? Přestaňte se laskavě vrtět, ano?” Když soudce obrátil znovu pozornost k pořadači, jeho dva statní zástupci, Ma žung a Ťiao Taj, se opravdu usilovně snažili zůstat sedět na židli v klidu. Brzy však Ma žung povzbudivě kývl na Ťiao Taja. Ten si položil ruce jako lopaty na kolena a otevřel ústa, aby promluvil. Ale

právě tehdy odstrčil soudce fascikl stranou a znechuceně zvolal:

“To je tedy opravdu mrzuté. Dokument Z-404 vážně chybí! Nějakou dobu jsem si myslel, že ho seržant Chung musel zastrčit do nesprávných desek, protože včera před odjezdem na prefektům dost spěchal. Ale Z-404 tu prostě není!”

“Nemohl by být v druhém pořadači, pane soudce?” zeptal se Ma žung. “Ten je také označený

písmenem Z.”

“Nesmysl!” odsekl soudce Ti. “Cožpak jsem vám nevysvětloval, že v archivu pevnosti mají dvě

kartotéky, označené písmenem Z, Z pro zaměstnance a Z pro zásoby? V tom druhém pořadači je dokument s číslem Z-405, týkající se nákupu kožených opasků jasně ozačený: oVrať se zpět k číslu Z-404.o To nade vší pochybnost dokazuje, že Z-404 patří do zásob a ne do zaměstnanců.”

“Tahle byrokracie je nad moje chápání, pane! A kromě toho ty dvě kartotéky s písmenem Z jsou stejně jen informační kopie, které nám posílají z pevnosti. Ale když už mluvíme o pevnosti, pane, my…”

“Tohle není pouhá byrokracie,” přerušil ho soudce Ti kysele. “Jedná se o striktní dodržování

zaběhnutého úředního postupu, bez kterého by se celá administrativní mašinérie naší říše nehnula z místa.” Když si ale všiml nešťastného výrazu na ošlehaných obličejích svých dvou zástupců, musel se proti své vůli usmát a pokračoval dál přátelštějším tónem: “Za ty čtyři týdny, co tu v Penglai pro mne pracujete, jste prokázali, že si dokážete účinně poradit s hrubou prací. Ale práce soudního úředníka nespočívá jen v zatýkání nebezpečných zločinců. Musí se také umět vypořádat s úřednickou rutinou, mít cit pro její delikátnější stránky a uvědomovat si, jak je důležité dodržovat to, co nezainteresovaní někdy nazývají úředním šimlem. Takže ten chybějící dokument nemusí být sám o sobě nikterak zvlášť důležitý, ale samotný fakt, že chybí, z něj dělá záležitost nejvyšší

důležitosti.”

Překřížil paže v širokých rukávech a pokračoval: “Ma žung správně usoudil, že ty dva pořadače označené písmenem Z neobsahují nic jiného než kopie, totiž korespondenci mezi pevností a ministerstvem pro vojenské záležitosti v sídelním městě. Ty dokumenty se týkají čistě vojenských záležitostí, které se nás přímo nedotýkají. Co se nás však týkaje to, že každý pořadač u tohoto soudu, ať už důležitý či nedůležitý, musí být řádně veden a musí být především kompletní!” Zvedl důrazně ukazováček a pokračoval: “Pamatujte si jednou provždy – vy musíte být schopni spolehnout se bezvýhradně na svoji kartotéku, a to můžete udělat jen tehdy, budete-li si naprosto jisti, zeje kompletní. Neúplná kartotéka nemá v dobře spravovaném úřadě co dělat. Neúplná

kartotéka je bezcenná!”

“Tak ten šanon Z vyhodíme z okna!” zvolal Ma žung. Hned ale rychle dodal: “Promiňte, pane, ale fakt je, že jsme s bratrem Ťiao dost rozčileni. Dnes ráno jsme se dozvěděli, že náš nejlepší přítel, kterého tu máme, plukovník Meng Kuo-taj, byl shledán vinným, že včera v noci zavraždil plukovníka Sua, zástupce velitele pevnosti.”

Soudce Ti se narovnal. “Tak vy dva znáte Menga? Slyšel jsem o té vraždě předevčírem. Protože jsem měl ale spoustu práce s psaním té zprávy, kterou vezl Chung do sídelního města, nesháněl jsem informace. A stejně je to vojenský případ, který se týká výhradně velitele pevnosti. Jak jste se vy dva seznámili s plukovníkem Mengem?”

“No,” začal Ma Zung, “před několika týdny jsme na něj narazili ve vinárně, kde trávil

tady ve městě

volný večer. Ten chlapík je vynikající atlet, skvělý boxer a je přeborníkem pevnosti v lukostřelbě. Rychle jsme se skamarádili a on si zvykl trávit všechny své volné večery s námi. A teď se říká, že zastřelil zástupce velitele! Větší nesmysl…”

“Nedělej si starosti,” utěšoval Ťiao Taj přítele. “Náš soudce tomu všemu přijde na kloub!”

“To bylo tak, pane,” dychtivě pokračoval Ma žung. “Předevčírem zástupce velitele…” Soudce Ti ho zvednutím ruky zarazil.

“Tak především,” pronesl suše, “nemohu se plést do záležitostí pevnosti. A pak, i kdybych mohl, nezajímalo by mě, co se o vraždě povídá. Ale protože znáte obviněného, můžete mi možná také

říci něco víc o něm, jen pro mou orientaci.”

“Plukovník Meng je čestný, přímý chlap!” vybuchl Ma žung. “Boxovali jsme s ním, společně jsme se opili a byli za holkama. A to vám tedy říkám, pane soudce, není lepší způsob, jak poznat nějakého chlapa po všech stránkách! Zástupce velitele Su byl pedant a tyran a Meng dostával svůj díl, protože si nebral servítky. Dokážu si představit, že by ho Meng mohl někdy v záchvatu zlosti srazit k zemi. Ale okamžitě by se udal a nesl by následky. Ale zastřelit člověka ve spánku a pak zapírat…

Ne, pane, to by Meng neudělal. Nikdy!”

“Nevíte náhodou, jaký názor má na to velitel Fang?” zeptal se soudce. “Předpokládám, že předsedal vojenskému soudu.”

“Ano, předsedal,” odpověděl Ťiao Taj. “A potvrdil, že šlo o promyšlenou vraždu. Fang je povýšený a skoupý na slovo. Ale povídá se, že z rozsudku moc velkou radost nemá – přestože všechny důkazy ukazují přímo na Menga. To dokazuje, jak je oblíbený, dokonce i u svého velícího důstojníka!”

“Kdy jste vy dva viděli Menga naposled?” zeptal se soudce Ti.

“Zrovna ten večer předtím, než byl Su zavražděn,” odpověděl Ma žung. “Večeřeli jsme společně v krabí restauraci na hrázi. Později večer se k nám připojili dva korejští obchodníci a uspořádali jsme opravdu velkolepou pitku. Bylo už dlouho po půlnoci, když bratr Ťiao složil Menga do vojenského člunu, který ho měl dopravit zpátky do pevnosti.”

Soudce Ti se opřel na židli a pomalu se tahal za dlouhé kotlety. Ma žung rychle vstal a nalil mu šálek čaje. Soudce párkrát upil, pak postavil šálek a energicky prohlásil:

“Dosud jsem neoplatil veliteli Fangovi zdvořilostní návštěvu. Ale pořád ještě není tak pozdě. Pokud hned vyjedeme, pohodlně to stihneme do pevnosti do oběda. Řekni veliteli stráží, ať nám nechá

připravit na nádvoří oficiální palankýn na cestu do přístaviště. Já se mezitím převleču do slavnostního obleku.” Zvedl se ze židle. Když viděl, jak se jeho zástupci spokojeně tváří, dodal:

“Musím vás upozornit, že nemohu veliteli vnucovat svoji pomoc. Jestliže mě nepožádá o radu, pak je konec. V každém případě budu mít já alespoň příležitost požádat ho o náhradní kopii toho ztraceného dokumentu.”

Statní veslaři dopravili těžký vojenský člun na sever ani ne za hodinu. Vlevo na nízkém břehu se hrozivě tyčily zdi pevnosti. Vpředu byly kalné vody ústí řeky, za nímž se rozprostíralo široké, sluncem zalité moře.

Ma žung a Ťiao Taj skočili na přístavní hráz, nad níž se tyčila vstupní brána. Když kapitán stráží

zjistil soudcovu totožnost, ihned ho dovedl přes vydlážděné nádvoří k hlavní budově. Ma žung a Ťiao Taj zůstali ve strážním domku, protože soudce je pověřil, aby posbírali všechny klepy o té

senzační vraždě.

Než vstoupil, vrhl soudce Ti obdivný pohled na masivní, pevné zdi. Pevnost byla postavena teprve před několika lety, když se Korea vzbouřila proti T’angově říši a její loďstvo se připravovalo na invazi severovýchodního pobřeží Číny. Čínská expediční armáda potlačila vzpouru ve dvou náročných válečných taženích, ale Korejce ta porážka stále ještě pálila, a tak bylo nutné počítat s možností nenadálého útoku. V ústí řeky a pevnosti, která ho střežila, byla vyhlášena pohotovost a ačkoli ležela na území Penglai, soudce Ti v ní neměl žádné pravomoce. Velitel Fang ho přišel uvítat dolů ke schodům a odvedl ho nahoru do své soukromé kanceláře. Přiměl ho, aby se posadil vedle něj na velkou pohovku u zadní stěny. Fang byl stejně škrobený a skoupý na slovo, jako když přišel navštívit soudce Ti v soudní budově v Penglai. Seděl ve strnule vzpřímeném postoji, uvězněný do těžké drátěné košile
s železnými pásy na prsou a na ramenou. Zpod šedivého, huňatého obočí pohlédl na soudce zachmuřeným pohledem a pak ze sebe váhavě vypravil několik slov díků za návštěvu. Soudce Ti projevil obvyklý zdvořilostní zájem o to, jak se mu daří. Velitel mrzutě opáčil, že se domnívá, že jeho současné postavení se nehodí pro zkušeného válečníka. Podle jeho názoru nezačnou Korejci hned tak dělat potíže. Bude jim trvat léta, než se vzpamatují ze ztrát. A zatím on, Fang, musí udržovat kázeň mezi více než tisíci důstojníky a vojáky, uvězněnými nečinně v pevnosti. Soudce mu vyjádřil svou účast a pak dodal: “Slyšel jsem, že tu v poslední době došlo k vraždě. Zločinec byl dopaden a odsouzen, ale moc rád bych se o tom případu dozvěděl něco víc. Jak víte, Penglai je moje první místo a přivítal bych příležitost získat nějaké další zkušenosti.” Velitel na něj ostře pohlédl. Chvíli probíral prsty svůj krátký, šedý knír, pak energicky vstal a stručně prohlásil:

“Pojďte se mnou, ukážu vám kde a jak k tomu došlo.”

Když míjeli dva službu konající vojáky, kteří nehybně stáli v pozoru u dveří, vyštěkl na ně: “Přiveďte mi Maa a Ših Langa!”

Velitel ho vedl přes vnitřní nádvoří k rozlehlé, jednopatrové budově. Když stoupali po širokém schodišti, zabručel: “Ten případ mi dělá starosti, abych pravdu řekl!” Nahoře na schodišti seděli na lavici čtyři vojáci. Vyskočili a postavili se do pozoru. Velitel odvedl soudce Ti dlouhou, prázdnouchodbou doleva. Chodba končila těžkými dveřmi. Přes zámek byl nalepený pruh papíru nesoucí

velitelovu pečeť. Fang ji odtrhl, kopnutím otevřel dveře a řekl:

“Tohle byl pokoj zástupce velitele Sua. Byl zavražděn tam na tom lehátku.” Než překročil práh, přehlédl soudce Ti rychlým pohledem prostornou, spoře zařízenou místnost. Napravo bylo otevřené obloukové okno, vysoké asi metr padesát a široké přes dva metry. Ve výklenku pod ním ležel toulec z lakované kůže, obsahující asi tucet šípů s železným hrotem a červenou rukojetí. Další čtyři se vysypaly ven. V místnosti nebylo žádné jiné okno ani dveře. Vlevo stál prostý stůl ze zjizveného nenatřeného dřeva, na němž ležela železná helmice a další šíp. U

zadní stěny stálo velké bambusové lehátko. Rákosová rohož, která ho pokrývala, byla potřísněná

zlověstnými, hnědavými skvrnami. Podlahu tvořila hrubě otesaná prkna, nebyl na ní žádný koberec nebo rohož.

Když vstoupili dovnitř, řekl velitel:

“Su sem chodíval každý den kolem jedné po výcviku, aby si tu trochu zdříml až do dvou hodin, kdy odcházel dolů do důstojnické jídelny na polední rýži. Předevčírem sem chvíli před druhou přišel plukovník Ših Lang, který pomáhal Suovi s administrativní prací. Chtěl jít do jídelny společně se Suem a promluvit s ním mezi čtyřma očima o porušení discipliny ze strany poručíka Kaa. Ših Lang zaklepal. Nikdo neotvíral a tak si myslel, že Su už asi šel dolů. Vešel dovnitř, aby se ujistil a spatřil Sua ležet tamhle na té pohovce. Měl na sobě drátěnou košili, ale z

nechráněného břicha mu trčel šíp a kožené kalhoty měl zbrocené krví. Suovy ruce svíraly rukojeť šípu – zřejmě se ho bezúspěšně

pokusil vytáhnout. Jenže hrot je opatřený ozubcem, jak vidíte. Su byl už dočista mrtvý.” Velitel si odkašlal, pak pokračoval: “Už je vám jasné, co se stalo, že? Su sem přišel, hodil toulec do výklenku, helmici tamhle na stůl a lehl si na pohovku. Nenamáhal se sundáváním drátěné košile ani bot. Když upadl do dřímoty…”

Vstoupili dva muži a rázně zasalutovali. Velitel pokynul vysokému muži v hnědé kožené uniformě, aby postoupil dopředu a zabručel:

“To je plukovník Ših Lang, který objevil tělo.”

Soudce Ti zaregistroval hrubé rysy Langova obličeje s hlubokými vráskami, široká ramena a dlouhé

opičí paže. Měl krátký knírek a věneček vousů. Oči bez lesku se zachmuřeně upíraly na soudce. Velitel ukázal na podsaditého muže v krátké drátěné košili, špičaté helmici a pytlovitých kalhotách jízdní vojenské policie a dodal: “A tohle je plukovník Mao, který byl pověřený vyšetřováním. Během korejského tažení byl mým náčelníkem vojenské tajné služby. Schopný chlapík.” Soudce se mechanicky uklonil. Zdálo se mu, že Maova hubená, cynická tvář má poněkud lišácký

výraz.

“Právě jsem vysvětloval tady soudci fakta,” řekl velitel Fang oběma mužům. “Napadlo mě, že bychom mohli znát také jeho názor.”

Oba nově příchozí mlčeli. Pak plukovník Ših Lang přerušil trapnou pauzu. Hlubokým, trochu ochraptělým hlasem pronesl: “Doufám, že soudce najde jiné řešení. Podle mého názoru není Meng vrah. A už vůbec ne takový, který zastřelí muže ve spánku.”

“Na názorech nezáleží,” poznamenal suše náčelník vojenské policie. “My se řídíme fakty. A na jejich základě jsme se jednomyslně shodli na vině.”

Velitel si povytáhl pás, na němž se mu houpal meč. Odvedl soudce Ti k velkému obloukovému oknu a ukázal na dvoupatrovou budovu naproti. “Přízemí a první patro tamhle na druhé straně

nádvoří nemají žádná okna – máme tam skladiště. Ale vidíte to velké okno nahoře v nejvyšším patře? To je zbrojnice.”

Soudce Ti viděl, že okno, na které velitel ukázal, je stejného typu a stejné velikosti jako to, u kterého stál. Velitel se obrátil a pokračoval: “No a Su ležel nohama směrem k oknu. Pokusy se slaměným panákem prokázaly, že šíp musel být vystřelen tamhle z toho horního okna, kde je zbrojnice. A v tu dobu tam nebyl nikdo jiný než plukovník Meng.”

“Pěkná dálka,” poznamenal soudce Ti. ” Řekl bych tak sto osmdesát metrů.”

“Plukovník Meng je náš přeborník v lukostřelbě,” podotkl Mao.

“Nic pro začátečníka,” připustil velitel Fang, “ale ne nepřekonatelné pro experta ve střelbě

samostřílem.”

Soudce přikývl. Chvilku uvažoval a pak se zeptal: “Předpokládám, že šíp nemohl být vystřelen tady v místnosti.”

“Ne,” odpověděl stručně velitel. “Na druhé straně chodby, dole u schodů, stojí dnem i nocí čtyři vojáci na stráži. Potvrdili, že od chvíle, kdy přišel Su až do příchodu Ših Langa kolem nich nikdo neprošel.”

“Nemohl vrah vylézt po zdi, vlézt dovnitř oknem a vbodnout do Sua šíp?” zeptal se soudce. “Jen se pokouším vzít v úvahu všechny eventuality,” dodal rychle, když viděl na tvářích ostatních soustrastné pohledy.

“Zeď je naprosto hladká, žádný člověk po ní nedokáže vyšplhat,” odpověděl Fang.

“Dokonce ani tady Ših Lang, a to je náš expert v tomhle umění. A kromě toho dole na nádvoří jsou stále nějací

vojáci, takže tu nikdo nemůže skotačit po zdi bez povšimnutí.”

“Aha,” pravil soudce Ti. Mnul si dlouhé černé vousy a pak se zeptal: “Proč by chtěl plukovník Meng zabít zástupce velitele?”

“Su byl schopný důstojník, ale prchlivý a trochu drsný ve vyjadřování. Před čtyřmi dny vynadal Mengovi před mužstvem, protože Meng se zastával poručíka Kao.”

“Byl jsem u toho,” přidal se Mao. “Meng se ovládal, ale v obličeji byl zsinalý zlostí. Ta urážka mu nedala spát a…” významně se odmlčel.

“Nebylo to poprvé, co Su seřval Menga,” poznamenal Ših Lang. “Byl na to zvyklý a nebral to vážně.” Soudce Ti se zeptal velitele: “Už jste se zmínil o tom, že poručík Kao porušil disciplinu. Co vlastně

provedl?”

“Su vynadal Kaovi, protože měl popraskaný kožený opasek. Kao mu odmlouval a Su ho chtěl nechat přísně potrestat. Plukovník Meng se Kaa zastal a Su pak šel po něm.”

“Také jsem měl v úmyslu ztratit za Kaa slovo,” ozval se Ših Lang. “Proto jsem přišel sem nahoru, hned po dopoledním výcviku. Myslel jsem, že když promluvím se Suem mezi čtyřma očima, podaří

se mi ho přesvědčit, aby to nechal plavat. A když si pomyslím, že osud tomu chtěl, aby se Kao stal hlavním svědkem proti plukovníkovi Mengovi, svému ochránci!”

“Jak k tomu došlo?”

Velitel Fang vzdychl. “Všichni věděli, že Su si sem vždycky po dopoledním výcviku přijde zdřímnout. A plukovník Meng měl zase ve zvyku chodit si před odchodem do jídelny zacvičit do zbrojnice s těžkým oštěpem. Ten chlap má sílu jako lev a nezná slovo únava. Ale předevčírem najednou řekne svým kolegům, že má kocovinu a že po výcviku nepůjde do zbrojnice. Jenže on tam šel! Podívejte se, vidíte to menší okno tamhle nahoře, asi šest metrů nalevo od okna zbrojnice? Tak to patří k místnosti, kde se skladuje kožené zboží. Chodí tam jen zásobovací důstojník, a to jen tak jednou za čtrnáct dní. Jenže Kao si vezme do hlavy, že se tam poohlédne po novém opasku, protože ho kvůli tomu starému Su tak přísně vyplísnil. Tomu neřádovi vybíravému to trvá pěkně dlouho, než si vybere nějaký opasek, který by se mu zamlouval. Když se otočí ke dveřím, spojujícím místnost se zbrojnicí, náhodou se podívá z okna. Vi
dí Ših Langa vstoupit do Suova pokoje. Ših Lang se náhle zastaví před oknem, sehne se, a pak začne mávat rukama a s křikem pádí z pokoje. Kao otevře dveře zbrojnice a chce seběhnout dolů, aby zjistil, co se stalo v protější budově a skoro se srazí s plukovníkem Mengem, který tam stojí a hraje si s kuší. Oba muži utíkají společně dolů a sem dorazí

hned za vojáky stráže, které zalarmoval Ših Lang. Pak Ših Lang dojde pro mne a plukovníka Maa. Když sem přijdeme, hned je nám jasné, odkud ten šíp přiletěl a já zatýkám Menga jako nejpravděpodobnějšího pachatele.”

“A co poručík Kao?” zeptal se soudce Ti.

Mao ho beze slov odvedl k oknu a ukázal ven. Soudce Ti zvedl oči a uvědomil si, že ačkoli z okna skladiště je možné zahlédnout dveře Suova pokoje a prostor před okenním obloukem, část místnosti za ním, kde stála Suova pohovka, je mimo dohled.

“Jak vysvětlil Meng svoji přítomnost ve zbrojnici?” zeptal se soudce Ti velitele. “Řekl přece jasně, že tam nahoru ten den nepůjde, ne?”

Fang nešťastně přikývl. “Ten idiot řekl, že když přišel do svého pokoje, aby si lehl, našel tam vzkaz od Sua, aby ve dvě přišel na schůzku s ním do zbrojnice. Když byl požádán, aby ukázal ten vzkaz, řekl, že ho zahodil! Považovali jsme tu povídačku za silný důkaz Mengovy

viny.”

“Opravdu to s ním vypadá špatně,” souhlasil soudce. “Meng nevěděl, že Kao půjde do skladiště

kůží. Kdyby ho byl nepřekvapil, byl by se po činu vyplížil zpátky do svého pokoje a nikdo by ho nepodezíral.” Přistoupil ke stolu a zvedl šíp, který ležel vedle železné helmice. Byl asi metr dvacet dlouhý a mnohem těžší, než předpokládal. Dlouhý železný hrot, ostrý jako jehla, na spodku opatřený dvěma ošklivými ozuby, vykazoval hnědavé skvrny. “Předpokládám, že je to ten šíp, co zabil Sua.”

Velitel přikývl. “Byla to ošklivá práce dostat ho ven,” poznamenal, “kvůli těm ozubům.” Soudce Ti si šíp pozorně prohlížel. Rukojeť byla červeně lakovaná, s černými pery připevněnými na konci. Těsně pod železnou špičkou byla zesílená červenou páskou, těsně obtočenou kolem rukojeti.

“Na tom šípu není nic mimořádného,” řekl Mao netrpělivě. “Běžná armádní výstroj.”

“Vidím, že je ta červená páska roztržená,” poznamenal soudce. “Je tu zubatá trhlina, rovnoběžná s rukojetí.”

Ostatní to nijak nekomentovali. Soudcova poznámka jim nepřipadala příliš duchaplná. On sám o nich ale rovněž neměl valné mínění. S povzdechem položil šíp zpátky na stůl a řekl:

“Musím připustit, že proti plukovníkovi Mengovi svědčí silné důkazy. Měl motiv, příležitost a zvláštní schopnosti, kterých bylo třeba, aby mohl tuto příležitost využít. Budu si to muset nechat projít hlavou. Ale než opustím pevnost, rád bych mluvil s plukovníkem Mengem. Snad by mě mohl k němu dovést poručík Kao, budu tak mít možnost mluvit se všemi osobami, zapletenými do této nepříjemné záležitosti.”

Velitel se na soudce pátravě zadíval. Zdálo se, že váhá, ale pak vyštěkl rozkaz na plukovníka Maa. Soudce Ti si nenápadně prohlížel svého společníka, když ho poručík Kao vedl do vězení v zadní

části pevnosti. Kao byl pohledný mladík, velmi elegantní v přiléhavé drátěné košili a kulaté helmici. Soudce se ho snažil přimět k hovoru o vraždě, dostával však jen velmi strohé odpovědi. Ten mladík byl buď pořádně vystrašený nebo velice nervózní.

Po cele přecházel muž jako obr, s rukama za zády. Když uviděl oba muže přicházet k těžkým železným mřížím, jeho obličej se rozjasnil a zvolal hlubokým hlasem: “Rád tě vidím, Kao! Něco nového?”

“Je tu pan soudce, pane,” odpověděl Kao poněkud rezervovaně. “Chce vám položit pár otázek.” Soudce Ti řekl Kaovi, že může odejít. Pak se obrátil k vězni:

“Velitel Fang mi řekl, že vás vojenský soud prohlásil vinným z úkladné vraždy. Jestli máte něco, co byste mohl uvést v žádosti o shovívavost, rád bych vám pomohl tuto žádost formulovat. Moji dva zástupci Ma a Ťiao si vás váží.”

“Já jsem Sua nezabil, pane,” řekl obr ostře. “Ale shledali mě vinným, a tak mi useknou hlavu. Tak zní vojenský zákon a člověk musí stejně dřív či později umřít. žádná obhajoba tu nepřichází v úvahu.”

“Jestli jste nevinný,” pokračoval soudce, “znamená to, že vrah musel mít závažný důvod odstranit Sua i vás z cesty. Protože to on vám poslal podvržený vzkaz, aby z vás udělal obětního beránka. Takže to zužuje seznam podezřelých. Víte o někom, kdo měl důvod nenávidět vás i zástupce velitele Sua?”

“Těch, co nenáviděli Sua, bylo až příliš mnoho. Byl to dobrý organizátor, ale hrozný pedant. Nechával muže zbičovat i ze sebenepatrnějších důvodů. A co se týká mě, no, vždycky jsem si myslel, že tu mám samé přátele. Jestli jsem někoho urazil, udělal jsem to nevědomky. Takže to vám moc nepomůže.”

Soudce Ti mlčky souhlasil. Po chvíli přemýšlení pokračoval ve výslechu: “Povězte mi přesně, co jste dělal po návratu do pevnosti tu noc před vraždou.”

“Spíš ráno!” ušklíbl se Meng. “Víte, bylo už dlouho po půlnoci! Při zpáteční plavbě jsem trochu vystřízlivěl, ale pořád ještě jsem byl v povznesené náladě. Kapitán stráží, prima chlap, mi pomohl nahoru do mého pokoje. Nemohl se mě hned zbavit, nechtěl jsem ho zaboha nechat odejít, dokud mu podrobně nevylíčím, jak jsme si užili, jak skvělí chlapci jsou oba Korejci a jak úžasně jsou pohostinní. Pak a Ji se jmenovali – ti lidé mají legrační výslovnost!” Poškrabal se v nepoddajné kštici a pokračoval: “Ano, vzpomínám si, že jsem kapitána propustil, až když mi slavnostně slíbil, že půjde příští týden s námi. Prozradil jsem mu, že Pak a Ji říkali, že příště budou moci utratit ještě víc peněz a že mají v úmyslu uspořádat pro mne a všechny mé přátele pořádný mejdan. Lehl jsem si úplně

oblečený na postel a cítil jsem se dokonale šťastný. Ale druhý den ráno už byl pocit štěstí tentam!

Bolela mě hlava jako střep. Nějak se mi podařilo přežít dopolední výcvik, ale byl jsem rád, když byl u konce a mohl jsem si jít nahoru do svého pokoje zdřímnout. A pak, když jsem se chystal svalit na postel, uviděl jsem ten vzkaz. Já…”

“Copak jste si nevšiml, že je zfalšovaný?” přerušil ho soudce.

“Proboha, to ne, nejsem přece žádný znalec písma! A kromě toho to bylo jen pár načmáraných slov. Ale byla na něm Suova pečeť a ta byla pravá – už stokrát jsem ji viděl na nejrůznějších listinách. Kdyby tam ta pečeť nebyla, napadlo by mě, že je to žertík některého kolegy a byl bych si to ověřil u Sua. Ale ta pečeť potvrzovala, že je pravý, a tak jsem ihned šel do zbrojnice. Su nestrpěl, aby někdo diskutoval o jeho rozkazech! A tak začaly moje problémy!”

“Když jste byl ve zbrojnici, nepodíval jste se náhodou z okna?”

“A proč bych to dělal? Čekal jsem, že každou chvíli dorazí Su. Prohlédl jsem si pár kuší, to je všechno.”

Soudce Ti se pozorně zadíval do Mengovy široké, poctivé tváře. Náhle přistoupil k mřížím a zlostně

zvolal: “Vy někoho kryjete, Mengu!”

Meng zrudl v obličeji. Mohutnýma rukama sevřel mříže a zavrčel: “Mluvíte nesmysly! Jste civilista. Raději byste se neměl plést do vojenských záležitostí!” Obrátil se a pokračoval dál v přecházení po cele.

“Dělejte, jak myslíte!” chladně odtušil soudce a odkráčel chodbou. žalářník otevřel těžké železné

dveře a poručík Kao ho odvedl do kanceláře velitele.

“Tak co si myslíte o Mengovi?” zeptal se Fang.

“Připouštím, že nevypadá jako někdo, kdo zavraždí muže ve spánku,” odpověděl soudce Ti opatrně. “Ale samozřejmě, člověk nikdy neví. Mimochodem, založil jsem jednu z kopií úřední

korespondence, kterou mi vždycky laskavě zasíláte. Mohl bych dostat jednu kopii navíc, jen aby mi nechyběla v šanonu? Je to listina číslo Z-404.”

Velitel se po tak neočekávané žádosti zatvářil užasle, ale nařídil svému pobočníkovi, aby donesl ten dokument z archivu.

Důstojník byl zpátky pozoruhodně rychle a podal veliteli dva archy papíru. Fang je přelétl pohledem a pak je odevzdal soudci a pravil: “Prosím. Rutinní záležitost.” Soudce Ti viděl, že první stránka obsahuje návrh na povýšení Kaa a dalších tří poručíků do hodnosti kapitána, spolu se seznamem jejich jmen, věku a délky služby. List nesl Suovu pečeť. Druhý list obsahoval jen pár řádek, v nichž velitel vyjadřoval naději, že Ministerstvo pro vojenské záležitosti urychleně schválí jeho návrh. Byla na něm velká pečeť velitele, datum a číslo Z-404. Soudce zavrtěl hlavou.

“Někde se musela stát chyba. Chybějící listina musí pojednávat o nákupu materiálu, protože další číslo Z-405, požadavek na nákup kožených opasků, odkazuje na Z-404. Proto Z v listině Z-404 musí znamenat zásoby a ne zaměstnanci.”

“Dobrý bože!” zvolal velitel. “Úředníci přece občas dělají chyby, ne? Nu, pane soudce, mnohokrát vám děkuji za vaši návštěvu. Dejte mi vědět, až si uděláte názor na Suovu vraždu.” Když vycházel, zaslechl soudce nejasně, jak velitel mumlá svému pobočníkovi cosi o ‘hloupé

byrokraci ‘.

Nelítostné polední slunce změnilo přístaviště před branou do pevnosti v cihlovou pec, ale na řece, jakmile se vojenský člun dostal dál od břehu, vál příjemně chladný vánek. Seržant, který na člunu velel, dohlédl na to, aby soudce a jeho dva zástupci dostali pohodlná místa na vyvýšené plošině na zádi, pod baldachýnem ze zeleného sukna.

Jakmile ordonanc, který přinesl velkou konvici čaje, zmizel v podpalubí, Ma žung a Ťiao Taj zasypali soudce otázkami.

“Opravdu nevím, co si mám myslet,” řekl soudce Ti pomalu. “Všechno svědčí proti Mengovi, ale mám nejasné podezření, že ten blázen někoho kryje. Dozvěděli jste se vy dva něco?” Ma žung a Ťiao Taj zavrtěli hlavou. Ťiao řekl:

“Měli jsme dlouhý rozhovor s kapitánem stráží, který byl ve službě, když se Meng vrátil do pevnosti po tom našem flámu. Má Menga rád, stejně jako všichni ostatní v pevnosti. Nevadilo mu, že musel Menga prakticky donést až do jeho pokoje, ačkoli to rozhodně nebyla snadná práce! A Meng v jednom kuse vyřvával na celé kolo oplzlé písničky. Obávám se, že musel probudit všechny své

kolegy! Kapitán také řekl, že Meng neměl Sua nijak zvlášť v oblibě, ale respektoval ho jako schopného důstojníka a Suovy občasné záchvaty zlosti nebral nikterak vážně.” Soudce to ponechal bez komentáře. Dlouho mlčel. Upíjel čaj a pozoroval poklidnou krajinu, kterou míjeli. Oba břehy lemovala zelená rýžová pole, posetá tu a tam žlutými puntíky slaměných klobouků rolníků, kteří na nich pracovali. Náhle promluvil: “Plukovník Ših Lang si také myslí, že je Meng nevinný. Jenže plukovník Mao, náčelník vojenské policie, věří v jeho vinu.”

“Meng nám často vykládal o Ših Langovi,” ozval se Ma žung. “Meng je přeborník v lukostřelbě, ale Ših Lang je zase přeborník ve šplhání po zdech! Ten chlap je samý sval! Má na starosti výcvik vojáku v tomto umění. Svlečou se do spodního prádla a s bosýma nohama musí zdolat starou zeď. Učí se používat prsty u nohou jako by to byly prsty na ruce. Když najdou nějaký záchytný bod, zachytí se prsty nohou v prasklině pod ním, pak se vytáhnou nahoru a hledají další záchytný bod a to opakují tak dlouho, dokud nevylezou až na vrchol zdi. To bych chtěl někdy taky zkusit! A co se týká plukovníka Maa, to je zatraceně podezřelé individuum. Na tom se shodují všichni!” Soudce Ti přikývl. “Podle Menga za vás ti dva Korejci zaplatili.”

“Ale,” pravil Ťiao Taj poněkud rozpačitě, “to proto, že jsme si z nich tak trochu vystřelili! Byli jsme ve veselé náladě a když se nás Pak ptal, co děláme, řekli jsme, že jsme všichni tři lapkové. Oba nám uvěřili a řekli, že budou pro nás možná mít nějakou práci! Když jsme chtěli zaplatit to, co jsme vypili, ukázalo se, že zatím zaplatili celý účet.”

“Ale sejdeme se s nimi zase příští týden, až se vrátí ze sídelního města,” vysvětloval Ma žung. “Pak jim řekneme pravdu a placení bude zase na nás. Příčí se nám žít na něčí účet.”

“Možná budou zklamaní,” dodal Ťiao Taj, “protože Pak a Ji čekají, že dostanou zaplaceno za tři džunky a jsou rozhodnuti uspořádat pak velkolepou oslavu. Mimochodem, bratře Ma, pochopil jsi ten vtip o těch třech člunech? Když nám Pak a Ji řekli o tom kšeftu, dostali takový záchvat smíchu, že skoro spadli pod stůl!”

“Já jsem se tam taky málem octnul!” smutně pravil Ma žung. Soudce už tu poslední poznámku neslyšel. V hlubokém zamyšlení si pomalu mnul dlouhý vous. Náhle požádal Ma

žunga: “Pověz mi o tom večeru něco víc! Zvlášť to, jak se choval Meng a co říkal.”

“Takže, šli jsme s bratrem Ťiao do krabí restaurace na hrázi, je tam pěkně a chládek. Někdy v době

podávání večeře jsme uviděli, jak přijel vojenský člun a z něj vystoupil Meng a ještě jeden chlapík. Rozloučili se a Meng pak beze spěchu došel k nám na terasu. Řekl, že má za sebou dost perný den v pevnosti a že bychom si měli dát něco opravdu dobrého k jídlu. A to jsme taky udělali. Potom…”

“Řekl Meng něco o zástupci velitele nebo o poručíku Kao-vi?” přerušil ho soudce.

“Ani slovo!”

“Zdálo se, že ho něco tíží?”

“Nic víc, než obyčejná touha po pěkném děvčeti!” ušklíbl se Ma žung. “Proto jsme šli ke květinovým člunům a tam Meng přišel na jiné myšlenky. Když jsme pak na palubě vypili pár rund, dorazili ve člunu ti dva chlapíci, Pak a Ji, pěkně nadrátovaní. Bordelmamá se nepodařilo udělat s nimi kšeft, ačkoli se vytasila s tím nejlepším zbožím. Pak a Ji neměli zájem o nic jiného než další

víno, spoustu vína a trochu příjemné konverzace. A tak jsme rozjeli ten dlouhý flám. Zbytek si přesně nepamatuji – dál by měl raději vyprávět bratr Ťiao!”

“Shodněme se na tom, že jsi prostě zmizel z dohledu,” podotkl suše Ťiao Taj. “Co se týká mě, pár hodin po půlnoci jsem pomohl Mengovi naložit oba Korejce do člunu, který je měl odvézt zpátky do Korejské čtvrti na druhé straně kanálu. Pak jsme si s Mengem zapískali na další člun a nechali se dovézt do přístaviště. Když jsem nalodil Menga na vojenský člun, který tam čekal, přepadla mě tak trochu únava a protože krabí restaurace je tak blízko, požádal jsem je o nocleh. To je všechno.”

“M-hm,” pronesl zamyšleně soudce Ti.

Vypil ještě pár šálků čaje, pak náhle postavil šálek a zeptal se: “Kde jsme?” Ma žung se podíval na břeh a odpověděl: “Řekl bych, že asi tak vpůli cesty do Penglai.”

“Řekni seržantovi, aby obrátil loď a odvezl nás zpátky do pevnosti,” nařídil soudce. Ma žung a Ťiao Taj se pokoušeli dostat ze soudce důvod jeho náhlého rozhodnutí, ale ten jim jen řekl, že si chce ověřit dvě nebo tři věci, které přehlédl.

Když dorazili zpátky do pevnosti, informoval je pobočník, že velitel je přítomen na tajné poradě

štábu, kde probíhá diskuse o důležitých zprávách tajné služby, které právě došly.

“Nerušte ho!” řekl mu soudce Ti. “Sežeňte mi plukovníka Maa!” Užaslému šéfovi vojenské policie vysvětlil, že si chce znovu prohlédnout místo, kde došlo k vraždě

a že si přeje, aby byl u toho přítomen jako svědek.

Plukovník Mao, který se tvářil ještě cyničtěji než jindy, odvedl všechny tři nahoru. Odtrhl pruh papíru, kterým byl opět přelepený zámek na dveřích Suova pokoje a pobídl soudce, aby vstoupil. Ještě než vstoupil dovnitř, řekl soudce Ma žungovi a Ťiao Tajovi: “Hledám něco malého a ostrého, řekněme třísku nebo hlavičku hřebíku, a to zhruba v těchto místech.” Ukázal na čtverec podlahy, začínající u dveří a končící v polovině pokoje před obloukovým oknem. Pak si dřepl a začal prohlížet podlahová prkna centimetr po centimetru. Oba jeho zástupci se k němu přidali.

“Jestli hledáte tajné padací dveře nebo podobný nesmysl,” pronesl plukovník Mao se značnou dávkou ironie, “pak vás musím zklamat. Tahle pevnost byla totiž postavena teprve před několika lety!”

“Tady – něco mám!” zvolal Ma žung. Ukázal na skvrnu před oknem, kde z prkenné podlahy vyčníval ostrý okraj hřebíkové hlavičky.

“Skvělé!” vykřikl soudce. Klekl si a pozorně si ji prohlížel. Pak vstal a zeptal se Maa: “Byl byste tak hodný a odstranil z hřebíkové hlavičky ten malinký kousek červené látky, který je k ní přilepený? A současně si dobře prohlédněte ty malé hnědavé skvrny tam na dřevě!” Mao se narovnal a pochybovačně se zadíval na malý kousek červené pásky na nehtu svého palce.

“V pravý čas,” řekl soudce Ti vážně, “vás požádám, abyste dosvědčil, že tenhle kousíček červené

pásky byl opravdu nalezen přilepený k hřebíkové hlavičce. A také to, že hnědé skvrny, nalezené

poblíž, jsou s největší pravděpodobností stopy lidské krve.” Soudce Ti ignoroval plukovníkovy vzrušené otázky, sebral se stolu šíp a zabodl ho do podlahy vedle hřebíku. “Tohle bude označovat přesné místo!” Chvilku přemýšlel a pak se zeptal: “Co se stalo s osobními věcmi zemřelého muže a s obsahem zásuvky tohoto stolu?”

Mao, kterého dráždil soudcův kategorický tón, chladně odvětil: “Ty předměty byly shromážděny do dvou beden, které velitel na moji žádost zapečetil. Jsou zamčené v mé kanceláři. My od vojenské policie nejsme ovšem tak chytří a zkušení jako soudní úředníci, ale jsem přesvědčen, že známe svoji práci!”

“Dobrá, dobrá,” netrpělivě odpověděl soudce. “Odveďte nás do své pracovny!” Plukovník Mao požádal soudce Ti, aby se posadil k jeho velkému stolu, který byl posetý papíry. Ma Zung a Ťiao Taj zůstali stát u dveří. Mao odemkl kovovou truhlu a vyndal z ní dva balíky zabalené

do voskového papíru. Položil jeden před soudce a řekl:

“Tohle jsme našli v kožených deskách, které zástupce velitele nosil zavěšené kolem krku, pod drátěnou košilí.”

Soudce Ti rozlomil pečeť a rozložil na stůl přeloženou identifikační kartu císařské armády, stvrzenku o koupi domu, datovanou před sedmi lety a malé čtvercové brokátové pouzdro na osobní pečeť. Otevřel ho a zatvářil se spokojeně, když se ukázalo, zeje prázdné.

“Předpokládám, že samotná pečeť byla nalezena v zásuvce stolu mrtvého?” zeptal se Maa.

“Ano. Je v druhém balíku, spolu s papíry, které jsme našli v zásuvce. Napadlo mě, že bylo od Sua dost neopatrné nechat povalovat osobní pečeť v neuzamčené zásuvce. Každý zpravidla nosí svoji osobní pečeť při sobě.”

“Taky že ano,” souhlasil soudce Ti. Pak vstal a dodal: “U ž nepotřebuji prohlížet ten druhý balík. Půjdeme a podíváme se, jestli už velitel skončil poradu.”

Oba vojáci, kteří stáli na stráži přede dveřmi konferenční místnosti, je informovali, že porada právě

skončila a že bude brzy podáván čaj. Soudce Ti se bez dalších okolků přehnal kolem nich. Velitel Fang seděl u hlavního stolu uprostřed místnosti. U postranního stolu po jeho levici seděl plukovník Ših Lang a další úředník, kterého soudce neznal. U stolu na opačné straně seděli dva starší úředníci a poručík Kao třídil listiny u malého postranního stolku. Zřejmě pořizoval zápis zjednání. Když soudce vstoupil, všichni vstali ze židlí.

“Omluvte, prosím, toto vyrušení,” řekl soudce Ti klidně a přistoupil k velitelovu stolu. “Přišel jsem vás seznámit s tím, co jsem zjistil o vraždě zástupce velitele Sua. Důstojníci, kteří jsou zde shromážděni, tvoří usnášeníschopnou většinu vojenského soudu, jestli se nemýlím?”

“Pokud počítáme i tamhle plukovníka Maa, pak ano,” pomalu odpověděl Fang.

“Výborně! Prosím nechte přivést plukovníka Menga, abychom mohli konat pravidelné zasedání

vojenského soudu.”

Velitel dal rozkaz svému pobočníkovi, pak přitáhl židli ke svému stolu a vyzval soudce, aby se posadil vedle něj. Ma Zung a Ťiao Taj se postavili za židli svého pána.. Dva vojenští

sluhové vstoupili dovnitř s podnosy. Všichni si vypili v tichosti čaj. Pak se dveře znovu otevřely. Čtyři příslušníci vojenské policie v plné zbroji vstoupili s Mengem, kterého vedli uprostřed. Meng přistoupil k centrálnímu stolu a energicky zasalutoval. Velitel si odkašlal. “Sešli jsme se tu dnes, abychom vyslechli zprávu soudce Ti, kterou sepsal na moji žádost, a rozhodli, zda si tato zpráva vyžádá přezkoumání důkazů proti plukovníkovi Mengovi Kuo-taj, obviněnému z úkladné vraždy Sua, zástupce velitele této pevnosti. žádám soudce Ti, aby přednesl svou zprávu.”

“Motivem této vraždy,” začal soudce Ti klidným hlasem, “bylo zabránit zástupci velitele, aby začal vyšetřovat mazaný podvod, kterým zločinec doufal získat velkou sumu peněz. Musím vám připomenout, jaký je v této pevnosti úřední postup, když se žádá o nákup potřebných vojenských zásob. Když velitel vznese v radě nějaký požadavek, úředník zapíše tuto žádost na úřední papír a ten je předán zástupci velitele, který potvrdí jeho obsah a na každou stránku otiskne pečeť. Pak odevzdá dokument veliteli, který ho znovu zkontroluje a na konec vytiskne svou pečeť. Poté, co se pořídí obvyklý počet kopií, je originál vložen do obálky, adresované Ministerstvu pro vojenské záležitosti, obálka se zapečetí a vojenští kurýři ji dopraví do sídelního města.” Soudce Ti upil doušek čaje a pokračoval: “Tento systém má jen jednu mezeru. Jestliže dokument sestává z více než jednoho archu, může nečestný člověk, který má přístup k oficiální

korespondenci, zničit všechny listy kromě posledního, který nese velitelovu pečeť, nahradit je padělanými stránkami a pak poslat celý dokument včetně posledního autentického listu do hlavního města.”

“Nemožné!” přerušil ho velitel Fang. “Na ostatních listech musí být pečeť zástupce velitele!”

“Právě proto byl zavražděn!” pravil soudce. “Pachatel odcizil Suovu pečeť a Su na to přišel. Avšak než se pustím do vysvětlování, povím vám nejdřív, jak mě chvályhodná oddanost úřední mašinéri jednoho zdejšího úředníka přivedla na stopu pachatele.

Před třemi dny žádost o povýšení čtyř poručíků poskytla pachateli příležitost. Návrh se ve své

konečné podobě skládal ze dvou listů. První obsahoval žádost spolu se jmény, daty narození apod. zmíněných osob. Na druhém listu bylo jen velitelovo doporučení žádost urychleně vyřídit (samozřejmě všeobecně formulované!), pak datum a označení spisu: Z jako Zaměstnanci a číslo 404. Na prvním listu byla Suova pečeť, na druhém velitelova.

Pachatel se zmocnil tohoto dokumentu cestou do kurýrního oddělení. Zničil první list a nahradil ho jiným, na který napsal naléhavou žádost o koupi tří vojenských džunek od korejských obchodníků

Páka a Jia a kde byl dodatek, že ministerstvo má vyplatit sumu – hotové jmění! – zmíněným dvěma obchodníkům. Když pachatel označil padělanou stránku pečetí, odcizenou Suovi, vložil ji sám do obálky a adresoval ji Ministerstvu pro vojenské záležitosti, oddělení zásob. Nakonec napsal do rohu obálky příslušnou značku, totiž Z-404, jak je stanoveno. Zalepenou obálku odevzdal úředníkovi v kurýrním oddělení. Kopie původního dopisu obsahující žádost o povýšení čtyř

poručíků zařadil sám do archivu. Protože však nebyl obeznámen s novými pravidly distribuce spisů, opomněl nechat jednu z kopií poslat mému soudu.

Teď ale došlo k tomu, že tentýž úředník, který odeslal zalepenou obálku, označenou Z-404, obdržel ten samý den další dopis se značkou Z-405, obsahující žádost o nákup koženého zboží. Pamatoval si, že stejná označení pro Zásoby a Zaměstnance působí občas zmatek v archivu. A protože byl správný byrokrat, přidal k číslu Z-405 poznámku ‘Vrať se zpět k Z-404’, protože ačkoli listinu, označenou Z-404 neviděl, vzpomněl si, že na obálce bylo uvedeno oddělení zásob. Úředník rozdělil kopie listiny Z-405 správně, včetně jedné kopie navíc pro mne.

Jenže když jsem kontroloval kartotéku Zásoby, zjistil jsem, že Z-404 chybí. To mě rozladilo, protože já mám rád svou kartotéku kompletní. A proto jsem požádal velitele, aby mi poskytl náhradní kopii. Dal mi dopis, týkající se povýšení čtyř poručíků, který tedy patřil do

Zaměstnanců.”

Velitel, který netrpělivě poposedával na židli, nyní vyhrkl: “Nemohl byste vynechat všechny ty detaily? Co je to za nesmysl s těmi třemi válečnými džunkami?”

“Pachatel,” nevzrušeně odpověděl soudce Ti, “byl tajně dohodnutý s obchodníky Pakem a Jiem. Až

by dostali v hlavním městě peníze za ten imaginární obchod, rozdělili by se s ním. A protože by trvalo mnoho týdnů, než by běžná kontrola na Ministerstvu pro vojenské záležitosti odhalila nesrovnalosti ve vašich hlášeních o obdrženém zboží, zločinec by měl spoustu času připravit útěk s penězi.

Byl to chytrý plán, ale měl smůlu. Noc před vraždou se plukovník Meng a mí dva asistenti setkali s oběma korejskými kupci ve městě a společně se opili. Kupci se domnívali, že ti tři jsou lupiči a zmínili se o džunkách a penězích, které mají dostat v sídelním městě. Mí zástupci mi to ohlásili a já

jsem si dal dvě a dvě dohromady. Snad k tomu mohu dodat to, že když se Meng vrátil zpátky do pevnosti, chlubil se kapitánovi stráže, jak štědří byli Pak a Ji a že mají ještě něco v očekávání. Vrah to zaslechl a vyvodil z toho – ovšem mylně – že Meng ví příliš mnoho, což ho utvrdilo v jeho záměru nastrčit to na něj. Když se příští den ráno dozvěděl, že Meng má kocovinu a že se rozhodl, že nepůjde nahoru do zbrojnice, poslal mu falšovaný vzkaz a zapečetil ho Suovou pečetí, kterou měl ještě u sebe.”

“Nic z toho nechápu!” podrážděně zvolá velitel. “Chci jen vědět jedno: kdo zastřelil Sua a proč?”

“To je rozumné!” opáčil soudce. “Sua zavraždil plukovník Ših Lang.” Nastalo hrobové ticho. Pak velitel rozzlobeně vybuchl:

“Naprosto vyloučené! Poručík Kao viděl plukovníka Langa vstoupit i vycházet ze Suova pokoje. Ših Lang se k Suovu lůžku ani nepřiblížil!”

Soudce Ti klidně pokračoval: “Plukovník Ših Lang přišel do Suova pokoje chvíli před druhou, hned po výcviku lezení po zdi. To znamená, že byl jen v prádle a bosý. Nemohl mít u sebe žádnou zbraň

a ani žádnou nepotřeboval. Věděl totiž, že Su má ve zvyku hodit toulec do výklenku pod oknem a měl v plánu popadnout šíp a ubodat Sua ve spánku.

Avšak když Ših Lang vstoupil dovnitř, uviděl, že Su už vstal. Měl obuté boty a stál u postele a oblékal si drátěnou košili. Takže ho nemohl zabít šípem, jak měl v plánu. Pak však vrah spatřil, že jeden šíp vypadl z toulce a leží na podlaze špičkou směrem k Suovi. Sih Lang si na něj stoupl, uchopil rukojeť mezi palec a další prst těsně za hrotem a mohutným rozmachem nohy ho vmetl Suovi přímo do nechráněného břicha. Současně zahrál divadýlko pro Menga, pro případ, že by se díval z okna zbrojnice. Mával pažemi a začal křičet, aby nebyly slyšet výkřiky jeho oběti, která

ležela naznak na posteli. Když se ujistil, že je oběť mrtvá, vyšel ven a zavolal stráže. Když se pak vrátil do pokoje s velitelem a plukovníkem Mao, vpašoval uprostřed všeobecného zmatku Suovu pečeť do zásuvky stolu. Bylo to chytře provedeno, přehlédl jen jednu věc, a to že bude mrtvola nalezena s botama na nohou. To mě přivedlo na myšlenku, že Su nebyl zabit ve spánku. Dalo se pochopit, že si během krátkého zdřímnutí nechal na sobě drátěnou košili, protože dá dost práce si ji sundat. Ale helmici hodil na stůl a člověk by byl čekal, že si sundá boty než ulehne.” Soudce se odmlčel. Oči všech byly teď upřeny na plukovníka Šiha Langa. Ten si změřil

soudce pohrdavým pohledem a jízlivě se otázal: “A jak hodláte dokázat tuhle fantastickou teori ?”

“Prozatím tím, že máte na palci pravé nohy ošklivý škrábanec,” klidně odpověděl soudce. “Protože na místě, kde ležel šíp, vyčníval z prkenné podlahy ostrý hrot hřebíku. Ta roztrhla červenou pásku, kterou byla omotaná rukojeť a také vám rozškrábla palec, když jste šíp nohou vystřelil. Na tom místě jsou stopy krvavých skvrn. Ale konečný důkaz budu mít, až budou Pak a Ji zatčeni a až se na Ministerstvu najde zfalšovaný dokument.”

Tvář Ših Langa byla vzteky zsinalá, jeho rty se pohybovaly. Ale sebral se a pevným hlasem prohlásil:

“Nemusíte na to čekat. Zabil jsem Sua. Mám dluhy a potřeboval jsem peníze. Za deset dní bych byl požádal o zdravotní dovolenou a už bych se byl nevrátil. Neměl jsem v úmyslu Sua zabít. Doufal jsem, že budu moci vrátit pečeť, chtěl jsem ji nechat na stole. Ale on tu ztrátu objevil příliš brzy, a tak jsem se rozhodl, že ho probodnu šípem, až bude spát. Ale když jsem tam přišel, byl Su už na nohou. Křičel na mě: “Tak teď se mi potvrdilo moje podezření, že to ty jsi mi ukradl pečeť!” Myslel jsem, že je se mnou konec, protože vyřídit Sua ozbrojen jen šípem nebude žádná hračka a kdyby se Meng podíval z okna, viděl by náš zápas. Pak mi padl zrak na šíp na podlaze a vykopl jsem ho Suovi rovnou do břicha.” Setřel si pot s čela a ukončil zpověď: “Nelituji toho, protože Su byl mizera. Je mi líto, že jsem z tebe udělal obětního beránka, Mengu, ale nešlo to jinak. To je všechno!” Velitel se zvedl ze židle. “Tv ůj meč, Ših Langu!”

Když si plukovník rozepínal přezku opasku s mečem, trpce pronesl k soudci: “Vy jeden lišáku mazaný! Jak jste na mě přišel?”

Soudce Ti odvětil škrobeně: “Za vydatného přispění úředního šimla!”

PŘICHÁZEL S DEŠTĚM

Třetí povídka se opět odehrává v Penglai asi o půl roku později. Mezitím tam za soudcem přijely obě manželky a jejich děti a usadily se v soudcově soukromé rezidenci v zadní části komplexu soudních budov. Brzy poté přibyla do domácnosti slečna Tsao. V XV. kapitole Záhady čínského zlata se podrobně popisuje, jak se slečna Tsao dostala do velkých nepříjemností, ze kterých jí

soudce Ti pomohl. Když se soudcova První dáma se slečnou Tsao seznámila, okamžitě v ní nalezla zalíbení a přijala ji za svou společnici. A pak jednoho horkého deštivého dne uprostřed léta se udál ten podivný případ, o kterém pojednává následující povídka.

“Tahle bedna také nebude vyhovovat!” znechuceně prohlásila První dáma soudce Ti. “Podívejte se na tu šedou plíseň všude kolem švů těchto modrých šatů!” Práskla víkem červeně lakované kožené

bedny a obrátila se ke Druhé dámě. “V životě jsem nezažila tak horké a vlhké léto. A ten hrozný

liják, co jsme měli včera večer! Myslela jsem, že nikdy neskončí. Buďte tak hodná a pomozte mi.” Soudce seděl u čajového stolku u otevřeného okna velké ložnice a sledoval, jak jeho dvě ženy pokládají bednu na šaty na podlahu a jdou ke třetí na hromadě. Slečna Tsao, přítelkyně a společnice jeho První dámy, sušila šaty u pánve se žhavým uhlím tak, že je přehodila přes mřížku z měděného drátu nad žhnoucími uhlíky. Horko sálající z pánve spolu s párou, která unikala z promáčených šatů, způsobila, že atmosféra v místnosti byla téměř nesnesitelná, ale zdálo se, že si to žádná ze tří žen neuvědomuje.

S povzdechem se odvrátil a vyhlédl ven. Z této ložnice ve druhém patře jeho rezidence byl obvykle nádherný výhled na zprohýbané střechy města, ale teď bylo všechno zahaleno hustou mlhou, těžkou jako olovo, která zahladila všechny kontury. Měl pocit, že se mu mlha dostala i do

krve, která jako by mu nyní v žilách sotva pulzovala. Trpce litoval té nešťastné chvíle, kdy z náhlého popudu požádal o svůj šedý letní chalát. Právě tato žádost totiž způsobila, že se jeho První dáma pustila do prohlídky šatních beden, a jakmile zjistila na šatech plíseň, okamžitě povolala Druhou dámu a slečnu Tsao. A teď byly všechny tři zcela pohrouženy do své práce a zřejmě ani nepomyslely na ranní čaj, natož pak na snídani. Tohle byla jejich první zkušenost s parnými letními dny v Penglai, protože od chvíle, co se ujal úřadu náčelníka, uběhlo teprve sedm měsíců. Natáhl si nohy, protože měl pocit, že má kolena i chodidla těžká a oteklá. Slečna Tsao se sehnula a sňala z pánve bílé šaty.

“Tyhle jsou už úplně suché,” oznámila. Když se natáhla, aby je pověsila na věšák, všiml si soudce její štíhlé souměrné postavy. Náhle se příkře zeptal První dámy: “Copak tohle všechno nemohou udělat služky?”

“Ovšem,” odpověděla mu přes rameno. “Ale nejdřív chci sama zjistit, jestli opravdu došlo k nějaké

škodě. “Pro Boha svatého, jen se podívejte na tyhle červené šaty, drahoušku!” Přistoupila ke slečně Tsao. “Plíseň je úplně zažraná v látce! A vy vždycky říkáte, jak mi tyhle šaty sluší!” Najednou soudce Ti vstal. Vyvanula vůně parfémů a kosmetických prostředků, smíšená se slabým odérem vlhkých šatů, vyvolávala v horké místnosti atmosféru překypující ženskosti, která náhle zapůsobila na jeho napjaté nervy. “Jdu se jen trochu projít,” oznámil.

“Ani si nevypijete ranní čaj?” zvolala jeho První. Ale nezvedla oči od vybledlých skvrn na červených šatech, které držela v rukou.

“Vrátím se k snídani,” zabručel soudce. “Podejte mi ten modrý chalát!” Slečna Tsao pomohla Druhé dámě přehodit chalát soudci přes ramena a starostlivě se otázala: “Není ten plášť trochu moc těžký v takovém horku?”

“Alespoň je suchý,” odsekl. Ale současně si s hrůzou uvědomil, že má slečna Tsao naprostou pravdu. Silná látka mu přilnula k vlhkým zádům jako drátěná košile. Zamumlal něco na pozdrav a sešel dolů po schodech.

Rázoval ztemnělou chodbou, která vedla k malým zadním dveřím soudní budovy. Byl rád, že se jeho starý přítel a rádce seržant Chung ještě neobjevil. Ten ho znal natolik dobře, že by ihned vycítil, že má špatnou náladu a chtěl by vědět, co za tím vězí.

Soudce otevřel zadní dveře svým vlastním klíčem a vyklouzl ven na mokrou, opuštěnou ulici. ‘Co za tím vlastně vězí?’ ptal se sám sebe, když kráčel všudypřítomnou vlhkou mlhou. Nu, těch prvních sedm měsíců v prvním samostatném úřadu ho samozřejmě zklamalo. Pár prvních dnů se pořád něco dělo, pak tu byla vražda paní Ho a ten případ v pevnosti. Ale následovala už jen monotónní

kancelářská práce – vyplňování formulářů, zakládání listin, vydávání licencí… V sídelním městě měl také spoustu papírování, ale byly to důležité věci. A navíc tento okres nebyl vlastně jeho. Celá

oblast na sever od řeky byla strategické území a spadala do soudní pravomoce armády. A Korejská

čtvrť za Východní branou měla samosprávu. Vztekle nakopl kámen a zaklel. To, co vypadalo jako uvolněný balvan, byl vršek kočičí hlavy a pořádně si o něj pošramotil palec. Musí se nějak rozhodnout ohledně slečny Tsao. Předchozí noc na něj jeho První dáma v intimních chvílích na společném loži opět naléhala, aby si vzal slečnu Tsao jako Třetí dámu. Řekla, že ji mají s Druhou dámou obě rády a slečna Tsao že si nepřeje nic jiného. “A kromě toho,” dodala První dáma s obvyklou upřímností, “Vaše Druhá je báječná žena, ale nedostalo se jí vyššího vzdělání. Mít kolem sebe inteligentní, sečtělou dívku jako je slečna Tsao by bylo přínosem pro všechny zúčastněné.” Jenže co když je ochota slečny Tsao motivována jen vděčností za to, že ji

dostal z toho strašlivého maléru? Svým způsobem by bylo snazší, kdyby se mu tolik nelíbila. Ale na druhé straně bylo by fér oženit se s ženou, kterou člověk nemá doopravdy rád? Jako soudní úředník měl právo na čtyři ženy, ale osobně zastával názor, že by dvě měly stačit, pokud by ovšem nebyly obě neplodné. Všechno je to tak těžké a kdo se v tom má vyznat. Přitáhl si těsněji plášť, protože začalo pršet. Vydechl úlevou, když spatřil široké schody, které vedly vzhůru ke Konfuciovu chrámu. Třetí patro západní věže bylo přeměněné v malou čajovnu. Dá si tam čaj a pak půjde zase zpátky k soudu. V osmistěnné místnosti s nízkým stropem se opíral o pult nedbale oblečený číšník a železnými kleštěmi prohrabával oheň malého čajového vařiče. Soudce Ti s uspokojením zaznamenal, že ho mladík nepoznal, protože neměl zrovna náladu opětovat poklony a šoupání nohou. Poručil si konvici čaje a such
ý ručník a posadil se k bambusovému stolu před pultem. Číšník mu podal nepříliš čistý ručník v bambusovém košíku. “Jen chviličku, pane, voda se bude brzy vařit.” Soudce si vytíral dlouhý vous ručníkem do sucha a číšník přitom pokračoval: “Protože jste tak časně na nohou, pane, určitě už jste slyšel, co se stalo tam venku.” Ukázal palcem k otevřenému oknu, a když soudce zavrtěl hlavou, s chutí pokračoval: “Včera v noci tamhle na blatech v té staré strážní věži rozsekali nějakého chlapíka na kousky.” Soudce Ti rychle položil ručník. “Vražda? Jak to víš?”

“Řekl mi to učedník od kupce, pane. Donesl zboží, zrovna když jsem drhnul podlahu. Za svítání šel do strážní věže pro kachní vejce k tomu slabomyslnému děvčeti, co tam žije, a uviděl to nadělení. Děvče sedělo v koutě a plakalo. Hnal zpátky do města a po cestě uvědomil vojenskou polici v malé

pevnosti a kapitán s několika muži odešli do věže. Podívejte, tamhle jsou!” Soudce Ti vstal a šel k oknu. Z místa, kde stál, měl dobrý výhled daleko za městské hradby s cimbuřím, kde se rozkládaly rozlehlé zelené močály porostlé rákosím. Ještě dál na sever se mlhavě

rýsovala šedivá řeka. Z přístaviště vedla zpevněná silnice na sever přímo k opuštěné věži z větrem ošlehaných cihel, stojící uprostřed močálu. Po silnici směrem k malé pevnosti, asi v polovině cesty mezi věží a přístavištěm, pochodovalo několik vojáků.

“Byl ten zavražděný muž voják?” rychle se zeptal soudce. Ačkoli území na sever od města spadalo pod vojenskou jurisdikci, musel se každý zločin, do kterého byli zapleteni civilisté, předat soudu.

“Mohl být. Ta slabomyslná je sice hluchoněmá, ale rozhodně ne ošklivá. Je docela možné, že si nějaký voják zašel nahoru do věže trochu popovídat, jestli víte, co tím myslím. Hele, voda se vaří!” Soudce Ti napínal zrak. Teď jeli z pevnůstky k městu dva vojenští policisté a jejich koně se nyní s cákáním brodili vodou, která zaplavila část zpevněné cesty.

“Tady máte čaj, pane! Opatrně, šálek je hodně horký. Postavím vám ho tady na parapet. Pane, když tak o tom přemýšlím, ten zavražděný nebyl žádný voják. Kupecký učeň povídal, že je to nějaký

starý obchodník, který bydlí blízko Severní brány – znal ho od vidění. No, vojenská policie vraha brzy chytí. Ti se s nikým nemažou!” Rozčileně dloubl soudce. “Už je to tak! Neříkal jsem, že s nimi nejsou žádné žerty? Vidíte toho chlapíka v řetězech, jak ho táhnou z pevnůstky? Má na sobě

hnědou rybářskou halenu a kalhoty. No, a teď ho odvedou do pevnosti a…”

“Nic takového neudělají!” zlostně ho přerušil soudce. Rychle se napil ze šálku a spálil si ústa. Zaplatil a řítil se po schodech dolů. Civilista zavražděný jiným civilistou, to je jasný případ pro civilní

soud! Skvělá příležitost ukázat vojenským pánům, kde je jejich místo! Jednou provždy. Veškerá apatie z něj spadla. Od kováře na rohu si najal koně, naskočil do sedla a vyrazil k Severní

bráně. Strážní si udiveně prohlíželi jezdce ve zmuchlaných šatech a nakřivo posazené domácí

čapce. Pak však poznali policejního soudce, vyskočili a postavili se do pozoru. Soudce slezl s koně a pokynul kaprálovi, aby ho následoval do strážnice u brány. “Co je to tam v močále za rozruch?” zeptal se.

“Ve staré věži našli zavražděného muže, pane. Vojenská policie už zatkla vraha. Teď ho vyslýchají v pevnůstce. Čekám, že brzy dorazí k přístavní hrázi.”

Soudce Ti se posadil na bambusovou lavici a podal desátníkovi pár měďáků. “Řekni některému z tvých mužů, ať mi koupí dvě smažené placky!”

Placky od pouličního prodavače byly čerstvě usmažené a báječně voněly česnekem a cibulí, ale soudce si na nich nepochutnal, přestože měl hlad. Jazyk měl spálený od horkého čaje a v mysli se zaobíral zneužitím moci ze strany vojenských úřadů. Smutně přemítal o tom, že v sídelním městě

by se s podobnými nepříjemnými problémy potýkat nemusel. Přesný rozsah pravomoci každého úředníka, ať vyššího či nižšího, tam stanovily podrobné předpisy. Když dojídal placky, vešel desátník.

“Vojenská policie právě odvedla vězně do strážnice na přístavní hrázi, pane.” Soudce Ti vyskočil. “Vezmi čtyři muže a pojeďte za mnou!”

Lehký vánek rozptýlil mlhu na přístavní hrázi. Mokrý plášť se soudci lepil na ramena. “Počasí jak dělané, aby člověk chytil pořádnou chřipku,” mumlal si. Strážce v plné zbroji ho uvedl do holé

čekárny strážnice.

V pozadí seděl za hrubě sroubeným dřevěným stolem vysoký muž v drátěné košili a helmicí

vojenské policie s bodcem. Pracnými a pomalými tahy psacího štětce vyplňoval nějaký úřední

dokument.

“Jsem náčelník Ti,” začal soudce. “Chci vědět…” Náhle se zarazil. Kapitán zvedl hlavu. Obličej měl poznamenaný strašlivou bílou jizvou, která se mu táhla přes levou tvář a ústa. Znetvořené rty z poloviny zakrýval nepravidelný knírek. Než se soudce stačil vzpamatovat z šoku, kapitán vstal. Energicky zasalutoval a úsečným tónem ohlásil:

“Jsem rád, že jste přišel, pane. Právě jsem dokončil zprávu pro vás.” Ukázal na nosítka v rohu na zemi, přikrytá prostěradlem a dodal: “To je mrtvola a vrah je tamhle v zadní místnosti. Samozřejmě

chcete, aby byl dopraven přímo do soudního vězení, že?”

“Ano. Jistěže,” nepříliš přesvědčivě odpověděl soudce.

“Dobře.” Kapitán přeložil arch papíru, na který psal, a podal ho soudci. “Posaďte se, pane. Jestli mi můžete chvilku věnovat, rád bych vám sám pověděl, co vím o tom případu.” Soudce Ti si sedl ke stolu a pokynul kapitánovi, aby se posadil také. Mnul si dlouhé vousy a v duchu si říkal, že se to všechno vyvíjí úplně jinak, než čekal.

“Takže,” začal kapitán. “Znám ty močály jako svoje boty. To hluchoněmé děvče, které žije ve věži, je neškodný idiot, takže když bylo hlášeno, že v jejím pokoji leží zavražděný muž, hned mě napadlo, že půjde o přepadení nebo loupež, a poslal jsem své muže, aby prohledali blata mezi věží a říčním břehem.”

“Proč zrovna tu oblast?” přerušil ho soudce. “Mohlo k tomu taky klidně dojít na silnici, ne? A později schoval vrah mrtvé tělo ve věži.”

“Ne, pane. Naše pevnůstka stojí na silnici napůl cesty mezi přístavní hrází a starou věží.

Moji muži odtud podle rozkazu dohlížejí po celý den na silnici. Víte, kvůli korejským špionům, aby se nedostali do města ani ven z něj. A tu cestu střeží i v noci. Mimochodem, ta cesta představuje jedinou možnost, jak se dostat přes močál. Je to zrádné místo a každý, kdo by se ho pokusil přejít, riskuje, že se dostane do bažiny nebo na pohyblivý písek a utopí se. Mí muži zjistili, že tělo ještě

nevychladlo, a z toho jsme usoudili, že byl zabit několik hodin před rozbřeskem. Protože ale kromě

kupeckého učedníka nikdo kolem pevnůstky neprošel, vyplývá z toho, že jak zavražděný, tak vrah přišli od severu. Od věže k říčnímu břehu vede stezka rákosím a člověk, obeznámený s prostředím, tudy mohl proklouznout, aniž ho mí muži v pevnůstce spatřili.” Kapitán si kroutil knírek a dodal:

“Pokud by se mu ovšem podařilo proklouznout kolem našich říčních patrol.”

“A tví muži chytli toho vraha u břehu?”

“Ano, pane. Objevili jednoho mladého rybáře, jménem Wang San-lang, který se ukrýval v malém člunu mezi rákosím, přímo na sever od věže. Pokoušel se vyprat si kalhoty, na kterých byly skvrny od krve. Když na něj mí muži zavolali, odrazil od břehu a snažil se dostat doprostřed řeky. Lučištníci mu vstřelili pár provazových šípů do trupu člunu, a než se vzpamatoval, dovlekli ho i s člunem zpátky ke břehu. Popřel, že by cokoli věděl o nějaké mrtvole ve věži. Trval na tom, že se tam zrovna chystal, že chtěl donést hluchoněmé dívce velikého kapra a že se mu dostala krev na kalhoty, když

toho kapra čistil. Čekal s návštěvou, až se rozední. Prohledali jsme ho a tohle jsme našli v jeho opasku.”

Kapitán rozbalil na stole malý papírový balíček a ukázal soudci tři blýskavé stříbrňáky.

“Identifikovali jsme mrtvolu podle navštívenek, které jsme u ní našli.” Vysypal na stůl obsah velké

obálky. “Kromě balíčku karet tam byly dva klíče, nějaké drobné a lístky ze zastavárny. Kapitán ukázal na lístek a pokračoval: “Ten kousek papíru ležel na zemi u těla. Musel mu vypadnout z kazajky. Zavražděný je zastavárník Čung, majitel jedné velké a známé zastavárny přímo v Severní

bráně. Bohatý člověk. Jeho koníčkem je rybaření. Moje teorie je, že Čung se včera večer setkal s Wangem někde na hrázi a najal si ho na noční rybaření na řece. Když se dostali do opuštěné krajiny na sever od věže, Wang tam starce vlákal pod nějakou záminkou a zabil ho. Měl v plánu ukrýt tělo někde ve věži, víte, ta je napůl v ruinách a to děvče bydlí jen v prvním patře, ale ona se probudila a přistihla ho při činu. A tak jen sebral stříbro a zmizel. Samozřejmě, je to pouhá teorie, protože to děvče je jako svědek bezcenné. Moji muži se pokoušeli z ní něco dostat, ale ona jen nesouvisle čmárala nějaké nesmysly o dešťových duchách a černých skřítcích. Pak dostala záchvat, začala se smát a zároveň plakat. Ubohý neškodný debil.” Vstal, přešel k nosítkám a zvedl přikrývku. “Tady je mrtvola.”

Soudce Ti se sehnul nad hubeným tělem, oblečeným do jednoduchého hnědého chalátu. Na prsou mělo koláče zaschlé krve a rukávy byly pokryté blátem. Tvář měla pokojný výraz, ale byla velice ošklivá. Protáhlý obličej s vpadlými tvářemi, zobcovitý nos trochu nakřivo a příliš velká ústa s tenkými rty. Hlava s dlouhými šedivějícími vlasy byla bez pokrývky.

“žádný velký fešák to není,” poznamenal kapitán. “Ačkoli já jsem ten poslední, který může dělat takové poznámky!” Jeho znetvořenou tvář zkřivila křeč. Zvedl tělo za ramena a ukázal soudci velkou červenou skvrnu na zádech. “Zabit zezadu nožem, který musel proniknout přímo do srdce. Ležel na zemi na zádech hned ve dveřích dívčina pokoje.” Kapitán nechal horní část těla zase klesnout. “Odporný chlap, ten rybář. Když Čunga zabil, začal ho bodat do prsou a

do břicha. Říkám potom co ho zabil, protože jak vidíte, ty rány na přední části těla nekrvácely tak, jak by člověk čekal. A ano, tady je můj poslední exponát! Skoro jsem na něj zapomněl!” Vytáhl zásuvku stolu a rozbalil podlouhlý balíček, zabalený do voskovaného papíru. Podal soudci dlouhý tenký nuž a poznamenal: “Tohle bylo nalezeno ve Wangově loďce, pane. Říká, že ho používá na čištění ryb. Nebyly na něm žádné stopy krve. A proč by tam taky měly být? Kolem bylo spousta vody, ve které

ho mohl pořádně umýt, když se vrátil zpátky na loď! No, to je asi všechno, pane. Čekám, že se Wang co nejdřív přizná. Znám tyhle mladé výtečníky. Nejdřív tvrdošíjně zapírají, ale po důkladném výslechu se složí a všechno vysypou. Co rozkazujete, pane?”

“Nejdřív musím informovat nejbližší příbuzné a nechat je formálně identifikovat tělo. Proto…”

“To už jsem zařídil, pane. Čung byl vdovec a jeho dva synové žijí v sídelním městě. Tělo právě

oficiálně identifikoval pan Lin, partner mrtvého, který s ním bydlel.”

“Odvedl jste se svými muži skvělou práci,” uznal soudce. “Řekněte jim, ať předají vězně i mrtvolu strážím, které jsem přivedl s sebou.” Zvedaje se ze židle, dodal: “Jsem vám opravdu velice vděčný

za rychlý a účinný zásah, kapitáne. Jelikož to byl civilní případ, bylo vaší povinností pouze ohlásit vraždu soudu a ostatní nechat být. Udělal jste víc, než byla vaše povinnost, abyste mi pomohl, a…” Kapitán zvedl ruku v odmítavém gestu a svým zvláštním bezvýrazným hlasem odpověděl: “Bylo mi potěšením, pane. Náhodou patřím k podřízeným plukovníka Menga. Vždycky uděláme všechno, abychom vám pomohli. My všichni. Vždycky.”

Křeč, která mu zkroutila znetvořený obličej, měla být úsměvem. Soudce Ti se vydal zpátky do strážní budovy u Severní brány. Rozhodl se, že tam neprodleně vyslechne vězně a pak zajde na místo činu. Kdyby přenesl vyšetřování do soudní budovy, stopy by mohly zatím vychladnout. Vypadalo to sice na jasný případ, ale člověk nikdy neví.

Posadil se k jedinému stolu v jinak prázdné strážnici a pustil se do čtení kapitánovy zprávy. Nebylo v ní o moc víc, než co už mu kapitán řekl. Plné jméno oběti znělo Čung Fang, bylo mu padesát šest let. Děvče se jmenovalo žluva, dvacet let a mladému rybáři bylo dvaadvacet. Vyndal z rukávu navštívenky a zástavní lístek. Na kartičkách bylo uvedeno, že pan Čung pochází z provincie Šan-si. Zástavní lístek byl kupón s velkým červeným razítkem Čungovy zastavárny. Týkal se čtyř

brokátových rób, které den předtím zastavila jakási paní Pej za tři stříbrné, které měly být splaceny do tří měsíců s pětiprocentním úrokem.

Vstoupil desátník, následován dvěma strážemi s nosítky.

“Položte je tamhle do rohu,” nařídil soudce Ti. “Víte něco o hluchoněmé dívce, která žije ve strážní

věži? Vojenská policie uvedla jen její jméno, žluva.”

“Ano, pane, tak se jí říká. Je to odložené dítě. Vychovala ji jedna stará bába, která prodávala u brány ovoce a naučila ji napsat pár desítek písmen a trochu znakové řeči. Když stařena před dvěma lety zemřela, odešla dívka do věže, protože na ulici ji pořád obtěžovali uličníci. Pěstuje tam kachny a prodává vejce. Lidé jí posměšně přezdívali žluva kůli její němotě a ta přezdívka se ujala.”

“Dobrá. Přiveďte mi vězně.”

Stráže se vrátily a mezi sebou vedly podsaditého mladíka statné postavy a snědé, podmračené

tváře. Rozcuchané vlasy mu padaly přes svraštělé čelo a hnědá kazajka a kalhoty byly na

několika místech neobratně záplatované. Ruce měl spoutané řetězy za zády a jednu smyčku tenkého řetězu měl ještě navíc kolem silného holého krku. Strážní ho stlačili před soudcem na kolena. Soudce Ti chvíli tiše mladíka pozoroval a přemýšlel, jak nejlépe začít s výslechem. Bylo slyšet jen pleskání deště venku a vězňův těžký dech. Potom vyndal z rukávu tři stříbrné.

“Kde jsi sebral tohle?”

Mladý rybář něco mumlal v místním nářečí, kterému soudce příliš nerozuměl. Jeden strážce vězně

kopl a zavrčel: “Mluv hlasitěji!”

“Jsou to moje úspory. Na opravdovou loď.”

“Kdy ses prvně setkal s panem Čungem?”

Mladík ze sebe vychrlil séri nadávek. Strážce po pravici ho zarazil tím, že ho uhodil plochou stranou meče do hlavy. Wang zatřásl hlavou, pak tupě odpověděl: “Znal jsem ho jen od vidění, protože býval často u přístavní hráze.” Náhle vztekle dodal: “Kdybych ho někdy potkal, byl bych ho zabil, tu špinavou svini, toho zloděje…”

“Ošidil tě snad pan Čung, když jsi u něj něco zastavil?” rychle ho zarazil soudce.

“Myslíte, že mám co zastavit?”

“Tak proč mu říkáš zloděj?”

Wang k němu zvedl oči a soudci se zdálo, že v jeho malých, krví podlitých očích zachytil zlomyslný

záblesk. Pak zase svěsil hlavu a vzpurně odpověděl: “Protože všichni zastavárníci jsou zloději.”

“Co jsi dělal včera večer?”

“Už jsem to řekl vojákům. Snědl jsem misku nudlí u stánku v přístavišti a pak jsem vyjel na řeku. Když jsem nachytal pár pěkných ryb, zakotvil jsem loď u břehu na sever od věže, a zdříml jsem si. Měl jsem v plánu přinést nějaké ryby žluvě do věže, až se rozední.” Soudce zaujalo něco v tom, jak mladík vyslovoval dívčino jméno. Pomalu řekl: “Takže ty popíráš, žes zavraždil majitele zastavárny. Protože kromě tebe už tam však bylo jen to děvče, vyplývá z toho, že ho zabila ona.”

Wang náhle vyskočil a vrhl se na soudce. Pohyboval se tak rychle, že ho oba strážci zadrželi až v posledním okamžiku. Kopl je, ale dostal ránu do hlavy, po které upadl na záda a řetězy zařinčely na kamenné podlaze.

“Ty úřednická kryso, ty…” vyrazil ze sebe mladík a pokoušel se postavit na nohy. Desátník ho kopl do obličeje tak, že s těžkým žuchnutím uhodil hlavou znovu o podlahu. Tiše tam ležel a z rozbitých úst mu vytékala krev.

Soudce přistoupil k nehybné postavě a sehnul se nad ní. Byl v bezvědomí.

“Nemlaťte vězně, pokud vám to někdo nenařídí,” přísně napomenul desátníka. “Přiveďte ho k sobě

a odveďte do vězení. Později během poledního zasedání ho formálně vyslechnu. Desátníku, dopravíš mrtvolu do soudní budovy. Ohlas se u seržanta Chunga a odevzdej mu tuto zprávu od kapitána vojenské policie. Řekni seržantovi, že se vrátím k soudu, jakmile tu skončím výslech několika svědků.” Pak mu padl zrak na okno. Stále ještě pršelo. “Sežeň mi kus nepromokavé látky!” Než soudce Ti vyšel ven, přehodil i voskované plátno přes hlavu a ramena, pak vyskočil do sedla najatého koně. Jel podél přístavní hráze a potom se vydal po zpevněné cestě na blata. Po cestě se mlha trochu rozptýlila, a tak si zvědavě prohlížel opuštěnou zelenou krajinu po obou stranách cesty. Úzké stružky se klikatily rákosím a tu a tam se rozšiřovaly do velkých louží, které se v šedém světle matně leskly. Náhle vzlétlo hejno malých vodních ptáků s pronikavým křikem, který

se strašidelně rozléhal nad opuštěným močálem. Všiml si, že voda po včerejší průtrži mračen opadává. Silnice už byla suchá, ale zůstaly na ní velké plochy pokryté okřehkem, který tam voda zanesla. Když projížděl kolem pevnůstky, zastavil ho strážný, ale jakmile se prokázal listinou, kterou nosil v botě, pustil ho.

Stará strážní věž bylo nevzhledné čtyřpatrové stavení, postavené na zvýšené základně z hrubě

otesaných kamenných kvádrů. Okenice obloukových oken vzaly za své a střecha nad nejvyšším patrem se propadla. Na prasklém trámu vysedávaly dvě veliké černé vrány. Když přijel blíž, uslyšel hlasité kvákání. U paty věže se vedle blátivé louže choulilo hejno kachen. Když soudce sestoupil s koně a uvázal otěže k mechem pokrytému kamennému pilíři, začaly se kachny cákat ve vodě a rozhořčeně přitom kvákaly.

Přízemní místnost byla tmavá, s nízkou klenbou, a až na hromadu starého rozbitého nábytku prázdná. Úzké, rozvrzané dřevěné schody vedly do vyššího patra. Soudce stoupal vzhůru a levou rukou se přidržoval vlhké, plísní pokryté zdi, protože zábradlí chybělo. Když vstoupil do ztemnělé prázdné místnosti, v hromadě hadrů na primitivní palandě pod obloukovým oknem se něco pohnulo. Zpod ušpiněné záplatované deky vycházely nějaké chraptivé

zvuky. Při zběžném pohledu se ukázalo, že v místnosti je jen stůl z neopracovaného dřeva s popraskanou čajovou konvicí a bambusová lavice u postranní zdi. V rohu stála cihlová pec s velkou pánví. Vedle ní rákosový koš, po okraj naplněný dřevěným uhlím. Ve vzduchu visel zatuchlý zápach plísně a vyčpělého potu.

Náhle sletěla deka na podlahu. Polonahá dívka s dlouhými rozcuchanými vlasy seskočila z palandy. Jen se podívala na soudce, znovu ze sebe vydala ten divný chraplavý zvuk a prchla do nejzazšího kouta. Potom klesla na kolena a prudce se třásla.

Soudce Ti si uvědomil, že pohled na něj není příliš povzbudivý. Rychle vytáhl z boty listinu totožnosti, rozbalil ji, přistoupil ke schoulené dívce a ukázal na velké červené razítko soudního tribunálu. Pak ukázal na sebe.

Zřejmě pochopila, protože hned vstala a upřeně ho pozorovala velkýma očima, v nichž se zračil zvířecí strach. Měla na sobě jen roztrhanou sukni, připevněnou v pase kusem slaměného provazu. Její tělo bylo souměrné a dobře vyvinuté a pleť až překvapivě bílá. Kulatý obličej byl zašpiněný, ale rozhodně nebyla nehezká. Soudce Ti si přitáhl lavici ke stolu a posadil se. Protože cítil, že musí

udělat nějaké důvěryhodné gesto, aby vystrašené děvče uklidnil, vzal čajovou konvici a napil se z hubice, tak jak to dělají farmáři.

Dívka přistoupila ke stolu, plivla na špinavou desku a prstem napsala do plivance pár silně

zdeformovaných znaků. Jejich význam byl: “Wang ho nezabil.” Soudce přikývl. Nalil na stůl čaj a pokynul jí, aby ho pořádně utřela. Poslušně šla k posteli, vzala hadr a v horečném spěchu se pustila do utírání desky stolu. Soudce Ti šel ke kamnům a vybral si pár kousků dřevěného uhlí. Znovu si sedl ke stolu a kouskem uhlí napsal na desku: “Kdo ho zabil?” Otřásla se. Sebrala druhý kousek dřevěného uhlí a napsala: “Zlí skřítkové proměnili dobrého ducha deště.”

“Ty jsi viděla černé skřítky?” napsal.

Důrazně zavrtěla rozcuchanou hlavou. Několikrát zaťukala ukazováčkem na slovo “černý”, pak si ukázala na zavřené oči a znovu zavrtěla hlavou. Soudce vzdychl. Napsal: “Znáš pana Čunga?” S prstem v puse se nechápavě dívala nato, co napsal. Uvědomil si, že nezná složitý znak pro příjmení Čung. Škrtl to a napsal “starého muže.”

Opět zavrtěla hlavou. Se znechuceným výrazem nakreslila kroužek kolem slov “starého

muže” a doplnila: “Příliš mnoho krve. Dobrý duch deště už nepřijde. Už žádné stříbro na Wangovu loď.” Po špinavých tvářích jí stékaly slzy, když třesoucí se rukou psala: “Dobrý duch deště se mnou vždycky spí.” Ukázala na pryčnu.

Soudce Ti se na ni zkoumavě zadíval. Věděl, že duchové deště hrají důležitou roli v místním folklóru, takže je jen přirozené, že se objevují v představách a snech této víc než dobře vyvinuté

mladé dívky. Na druhé straně se však zmínila o stříbru. Napsal: “Jak vypadá duch deště?” Její kulatá tvář se rozjasnila. S širokým úsměvem napsala velkými neobratnými písmeny: “Vysoký. Hezký. Laskavý.” A každé slovo dala do kroužku. Pak hodila uhlík na stůl, objala si holá prsa a chichotala se jako v extázi.

Soudce odvrátil pohled. Když se na ni znovu podíval, viděl, že jí ruce klesly a že se dívá rozšířenýma očima přímo před sebe. Náhle se její výraz opět změnil. Rychlým gestem ukázala na obloukové

okno a vydala ze sebe zvláštní zvuk. Otočil se. Na olověně šedé obloze se ukázalo trochu barvy, stopy duhy. Otvírala na to oči s dětinskou radostí a napůl otevřenými ústy. Soudce vzal kousek uhlí, aby napsal poslední otázku: “Kdy přichází duch deště?”

Dlouho na ta slova upřeně zírala a nepřítomně si prsty uhlazovala dlouhé mastné kadeře. Konečně

se sehnula nad stolem a napsala: “Černá noc a hodně deště.” Zakroužkovala slova “černá” a “déšť” a pak dodala: “Přicházel s deštěm.”

Z ničeho nic si rukama zakryla obličej a začala křečovitě vzlykat. Zvuk jejího vzlykotu se mísil s hlasitým kvákáním kachen venku. Uvědomil si, že nemůže kachny slyšet, a tak vstal a položil jí ruku na holé rameno. Vzhlédla a divoký, napůl šílený lesk v široce otevřených očích ho doslova šokoval. Rychle nakreslil na stůl kachnu a přidal slovo “hlad.” Ruka zaťatá v pěst jí vylétla k ústům a utíkala k peci. Soudce Ti si zatím prohlížel ploché kameny před vchodem do místnosti. Na špinavé, prachem pokryté podlaze bylo čisté místo. Zřejmě tam ležela mrtvola a vojenská policie podlahu zametla. S

výčitkou si vzpomněl, jaké měl o nich nelichotivé mínění. Otočil se, když uslyšel zvuky sekání. Děvče sekalo staré rýžové koláče na primitivním prkénku. Soudce se znepokojeně zamračil, když

viděl, jak obratně zachází s velkým kuchyňským nožem. Náhle zabodla dlouhý ostrý hrot nože do prkénka, pak setřásla nasekané rýžové koláče do pánve na kamnech a přes rameno se na soudce šťastně usmála. Kývl jí na pozdrav a sešel dolů po skřípajících schodech. Déšť ustal a nad mokřinou se vznášel lehký opar. Když odvazoval otěže, prohodil ke kachnám, které dělaly hluk: “žádný strach, snídaně je na cestě!”

Pobídl koně do mírného tempa. Od řeky se táhla mlha. Nad vysokým rákosím plula oblaka podivných tvarů, tu a tam se rozplývala do vlnících se závojů, které se podobaly chapadlům nějaké

vodní příšery. Mrzelo ho, že neví něco víc o dávných, hluboce zakořeněných pověrách zdejších lidí. Na mnoha místech lidé ještě uctívali říčního boha nebo bohyni a rolníci a rybáři, žijící kolem řeky, jim přinášeli oběti. Takové věci nejspíš tlačily prostoduché děvče jako noční můra a skutečnost, která nedokázala zvládnout naléhavé potřeby plně vyvinutého těla, se postupně měnila v něco nadpřirozeného. Pobídl koně do cvalu.

Vrátil se k Severní bráně a přikázal desátníkovi, aby ho zavedl do zastavárny. Když přišli k velké, na pohled prosperující zastáváme, vysvětlil desátník, že Čungova soukromá rezidence se nachází

přímo za obchodem a ukázal na úzkou uličku, která vedla k hlavnímu vchodu. Soudce Ti

desátníka propustil a zaklepal na černě natřená vrata.

Otevřel hubený, pěkně oblečený muž v hnědém kimonu s černým pásem a bordurami. Udiveně

pohlédl na promočeného vousatého návštěvníka a řekl: “Nejspíš hledáte obchod. Odvedu vás tam, právě jsem se tam chystal.”

“Jsem okresní náčelník,” odpověděl soudce netrpělivě. “Právě jsem se vrátil z blat. Byl jsem se podívat, kde byl zavražděn váš společník. Pojďme dovnitř, chci vám předat to, co našli u mrtvého.” Pan Lin se velmi uctivě poklonil a odvedl váženého návštěvníka do malé, ale pohodlné vedlejší

haly, zařízené konvečním stylem několika kusy těžkého nábytku z černého dřeva. Obřadně dovedl soudce k široké lavici v pozadí. Zatímco jeho hostitel přikazoval sluhovi, aby přinesl čaj a koláče, soudce si zvědavě prohlížel velkou voliéru z měděného drátu na stole u zdi. Poletovalo v ní asi tucet ptáků a zlostně třepetalo křídly.

“Koníček mého společníka,” prohlásil pan Lin se shovívavým úsměvem. “Měl velmi rád ptáky, vždycky je sám krmil.”

S úhledně přistřiženou bradkou a malým, šedivějícím knírem vypadal Lin na první pohled jako typický měšťák. Ale bližší prohlídka odhalila hluboké rýhy kolem tenkých rtů a velké zádumčivé oči, které prozrazovaly, že jde o muže rozhodné povahy. Soudce postavil šálek a vyjádřil formální

soustrast ohledně ztráty, která potkala firmu. Pak vyndal z rukávu obálku a vysypal z ní

navštívenky, drobné peníze, zástavní lístek a oba klíče. “To je všechno, pane Line. Nosil váš

společník obvykle u sebe větší částky peněz?”

Lin si mlčky prohlížel malou hromádku a mnul si bradku.

“Ne, pane. Vzhledem k tomu, že před dvěma lety odešel na odpočinek, nebylo nutné, aby u sebe nosil hodně peněz. Ale určitě měl s sebou víc než těchto pár měďáků, když včera večer odcházel.”

“V kolik hodin to bylo?”

“Asi v osm, pane. Poté, co jsme spolu dole povečeřeli. Chtěl podniknout dlouhou procházku kolem přístavní hráze, alespoň tak to řekl.”

“Dělal to pan Čung často?”

“Ale ovšem, pane! Měl vždy samotářské sklony a po smrti své ženy před dvěma lety chodil na dlouhé procházky skoro každý druhý večer a vždycky sám. Nechal si vždy servírovat jídlo nahoře ve své malé knihovně, ačkoli já bydlím ve stejném domě v levém křídle. Ale včera jsme měli projednat nějakou úřední věc, a proto přišel dolů, aby se mnou povečeřel.”

“Vy nemáte rodinu, pane Line?”

“Ne, pane. Nikdy jsem neměl čas, abych si založil domácnost! Můj společník měl kapitál, ale každodenní práce v zastavárně ležela převážně na mně. A po svém odchodu na odpočinek už do obchodu skoro nevkročil.”

“Aha. Ale abychom se vrátili k včerejšímu večeru. Řekl pan Čung, kdy se vrátí?”

“Ne, pane. Sluha měl trvalý příkaz, aby na něj nečekal. Víte, můj partner byl vášnivý rybář. A když

se mu zdálo, že je počasí vhodné k rybolovu, najal si v přístavišti loďku a strávil celou noc na řece.” Soudce Ti pomalu přikývl. “Vojenská policie vás asi informovala, že zatkli rybáře jménem Wang San-lang. Najímal si váš partner často jeho člun?”

“To já nevím, pane. Víte, kolem přístavní hráze se to hemží desítkami rybářů a většina z nich dychtí

vydělat si pár měďáků navíc. Ale jestli si můj partner najal Wangův člun, pak mě vůbec neudivuje, že se dostal do nesnází, protože Wang je mladý násilník a rváč. Vím o něm, protože sám jsem také

tak trochu rybář a už mnohokrát jsem oněm slyšel mluvit ostatní. Mrzoutský,

nespolečenský

mladík.” Povzdechl si. “Také bych rád chodil na ryby tak často jako můj partner, jenže nemám tolik času… No, je to od vás velmi laskavé, že jste přinesl ty klíče, pane. Štěstí, že je Wang nevzal a nezahodil! Ten větší je od knihovny mého zesnulého partnera, ten druhý od nedobytné pokladny, do které ukládal důležité dokumenty.” Natáhl ruku, aby si vzal klíče, ale soudce Ti mu je vyfoukl před nosem a vrátil zpátky do rukávu.

“Když už jsem tu,” pravil, “prohlédnu hned písemnosti pana Čunga, pane Line. Tady se jedná o vraždu, a dokud se nevyřeší, jsou veškeré písemnosti oběti dočasně k dispozici úřadům kvůli případným stopám. Doveďte mě do knihovny, prosím.”

“Zajisté, pane.” Lin odvedl soudce nahoru po širokém schodišti a ukázal na dveře na konci chodby. Soudce je odemkl větším z klíčů.

“Děkuji mnohokrát, pane Line. Za chvilku zase p řijdu dolů.” Soudce vstoupil do mal ého pokoje a zamkl za sebou dve ře. Pak šel a otevřel dokořán nízké, široké

okno. Střechy sousedních domů se leskly v šedém oparu. Odvrátil se a posadil se do prostorné

lenošky za psacím stolem z růžového dřeva čelem k oknu. Zběžně si prohlédl

pancéřovanou pokladnu na podlaze vedle svého křesla, pak se zaklonil a zamyšleně zkoumal svoje okolí. Malá

knihovna byla úzkostlivě čistá a zařízená s jednoduchým, staromódním vkusem. Bíle natřené stěny bez poskvrnky zdobily dva dobré svitky s krajinou a na bytelném ebenovém stolku u zdi stála štíhlá

váza z bílého porcelánu s několika vadnoucími růžemi. V regálech malé knihovny ze skvrnitého bambusu byly úhledně naskládané hraničky knih v brokátových obalech. Se zkříženými pažemi přemýšlel soudce, jaká by mohla být spojitost mezi touto vkusně

uspořádanou knihovnou, která spíš vypadala na to, že patří nějakému elegantnímu vzdělanci než

majiteli zastavárny, a holou, temnou místností v pobořené strážní věži, z jejíchž stěn čišela hniloba, lenost a nejhroznější bída. Po chvilce potřásl hlavou, sehnul se a odemkl trezor. Jeho obsah ladil s metodickou úpravností místnosti: svazky dokumentů, každý převázaný zelenou stužkou a opatřený

nadepsaným lístkem. Vybral si svazek označený osoukromá korespondenceo a oúčty a stvrzenkyo. První svazek obsahoval několik důležitých dopisů o kapitálových investicích a korespondenci od synů, týkající se hlavně rodinných záležitostí a žádostí o rady a instrukce. Když listoval druhým svazkem, zkušeným zrakem hned zaregistroval, že zesnulý vedl skromný, téměř asketický život. Náhle se zamračil. Našel růžový ústřižek s razítkem jednoho elegantního veřejného domu. Pocházel z doby před půldruhým rokem. Rychle prošel celý svazek a našel ještě půl tuctu podobných stvrzenek, z nichž poslední nesla datum před šesti měsíci. Po smrti své ženy zřejmě pan Čung doufal, že najde útěchu v prodejné lásce, ale brzy poznal marnost takové naděje. S

povzdechem otevřel velkou obálku, která ležela na dně pokladny. Bylo na ní napsáno “Poslední

vůle a závěť”. Byla datována před rokem a uvádělo se v ní, že veškerý nemovitý majetek, který byl značný, připadne jeho dvěma synům spolu s dvěma třetinami kapitálu. Zbývající třetinu

a zastavárnu odkázal panu Linovi ojako uznání za jeho dlouholeté věrné služby pro firmuo. Soudce vrátil papíry na místo. Vstal a šel si prohlédnout knihovnu. Zjistil, že kromě dvou slovníků s oslíma ušima, jsou všechny knihy sbírky poezie, kompletní vydání nejlepších lyrických básníků

minulých dob. Prošel jedním svazkem. Každé obtížné slovo bylo opatřené poznámkou, kterou červeným inkoustem psala necvičena a poněkud těžká ruka. Pomalu pokýval hlavou a vrátil svazek na místo. Ano, už chápal. Pan Čung se zabýval obchodem, v němž není místo pro lidské city, vedl zastavárnu. A jeho ošklivá tvář mu bránila v něžných vztazích s druhým pohlavím. Avšak srdcem byl romantik, prahnoucí po vyšších životních metách. Ostýchal se však dát tyto touhy najevo. Jako obchodník měl samozřejmě jen základní vzdělání, a tak se pracně snažil rozšířit si své literární

znalosti tím, že četl starou poezi se slovníkem ve své malé knihovně, kterou pořád tak pečlivě

zamykal.

Soudce Ti se zase posadil a vyňal z rukávu skládací vějíř. Ovíval se a v myšlenkách se soustředil na tohoto neobvyklého majitele zastavárny. Jediné, čím okolnímu světu prozrazoval svoji citlivou povahu, byla jeho láska k ptákům, kterou dokládali poletující ptáci tam dole. Konečně soudce vstal. Právě chtěl vrátit vějíř do rukávu, když vtom se náhle zarazil. Chvíli se na vějíř nepřítomně díval a pak ho položil na stůl. Naposledy se rozhlédl po místnosti a sešel dolů. Hostitel mu nabídl další šálek čaje, ale soudce odmítavě zavrtěl hlavou. Podal Linovi oba klíče a řekl: “Musím se teď vrátit zpátky k soudu. V písemnostech vašeho partnera jsem nenašel nic, co by naznačovalo, že měl nějaké nepřátele, takže si myslím, že tenhle případ je přesně tím, čím se zdá

být, totiž vraždou pro peníze. Pro chudáka jsou tři stříbrné celé jmění. Proč ti ptáci tak zlostně

třepají křídly?” Šel ke kleci. “Aha, mají špinavou vodu. Měl byste říct sluhovi, aby ji vyměnil, pane Line.”

Lin něco zamumlal a zatleskal. Soudce Ti šátral v rukávu. “To je ode mne ale nedbalost!” zvolal.

“Nechal jsem svůj vějíř nahoře na stole. Došel byste mi pro něj, pane Line?” Právě když se Lin hnal po schodech, vstoupil starý sluha. Když mu soudce řekl, že voda v nádržce v kleci by se měla denně měnit, zavrtěl hlavou a odpověděl: “Říkal jsem to panu Linovi, ale nechtěl o tom ani slyšet. Nemá zájem o ptáky. To můj pán, ten je miloval, ten…”

“Ano, pan Lin mi říkal, že se včera večer s tvým pánem kvůli těm ptákům pohádali.”

“No, pane, oba byli hodně rozčileni. A kvůli čemu, pane? Zaslechl jsem jen pár slov o ptácích, když

jsem přinesl rýži.”

“Na tom nezáleží,” zarazil ho rychle soudce. Zaslechl, že pan Lin schází ze schodů. “Nu, pane Line, díky za čaj. Asi tak za hodinu přijďte do úřadovny s nejdůležitějšími listinami, týkajícími se majetku vašeho zesnulého partnera. Můj vyšší úředník vám pomůže s vyplněním úředních formulářů a registrací poslední vůle pana Cunga.”

Pan Lin soudci velmi obřadně poděkoval a s mnoha úklona-mi ho doprovodil ke dveřím. Soudce Ti nařídil strážím u vrat soudu, aby vrátili najatého koně kováři, a šel přímo do své

soukromé rezidence v zadní části soudní budovy. Starý správce mu sdělil, že v jeho soukromé

kanceláři na něj čeká seržant Chung. Soudce přikývl. “Řekni sluhovi v lázni, že se chci teď

vykoupat.”

V černě vykachlíčkované oblékáme sousedící s lázní ze sebe rychle svlékl svůj chalát, nasáklý

potem a deštěm. Cítil se špinavý na těle i na duchu. Sluha ho opláchl studenou vodou a horlivě mu drhl záda. Ale teprve když si nějakou dobu poležel v horké vodě v zapuštěném bazénu, začal se zase cítil lépe. Pak si nechal od sluhy namasírovat ramena a když ho vydrhl do sucha, oblékl si modrý plátěný chalát vonící čistotou a na hlavu posadil čapku z tenké černé gázy. Takto vystrojený

se vydal k obydlí svých manželek.

Právě se chystal vstoupit do zahradního pokoje, kde jeho dámy obvykle trávily dopoledne, když se na okamžik zastavil. Ta mírumilovná scéna ho vzala u srdce. Jeho dvě ženy, oblečené v květovaných šatech z tenkého hedvábí, seděly se slečnou Tsao u červeně

nalakovaného stolku před otevřenými posuvnými dveřmi, za nimiž se rozkládala zdí obehnaná zahrada se skalní partií, osázená kapradinami a vysokými šumícími bambusy budila dojem chladné svěžesti. Tohle je jeho vlastní soukromý svět, jeho neposkvrněné útočiště před vnějším světem krutého násilí a odporného úpadku, kterým se musí ve svém úřadu zabývat. A v této chvíli se pevně rozhodl, že si svůj harmonický rodinný život uchová nedotčený navždy.

Jeho První dáma odložila vyšívání a rychle mu vyšla vstříc, aby ho přivítala. “Čekaly jsme na vás se snídaní téměř hodinu!” řekla vyčítavě.

“Omlouvám se, ale u Severní brány došlo k nějakým nepříjemnostem a musel jsem tam něco bezodkladně zařídit. Teď musím jít do úřadovny, ale v poledne s vámi poobědvám.” Dovedla ho ke dveřím. Když se ukláněla, řekl jí tiše: “Mimochodem, rozhodl jsem se poslechnout vaši radu v záležitosti, o které jsme mluvili včera v noci. Prosím, zařiďte vše potřebné.” S potěšeným úsměvem se opět uklonila a soudce odešel chodbou, která vedla k úředním místnostem.

V křesle v rohu své soukromé kanceláře našel sedět seržanta Chunga. Jeho starý rádce vstal a popřál mu dobré ráno. Poklepal na listinu, kterou držel v ruce a řekl: “Ulevilo se mi, když jsem dostal vaši zprávu, Vaše ctihodnosti, protože nám vaše delší nepřítomnost už začínala dělat starosti! Vězně jsem dal zavřít do žaláře a mrtvolu uložit do márnice. Když jsme ji s koronerem ohledali, vaši dva zástupci Ma žung a Ťiao Taj odjeli k Severní bráně, jestli nepotřebujete s něčím pomoci.”

Soudce Ti si sedl za stůl. Úkosem pohlédl na hromádku úředních spisů. “Je mezi došlými listinami něco naléhavého, Chungu?”

“Ne, pane. Všechny tyhle fascikly se týkají běžných administrativních záležitostí.”

“Dobře. Takže můžeme polední zasedání věnovat vraždě majitele zastavárny Čunga.” Seržant spokojeně přikývl. “Přečetl jsem si v kapitánově zprávě, že jde o dost jednoduchý případ, Vaše ctihodnosti. A protože podezřelého máme bezpečně pod zámkem…” Soudce zavrtěl hlavou. “Ba ne, Chungu, já bych to nenazval jednoduchým případem. Ale díky rychlému zásahu vojenské policie a díky šťastné náhodě, která mě přivedla přímo do středu událostí, už se rýsuje konečné řešení.”

Zatleskal. Když vešel velitel stráží a poklonil se, nařídil mu soudce, aby předvedl vězně Wanga. Pak pokračoval k seržantovi: “Jsem si naprosto vědom, Chungu, že soudce má vyslýchat obviněného jen veřejně při soudním jednání. Ale tohle není formální výslech. Spíš takový všeobecný pohovor kvůli lepší orientaci.”

Seržant Chung se tvářil pochybovačně, ale soudce neuznal za vhodné něco dál vysvětlovat a začal listovat fasciklem, který ležel až nahoře. Když velitel stráží přivedl Wanga, zvedl oči. Řetězy mu sundali, ale výraz na jeho snědé tváři byl stejně nevrlý jako předtím. Velitel

ho přinutil, aby poklekl, pak se sám postavil za něj s těžkým bičem v rukou.

“Tvoje přítomnost není nutná,” řekl mu soudce úsečně.

Velitel vrhl znepokojený pohled na seržanta Chunga. “Tohle je nebezpečný násilník, Vaše ctihodnosti,” začal nesměle. “Mohl by…”

“Slyšel jsi mě!” vyštěkl soudce.

Když velitel stráží celý nesvůj odešel, opřel si soudce Ti záda o opěradlo a konverzačním tónem se zeptal mladého rybáře: “Jak dlouho už žiješ u vody, Wangu?”

“Odjakživa,” zamumlal chlapec.

“Je to zvláštní krajina,” řekl pomalu soudce Ti seržantu Chungovi. “Když jsem jel včera ráno bažinou, viděl jsem, jak se tam převalují mraky podivných tvarů a cáry mlhy, které vypadaly jako dlouhé paže, které se natahují z vody, jako by…”

Mladík pozorně poslouchal. Najednou vskočil do řeči: “O těch věcech je lepší nemluvit!”

“Ano, ty o tom víš všechno, Wangu. Za bouřlivých nocí se musí dít na blatech věci, o kterých my, obyvatelé měst, nemáme tušení.”

Wang horlivě přikyvoval. “Viděl jsem jich hodně na vlastní oči,” pronesl tiše. “Všichni přicházejí z vody. Někteří mohou ublížit, jiní někdy pomáhají topícím se lidem. Ale každopádně je lepší držet se od nich dál.”

“Přesně tak! Ale ty sis přesto dovolil plést se mezi ně, Wangu. A vidíš, co tě teď potkalo! Zatkli tě, kopali a bili a teď jsi vězen obviněný z vraždy!”

“Řekl jsem vám, že jsem ho nezabil!”

“Ano. Ale věděl jsi, kdo nebo co ho zabilo? A přece jsi ho bodal, když už byl mrtvý. Několikrát.”

“Viděl jsem rudě…” mumlal Wang. “Kdybych to byl věděl dřív, byl bych mu podřízl krk. Protože ho znám od vidění, tu krysu, toho…”

“Drž jazyk za zuby!” ostře ho přerušil soudce. “Sekal jsi do mrtvého a to je ošklivý a zbabělý čin.” Tišeji pokračoval: “Avšak protože jsi i ve slepé zuřivosti ušetřil žluvu a neshodil ji, jsem ochotný na to zapomenout. Jak dlouho už s ní chodíš?”

“Už přes rok. Je hezká a také chytrá. Nevěřte, že je méněcenná! Umí napsat víc než sto znaků. Já

jich umím přečíst jen asi tak tucet.”

Soudce Ti vyndal z rukávu tři stříbrňáky a položil je na stůl. “Vezmi si tohle stříbro, patří právem tobě i jí. Kup si loď a ožeň se s ní. Potřebuje tě, Wangu.” Mladík chňapl po stříbru a nacpal si ho do opasku. Soudce pokračoval: “Budeš muset jít ještě na pár hodin do vězení, protože tě nemohu propustit, dokud nebudeš oficiálně zproštěn obvinění z vraždy. Pak budeš volný. Nauč se ovládat, Wangu!”

Zatleskal. Velitel stráží okamžitě vstoupil. Čekal hned za dveřmi, připraven vrazit dovnitř při prvních známkách nějakých potíží.

“Odveď vězně do jeho cely. Pak přiveď pana Lina. Najdeš ho v kanceláři.” Seržant Chung naslouchal se vzrůstajícím úžasem. Se zmateným výrazem na tváři se zeptal: “O čem jste to mluvil s tím mladíkem, Vaše ctihodnosti? Nestačil jsem všechno sledovat. Máte opravdu v úmyslu nechat hojit?”

Soudce Ti vstal a šel k oknu. Vyhlédl na ponuré, mokré nádvoří a řekl: “Už zase prší. O čem jsem mluvil, Chungu? Jen jsem si ověřil, jestli Wang opravdu věří všem těch nadpřirozeným silám. Asi bys měl co nejdřív vyhledat v naší úřední knihovně nějakou knihu o místním folklóru, Chungu.”

“Ale vy snad nevěříte všem těm nesmyslům, pane?”

“Ne, nevěřím. Alespoň ne všemu. Ale mám pocit, že bych si o těchto věcech měl něco

přečíst, protože hrají důležitou roli v životě obyčejných lidí v našem okrese. Nalij mi, prosím tě, šálek čaje.” Zatímco seržant připravoval čaj, soudce Ti se vrátil na svou židli a soustředil se na úřední

dokumenty na svém stole. Když vypil druhý šálek, ozvalo se zaklepání na dveře. Velitel stráží uvedl pana Lina a pak se diskrétně vzdálil.

“Posaďte se, pane Line,” přívětivě oslovil svého hosta soudce. “Doufám, že můj vyšší úředník vám poskytl všechny informace nezbytné k sepsání dokumentů?”

“Ano, samozřejmě, Vaše ctihodnosti. Právě teď jsme kontrolovali pozemkový majetek podle registru nemovitostí a…”

“Podle poslední vůle, sepsané před rokem,” skočil mu do řeči soudce, “odkázal pan Čung všechnu půdu svým dvěma synům spolu s dvěma třetinami kapitálu, jak víte. Třetinu kapitálu a zastavárnu nechal vám. Máte v plánu vést dál obchod?”

“Ne, pane,” slabě se usmál Lin. “Pracoval jsem v zastáváme víc než třicet let od rána do noci. Prodám ji a budu žít z výtěžku svého kapitálu.”

“Ano, přesně tak. Ale co když pan Čung pořídil novou závěť? S novou klauzulí, určující, že máte dostat jen obchod?” Protože Linova tvář zesinala, rychle pokračoval: “Je to výnosný obchod, ale trvalo by čtyři až pět let, než byste shromáždil dost kapitálu, abyste mohl odejít na odpočinek. A vy už začínáte přicházet do let, pane Line.”

“Nemožné! Jak… jak by mohl…” koktal Lin. Pak vyštěkl: “Našel jste snad v jeho trezoru novou závěť?”

Soudce otázku ignoroval a místo toho řekl chladně: “Váš společník měl milenku, pane Line. Její

láska pro něj znamenala víc než cokoli jiného.”

Lin vyskočil. “Chcete tím říct, že ten starý blázen odkázal svoje peníze té hluchoněmé děvce?”

“Ano, víte o té záležitosti všechno, pane Line. Od včerejšího večera, kdy vám to váš partner řekl. Pořádně jste se kvůli tomu pohádali. Ne, nesnažte se zapírat! Váš sluha slyšel, co jste říkali, a dosvědčí to u soudu.”

Lin se opět posadil. Utřel si zpocený obličej. Potom, už klidněji, začal se zpovědí: “Ano, pane, přiznávám, že mě hrozně rozzlobilo, když mi můj partner včera večer oznámil, že tu dívku miluje. Chtěl si ji odvézt někam daleko a oženit se s ní. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, jakou by udělal hloupost, ale řekl mi, ať si hledím svého, a v rozčilení utekl z domu. Neměl jsem tušení, že půjde do věže. Je všeobecně známo, že ten mladý chuligán Wang s tou hluchoněmou chodí. Wang ty dva překvapil a mého společníka zavraždil. Omlouvám se, že jsem se o těchto věcech dnes dopoledne nezmínil, pane. Nechtěl jsem kompromitovat svého zesnulého společníka… A protože jste vraha zatkl, u soudu by stejně všechno vyšlo najevo…” Zavrtěl hlavou. “Je to částečně moje vina, pane. Měl jsem včera večer za ním jít, měl jsem…”

“Ale vy jste přece za ním šel, pane Line,” skočil mu do řeči soudce Ti. “I vy jste rybář a znáte mokřiny stejně jako váš společník. Obyčejně se nedá přejít, ale po silném dešti voda stoupne a zkušený rybář v nízkém skifu se dokáže dostat přes bažinu po strouhách a loužích.”

“To není možné! Vojenská policie hlídá silnici celou noc!”

“Když se někdo přikrčí ve skifu, nemusí být za vysokým rákosem vidět, pane Line. Proto mohl váš

společník navštěvovat věž jen v noci po silném dešti. A proto chudák to slabomyslné děvče považovalo návštěvníka za nadpřirozenou bytost, za ducha deště. Protože přicházel s deštěm.” Vzdechl si. Náhle zabodl do Lina oči a řekl přísně: “Když vám pan Čung pověděl včera večer o svých plánech, Line, bylo vám jasné, že se všechny vaše vytoužené sny o životě v

pohodlí a luxusu hroutí. A tak jste šel za Čungem a ve věži jste mu vrazil nůž do zad a zabil ho.” Linn zvedl ruce. “To je ale fantastická teorie, pane! A jak hodláte toto nactiutrhačné obvinění

prokázat?”

“Kromě jiného zástavním lístkem paní Pej. Vojenská policie ho našla na místě zločinu. Jenže pan Cung už se vůbec obchodu nevěnoval, jak jste mi sám řekl. Proč by tedy měl u sebe nosit zástavní

lístek, vydaný tentýž den?” Protože Lin mlčel, soudce Ti prokračoval: “Bez dlouhého uvažování jste se rozhodl zavraždit Čunga a hnal jste se za ním. Bylo to v době po večerní ryži a majitelé obchodů

ve vaší čtvrti vyhlíželi večerní zákazníky, když jste šel kolem. Také u přístavní hráze, odkud jste odrazil ve svém malém skifu, bylo neobvykle mnoho lidí, protože to vypadalo na pořádný déšť.” Záblesk náhlé paniky v Linových očích byl posledním důkazem, na který soudce čekal. Klidným hlasem ukončil svou řeč: “Pokud se teď přiznáte, pane Line, a ušetříte mi podrobné prověřování

svědectví očitých svědků, jsem ochotný připojit žádost, aby vám nebyl uložen trest smrti na základě toho, že se nejednalo o promyšlenou vraždu.”

Lin zíral strnule před sebe. Náhle se jeho bledá tvář zkřivila v záchvatu zuřivosti. “Ten mrzký starý

chlípník!” vychrlil ze sebe. “Celé ty roky ze mne dřel kůži… a teď chtěl všechny ty peníze vyházet s lacinou přitroublou děvkou! Peníze, které jsem mu vydělal já…” A pevným hlasem dodal a nespustil přitom oči ze soudce: “Ano, zabil jsem ho. Zasloužil si to.” Soudce Ti dal znamení seržantovi. Když šel Chung ke dveřím, řekl zastavárníkovi: “Vaše plné

doznání si vyslechnu během poledního zasedání soudu.”

Pak už nepadlo ani slovo, dokud se seržant nevrátil s velitelem a dvěma strážníky. Spoutali Lina řetězy a odvedli ho do vězení.

“Ošklivý případ, pane,” poznamenal seržant Chung sklesle.

Soudce se napil čaje ze šálku a podržel ho, aby mu dolil. “Spíš smutný. I Lin by dokázal vzbudit můj soucit, kdyby tu nebyl úmysl svalit vinu na Wanga.”

“A jakou roli v tom všem hrál Wang, pane? Vždyť jste se ho ani nezeptal, co dělal dnes ráno!”

“Tomani nebylo třeba, protože je nad slunce jasnější, co se stalo. žluva řekla Wangovi, že ji v noci navštěvuje duch deště a někdy jí dává peníze. Wang považoval za velkou čest, že má styky s duchem deště. Nezapomeň, že ještě před padesáti lety v mnoha pobřežních okresech naší říše lidé

každý rok obětovali chlapce nebo děvče místnímu říčnímu bohu – dokud to úřady nezarazily. Když

dnes ráno přišel Wang do věže s rybami pro žluvu, našel v jejím pokoji mrtvolu muže, který ležel obličejem k zemi. Plačící Zluva mu naznačila, že skřítkové zabili ducha deště a proměnili ho v ošklivého starce. Když Wang obrátil mrtvolu na záda a poznal starého muže, pochopil náhle, že byli oba se žluvou oklamáni a ve slepé zuřivosti vytáhl nůž a pobodal ho. Pak mu došlo, že jde o vraždu a že ho budou podezírat. A tak uprchl. Vojenská policie ho zadržela, pravě když se pokoušel vyprat si kalhoty, které byly potřísněné Čungovou krví.”

Seržant Chung přikývl. “A jak jste na tohle všechno přišel za pár hodin, pane?”

“Nejdřív jsem si myslel, že kapitánova teorie sedí. Jediné, co mě znepokojovalo, byla ta dlouhá

pauza mezi vraždou a bodnými ranami na prsou oběti. Nedělal jsem si starosti se zástavním lístkem, protože je naprosto normální, že majitel zastavárny má u sebe potvrzení, které

vystavil tentýž den. Jenže když jsem potom vyslýchal Wanga, upoutalo mě, že nazývá Čunga zlodějem. To mu jen tak uklouzlo, protože byl rozhodnut, že zůstanou se žluvou mimo, aby se neprozradilo, že se nechali napálit. Když jsem žluvu zpovídal, prohlásila, že ‘skřítkové’ zabili a proměnili ducha deště. Tomu jsem vůbec nerozuměl. Teprve až návštěva u Lina mě přivedla konečně na správnou stopu. Lin byl nervózní, a proto moc mluvil a podrobně mi vykládal, že jeho společník se už vůbec obchodem nezabývá. Vzpomněl jsem si na lístek ze zastavárny, nalezený na místě vraždy, a začal jsem Lina podezírat. Ale řešení jsem našel, teprve když jsem si prohlédl knihovnu zemřelého a udělal jsem si obrázek o jeho povaze. Moji teori potvrdil sluha, ze kterého jsem dostal, že se Lin s Čungem předchozí noci hádali kvůli žluvě. Jméno žluva samozřejmě sluhovi nic neříkalo, ale pověděl mi, že se hrozně pohádali kvů
li ptákům. A zbytek už byla běžná rutina.” Soudce odložil šálek. “Na tomto případu jsem se poučil, jak je důležité pečlivě studovat staré

příručky o vyšetřování zločinu, Chungu. Stále se tam opakuje, že prvním krokem při vyšetřování

vraždy je zjistit charakter, způsob života a každodenní zvyky oběti. A v tomto případu byla klíčem k vyřešení opravdu povaha zavražděného muže.”

Seržant Chung si s potěšeným úsměvem kroutil šedý knír. “To děvče i ten mladík měli opravdu štěstí, že jste to vyšetřoval zrovna vy, pane! Protože všechny důkazy svědčily proti Wangovi a byli by ho odsoudili a usekli mu hlavu. Proto že děvče je hluchoněmé a Wang toho taky moc nenamluví.”

Soudce Ti přisvědčil. Pak si opřel záda a s jemným úsměvem uzavřel:

“A tím se dostávám k tomu, jaký užitek mi přinesl tento případ. Něco velmi osobního a velmi důležitého. Musím se ti přiznat, že jsem měl dnes ráno trochu skleslou náladu. Chvíli jsem vážně

pochyboval, jestli je to vůbec pro mne to správné zaměstnání. Byl jsem blázen. Tohle je skvělý, báječný úřad, Chungu! I třeba jen proto, že nám umožňuje mluvit za ty, kteří sami za sebe mluvit nemohou!”

VRAžDA NA LOTOSOVÉM JEZÍRKU

Tento případ se udál L.P. 667 v Han-juanu, starobylém malém městečku, stojícím na břehu jezera v blízkosti sídelního města. Soudce Ti tam musel řešit vraždu postaršího básníka, který žil na odpočinku na svém skromném pozemku za Vrbovou čtvrtí, kde žily kurtizány a zpěvačky. Básník byl zavražděn, když pokojně rozjímal při měsíčku v zahradním pavilonu uprostřed lotosového jezírka. Nebyli u toho žádní svědci – nebo alespoň to tak vypadalo.

Z malého pavilonu uprostřed lotosového jezírka mohl přehlédnout celou zahradu, koupající se v měsíčním svitu. Pozorně naslouchal. Zdálo se, zeje všude klid. Se spokojeným úsměvem sklonil zrak na rukojeť nože, který trčel z hrudi mrtvého básníka, jenž odpočíval v bambusovém křesle. Jen pár kapek krve steklo po šedé látce jeho chalátu. Muž zvedl jeden ze dvou porcelánových pohárů na víno, které stály na kulatém stole vedle cínového džbánu. Jedním douškem ho vyprázdnil, pak zabručel k mrtvole: “Odpočívej v pokoji! Kdybys byl jen hlupák, byl bych tě možná ušetřil. Ale žes byl hlupák, který strká do všeho nos…”

Pokrčil rameny. Všechno šlo hladce. Bylo už po půlnoci. Nikdo nepřijde do tohoto opuštěného venkovského domku na okraji města. Ani v temném domě na opačné straně zahrady se nic nehýbalo. Prohlédl si ruce – nebylo na nich ani stopy po krvi. Pak se sklonil a pozorně prohlížel podlahu pavilonu a židli, na které seděl proti mrtvému. Ne, nenechal žádnou stopu. Může odejít, nic mu nehrozí.

Náhle za sebou zaslechl žbluňknutí. Vyděšeně se otočil. Pak vydechl úlevou. Byla to jen

velká

zelená žába. Vyskočila z jezírka na mramorové schody pavilonu. Teď tam seděla a důležitě na něj hleděla mrkajícíma vypouklýma očima.

“Ty neumíš mluvit, potvoro!” jízlivě se ušklíbl muž. “Ale jistota je jistota!” Když to řekl, vztekle nakopl žábu, až se rozplácla o nohu stolu. Dlouhé zadní nohy sebou škubly, pak zůstala bez hnutí

ležet. Muž sebral druhý pohár na víno, ten, ze kterého pila oběť. Prohlédl ho a pak si ho zastrčil do širokého rukávu. Teď byl hotov. Když se obrátil k odchodu, padl mu zrak na mrtvou žábu.

“Vrať se ke svým!” procedil opovržlivě a skopl ji do vody. Plácla sebou mezi lotosy. V ten okamžik bylo ticho noci přerušeno skřehotáním stovek vyděšených žab.

Muž hrubě zaklel. Rychle přešel po obloukově zahnutém mostě, který vedl přes jezírko k zahradní

bráně. Když vyklouzl za bránu a zavřel ji, žáby opět ztichly.

O několik hodin později jeli po silnici kolem jezera směrem k městu tři jezdci na koni. Úsvit vrhal rudou zář na jejich hnědé lovecké chaláty a černé čapky. Chladný ranní větřík čeřil hladinu jezera, ale brzy bude horko, protože je slunovrat.

Muž s bradkou a širokými rameny řekl s úsměvem svému hubenému postaršímu společníkovi:

“Náš lov na kachny mi vnukl dobrý nápad, jak chytat mazané zločince! Nastražíte past a pak čekáte v úkrytu. Když se váš ptáček objeví, lapíte ho do sítě.”

Čtyři rolníci, kteří šli proti nim, položili náklad zeleniny a klekli si u cesty. Poznali muže s bradkou. Byl to soudce Ti, náčelník jezerního okresu Han-juan.

“Mávali jsme sítěmi mezi rákosem ostošest, pane,” ironicky poznamenal statn ý muž, který jel za nimi. “Ale jediné, co jsme lapili, bylo pár vodních rostlin!”

“Každopádně to byl dobrý tělocvik, Ma žungu,” odpověděl souce Ti přes rameno svému zástupci. Pak pokračoval k hubenému muži, který jel vedle něj: “Kdybychom tohle dělali každé ráno, pane Juane, jaktěživi bychom nepotřebovali vaše pilulky a prášky!”

Hubený muž se melancholicky usmál. Jmenoval se Juan Kaj a byl to bohatý majitel největší lékárny v soudcově okrese. Jeho oblíbeným sportem byl lov kachen.

Soudce Ti vedl dál svého koně a brzy vjeli do města Han-juan, postaveného proti horskému svahu. Na tržišti před Konfuciovým chrámem slezli všichni tři s koně. Pak vyšli po kamenných schodech, vedoucích na ulici, kde stála budova soudu s výhledem jia město i na jezero. Ma žung ukázal na podsaditého muže, stojícího před monumentální branou soudu. “Proboha!” zavrčel, “ještě nikdy jsem nezažil, aby náš dobrý velitel stráží byl tak časně vzhůru. Obávám se, že snad musí být nemocný!”

Velitel strážníků k nim přiběhl. Uklonil se a pak sdělil rozčileně soudci: “Básník Meng Lan byl zavražděn, Vaše ctihodnosti! Před půl hodinou se přihnal jeho sluha a ohlásil, že našel mrtvolu svého pána v zahradním pavilonu.”

“Meng Lan? Básník?” mračil se soudce Ti. “Za celý rok, co jsem tady v Han-juanu, jsem ani nezaslechl jeho jméno!”

“žije ve starém venkovském stavení blízko močálu, východně od města, pane,” vysvětloval lékárník. “Není tu příliš znám. Málokdy přijde do města. Ale slyšel jsem, že znalci v sídelním městě

jeho poezi chválí.”

“Raději bychom se tam měli hned vypravit,” rozhodl soudce. “Už se vrátil seržant Chung a moji dva zástupci, veliteli?”

“Ne, pane, stále ještě jsou ve vesnici u západních hranic našeho okresu. Zrovna když Vaše ctihodnost dnes ráno odjela, přišel nějaký muž se zprávou od seržanta Chunga. Stálo v ní, že ještě

nenašli žádnou stopu vedoucí k muži, který oloupil kurýra vezoucího zlato.” Soudce Ti se zatahal za dlouhé vousy. “To je nepříjemný případ, ta loupež!” řekl podrážděně.

“Posel nesl tucet zlatých prutů. A teď máme ještě ke všemu na krku vraždu! No, nějak si poradíme, Ma žungu. Znáš cestu do venkovského sídla toho básníka?”

“Znám zkratku východní čtvrtí, pane,” nabídl se Juan Kaj. “Jestli mi dovolíte…”

“Ale beze všeho! Ty pojď také s námi, veliteli. Doufám, že jsi poslal pár strážníků s Mengovým sluhou, aby nikdo s ničím nehýbal?”

“Zajisté, pane!” důležitě odpověděl velitel.

“Děláš pokroky,” poznamenal soudce. Když však viděl jeho samolibý úsměv, suše dodal: “Škoda, že jsou ty pokroky tak pomalé. Přiveď ze stájí čtyři koně!”

Lékárník jel vpředu a vedl je několika úzkými uličkami, které se klikatily dolů směrem k jezeru. Brzy projížděli úzkou cestou, lemovanou vrbami. Ta dala jméno Vrbové čtvrti, ležící východně od města, působišti tanečnic a kurtizán.

“Povězte mi něco o Meng Lanovi,” požádal soudce lékárníka.

“Já jsem ho příliš neznal, pane. Navštívil jsem ho jen asi třikrát nebo čtyřikrát, ale zdálo se, že je to příjemný, skromný člověk. Usadil se tu před dvěma lety ve starém venkovském domě za Vrbovou čtvrtí. Má jen asi tři místnosti, ale je tam krásná velká zahrada s lotosovým jezírkem.”

“Má velkou rodinu?”

“Ne, pane, když sem přišel, byl vdovec. Jeho dva dosp ělí synové žijí v hlavním městě. Loni potkal jednu kurtizánu z Vrbové čtvrti. Vykoupil ji a oženil se s ní. Kromě svého vzhledu se neměla čím chlubit, neumí číst a psát, ani zpívat nebo tančit. Meng Lan ji proto koupil levně, ale stejně ho to stálo všechny jeho úspory. žil z malé renty, kterou mu posílal jeden jeho obdivovatel v sídelním městě. Slyšel jsem, že to bylo šťastné manželství, přestože Meng byl samozřejmě o mnoho starší.”

“Člověk by si myslel, že si básník vybere vzdělanou dívku, která bude sdílet jeho literární zájmy,” poznamenal soudce Ti.

“Je to tichá žena uhlazeného chování, pane,” pokrčil rameny lékárník. “A pečovala o něj dobře.”

“Meng Lan byl mazaný chlapík, i když psal poezi ,” zabručel Ma žung. “Milá, tichá dívka, která se o vás dobře stará – co lepšího si muž může přát!”

Vrbová alej vyústila ve stezku, která vedla kolem vysokých dubů a hustého podrostu, prozrazujícího blízkost močálů za Vrbovou čtvrtí.

Čtyři muži sestoupili s koně před primitivní bambusovou bránou. Dva strážníci, kteří tam hlídali, zasalutovali a otevřeli vrata. Ještě než vešli, prohlédl si soudce Ti pozorně velkou zahradu. Nebyla příliš dobře udržovaná. Kvetoucí keře kolem lotosového jezírka byly přerostlé, ale dodávaly místu určitý divošský půvab. Nad velkými lotosovými listy, které pokrývaly hladinu jezírka, líně poletovali motýli.

“Meng Lan měl tuhle zahradu velmi rád,” poznamenal Juan Kaj. Soudce přikývl. Podíval se na červeně natřený dřevěný most, který vedl přes jezírko k šestibokému pavilonu, otevřenému ze všech stran. Štíhlé sloupky podpíraly špičatou střechu, pokrytou zelenými taškami. Za jezírkem, v zadní části zahrady viděl nízké, rozlehlé dřevěné stavení. Došková střecha byla zpola zakrytá listím spodních větví vysokých dubů, které stály za domem. Začínalo být parno. Soudce Ti si setřel pot s čela a přešel přes úzký můstek. Ostatní ho následovali. Malý pavilon neposkytoval dost prostoru pro čtyři muže. Soudce chvíli stál a prohlížel si hubenou postavu,

oblečenou do jednoduchého domácího chalátu z šedé látky, ležící naznak v bambusovém křesle. Pak se dotkl ramen a ochablých paží. Napřímil se a prohodil: “Tělo právě tuhne. V tomhle horku a vlhku je těžké určit dobu smrti. Řekl bych, že v každém případě k ní došlo po půlnoci.” Opatrně vytáhl mrtvole nůž z prsou. Prohlédl si dlouhou tenkou čepel a prostou rukojeť ze slonoviny. Ma žung našpulil rty a zabručel: “To nám moc nepomůže, pane. Každý obchodník s železářským zbožím má tyhle levné nože na skladě.”

Soudce Ti mu nůž beze slova podal. Ma žung ho zabalil do kusu papíru, který vytáhl z rukávu. Soudce si pozorně prohlížel hubený obličej mrtvého. Ztuhl na něm strašidelný, pokřivený úsměv. Básník měl dlouhý rozcuchaný vous a šedivou, chomáč-kovitou kozí bradku. Soudce odhadoval jeho věk asi na šedesát let. Vzal ze stolu džbán na víno a zatřepal jím. Zbylo tam jen trochu vína. Pak sebral vinný pohár, který stál vedle, a prohlédl si ho. S nechápavým pohledem si ho dal do rukávu. Obrátil se k veliteli a nařídil:

“Řekni strážníkům, aby udělali z větví nosítka a dopravte tělo k soudu na pitvu.” A obrátil se na Juana Kaje: “Snad byste si mohl na chvíli sednout tamhle na tu kamennou lavici u plotu, pane Juane. Nebude to dlouho trvat.” Pokynul Ma žungovi, aby šel s ním. Přešli opět přes můstek. Tenká prkna vrzala pod jejich váhou. Šli kolem lotosového jezírka a dál k domu. Soudce Ti s úlevou vdechl chladný vzduch ve stínu verandy. Ma žung zaklepal. Otevřel dost hezký mladík s mrzutým výrazem ve tváři. Ma žung mu řekl, že náčelník si přeje mluvit s paní Mengovou. Chlapec spěchal zpátky do domu a soudce si zatím sedl k rozvrzanému

bambusovému stolu uprostřed spoře zařízené místnosti. Ma žung stál se zkříženými pažemi za ním. Soudce zaregistroval starý opotřebovaný nábytek a popraskanou omítku na stěnách.

“Loupežný motiv tu zřejmě nepřichází v úvahu,” poznamenal.

“Tamhle přichází motiv, pane,” zašeptal Ma žung. “Starý muž, hezká mladá žena – a zbytek už

známe!”

Soudce se rozhlédl a spatřil asi pětadvacetiletou štíhlou ženu, která se objevila ve dveřích. Neměla nalíčený obličej a tváře nesly stopy slzí. Ale velké průzračné oči, půvabně klenuté obočí, plné rudé

rty a hladká pleť z ní dělaly velmi přitažlivou ženu. Šaty, které měla na sobě, byly z vybledlé modré

látky, přesto však nedokázaly skrýt nádhernou postavu. Vrhla na soudce postrašený pohled, pak se hluboce poklonila a zůstala stát se sklopenýma očima, čekajíc uctivě, až bude oslovena.

“Je mi velice nemilé, paní,” pravil soudce Ti mírně, “že vás musím obtěžovat tak brzy po té tragédii. Věřím však, že pochopíte, že musím jednat rychle, abych toho odporného vraha předal do rukou spravedlnosti.” Když přikývla, pokračoval: “Kdy jste viděla manžela naposledy?”

“Tady v téhle místnosti jsme povečeřeli rýži,” odpověděla paní Mengová měkkým, melodickým hlasem. “Když jsem potom sklidila ze stolu, můj manžel si tu ještě několik hodin četl a pak řekl, že když je tak krásný měsíc, půjde do zahradního pavilonu a vypije si tam pár číší vína.”

“Dělal to často?”

“Ale ano, chodíval tam skoro každý druhý večer, vychutnával chladný večerní vánek a pobrukoval si písně.”

“Přijímal tam často návštěvy?”

“Nikdy, Vaše ctihodnosti. Chtěl být sám a nezval si hosty. Těch pár lidí, kteří ho chodili navštěvovat, přijímal vždy odpoledne na šálek čaje tady v hale. Milovala jsem ten klidný život,

manžel byl tak ohleduplný, on…”

Oči jí zvlhly a ústa se chvěla. Ale za chvíli se ovládla a pokračovala: “Připravila jsem velký džbán teplého vína a odnesla ho do pavilonu. Manžel řekl, že na něj nemusím čekat, protože měl v úmyslu zůstat tam dlouho. A tak jsem šla spát. Dneska brzy ráno bouchal sluha jako šílený na dveře naší ložnice. Teprve tehdy jsem zjistila, že tam manžel není. Chlapec mi řekl, že ho našel v pavilonu…”

“Bydlí ten hoch tady v domě?” zeptal se soudce.

“Ne, Vaše ctihodnosti, bydlí u svého otce zahradníka, majitele největšího domu ve Vrbové čtvrti. Chlapec sem chodí jen ve dne, odchází, když připravím rýži k večeři.”

“Slyšela jste v noci něco neobvyklého?”

Paní Mengová se zamračila, pak odpověděla: “Jednu chvíli jsem se vzbudila, muselo to být krátce po půlnoci. žáby v rybníce dělaly strašný kravál. Ve dne nejsou nikdy slyšet, zůstávají pod vodou. Jsou zticha, i když se brodím v jezírku a trhám lotosové květy. Ale v noci vylézají ven a snadno se vyplaší. Proto jsem si myslela, že se manžel vrací a že hodil do jezírka kámen nebo něco podobného. Pak jsem opět usnula.”

“Aha,” pravil soudce. Chvíli přemýšlel a hladil si přitom dlouhé kotlety. “Na tváři vašeho manžela nebyly žádné známky hrůzy nebo překvapení. Musel být probodnut zcela neočekávaně. Byl mrtvý, než si stačil uvědomit, co se vlastně děje. To dokazuje, že váš manžel vraha dobře znal. Museli spolu sedět a popíjet víno. Ten velký džbán byl skoro prázdný, ale byl tam jen jeden pohár. Nejspíš

bude těžké zjistit, jestli nějaký chybí?”

“To není vůbec nic těžkého,” odpověděla paní Mengová s mdlým úsměvem. “Máme jen sedm vinných číší, soupravu šesti ze zeleného porcelánu a jeden velký pohár z bílého porcelánu, ze kterého můj muž vždycky pil.”

Soudce zvedl obočí. Pohár, který našel, byl ze zeleného porcelánu. Zeptal se dál: “Měl váš manžel nějaké nepřátele?”

“žádné, Vaše ctihodnosti!” zvolala. “Nemohu pochopit, kdo…”

“A máte vy nějaké nepřátele?” přerušil ji soudce Ti.

Zrudla a kousla se do rtu. Pak kajícně odpověděla: “Vaše ctihodnost samozřejmě ví, že jsem ještě

před rokem pracovala tamhle v té čtvrti. Příležitostně jsem odmítla někoho, kdo usiloval o moji přízeň, ale jsem si jistá, že žádný z nich by nikdy… A po tak dlouhé době…” Její hlas se vytratil. Soudce se zvedl. Poděkoval paní Mengové, vyjádřil jí soustrast a odporoučel se. Když oba muži kráčeli po zahradní cestě, řekl Ma žung: “Měl jste se jí zeptat také na její přátele, pane!”

“V tom se spoléhám na tebe, Ma žungu. Ještě udržuješ styky s tou dívkou ze čtvrti – myslím, že se jmenuje Jabloňový květ.”

“Broskvový květ, pane. Jistěže ano.”

“Dobrá. Půjdeš hned do té čtvrti a vytáhneš z ní všechno, co ví o paní Mengové z doby, kdy tam pracovala. Zvláště o mužích, se kterými se stýkala.”

“Je ještě moc brzy, ještě je den, pane,” pravil Ma žung pochybovačně. “Ta bude ještě spát.”

“Tak ji vzbuď! Dej se do toho!”

Ma Zung se tvářil sklíčeně, ale spěchal k bráně. Soudce Ti maně napadlo, že když bude svého vášnivého zástupce dost často posílat, aby zpovídal své přítelkyně ještě před snídaní, možná ho z té jeho slabosti vyléčí. Tyhle ženy zpravidla nevypadají nejlíp brzy ráno po probdělé noci. Juan Kaj stál u lotosového jezírka, zabrán do vážné rozmluvy s novým příchozím,

vysokým, úpravně

oblečeným mužem s vážným obličejem, se silnou spodní čelistí. Lékárník ho představil jako pana Wen Sou-fanga, nově zvoleného mistra cechu obchodníků s čajem. Cechmistr se hluboce poklonil, pak se začal květnatě omlouvat, proč se dosud nezastavil u soudce. Ten ho úsečně přerušil: “Co vás sem tak brzy ráno přivádí, pane Wene?”

Zdálo se, že ho tato přímá otázka zaskočila. Koktal: “Já… Chtěl jsem vyjádřit svoji soustrast paní

Mengové a… zeptat se jí, jestli bych jí nemohl nějak pomoci….”

“Takže vy Mengovy dobře znáte?” zeptal se soudce.

“Právě jsem o tom mluvil se svým přítelem Wenem, pane,” skočil mu do řeči Juan Kaj. “Rozhodli jsme se oznámit Vaší ctihodnosti zde na místě, že jsme oba usilovali o přízeň paní Mengové, když

ještě byla kurtizánou, a že ani jeden z nás neuspěl. Oba bychom chtěli uvést, že jsme si byli naprosto vědomi toho, že kurtizána má právo věnovat nebo odepřít svoji přízeň komukoli a ani jeden z nás jí to neměl za zlé. A také to, že jsme si velmi vážili Meng Lana a byli jsme rádi, že jim to v manželství tak klapalo. Proto…”

“Jen tak pro pořádek,” přerušil ho soudce, “doufám, že můžete oba prokázat, že jste se včera v noci nevyskytovali poblíž?”

Lékárník rozpačitě pohlédl na přítele. Wen Sou-fang ostýchavě odpověděl: “Tedy, Vaše ctihodnosti, oba jsme se zúčastnili hostiny, která se včera večer konala v největším domě ve Vrbové čtvrti. Později jsme se, ehm… odebrali nahoru s, ehm… se společností. Domů jsme šli několik hodin po půlnoci.”

“Já jsem si doma krátce zdříml,” dodal Juan Kaj, “Pak jsem se převlékl do loveckých šatů a jel k soudu vyzvednout Vaši ctihodnost na lov kachen.”

“Tak je to tedy. Jsem rád, že jste mi to řekli, ušetřili jste mi zbytečnou práci,” pravil soudce Ti.

“Tohle lotosové jezírko je opravdu velice pěkné,” prohodil Wen a vypadal, že se mu ulevilo. Když

vedli soudce k brance, dodal: “Bohužel podobná jezírka jsou většinou zamořená žábami.”

“Občas dělají pekelný rámus,” poznamenal Juan Kaj, když soudci otevíral bránu. Soudce nasedl na koně a vydal se zpátky k soudu.

Velitel stráží ho přišel uvítat na nádvoří a hlásil, že ve vedlejším sále je všechno připraveno k pitvě. Soudce Ti šel nejdřív do své soukromé kanceláře. Zatímco mu úředník naléval horký čaj, soudce napsal krátký vzkaz Ma žungovi, aby vyzpovídal ty dvě kurtizány, se kterými předchozí noci spali Juan Kaj a Wen Šou-fang. Chvíli přemýšlel a pak připsal: “Ověř také, jestli sluha Mengových strávil noc v domě svého otce.” Zapečetil vzkaz a nařídil úředníkovi, aby ho ihned doručil Ma Zungovi. Pak rychle sežvýkal pár suchých koláčů a šel do vedlejšího sálu, kde na něj čekal ohledač mrtvol a jeho dva pomocníci.

Pitva nepřinesla nic nového. Básník se těšil dobrému zdraví a smrt byla způsobena bodnutím dýkou, která vnikla do srdce. Soudce nařídil veliteli, aby dal tělo uložit do provizorní rakve a zatím odložil rozhodnutí ohledně času a místa pohřbu. Vrátil se do své soukromé kanceláře a pustil se do vyřizování došlých písemnosti, s čímž mu pomáhal vyšší soudní úředník. Bylo už téměř poledne, když se Ma žung vrátil. Jakmile soudce poslal úředníka pryč, Ma žung se usadil ke stolu proti soudci, nakroutil si krátký knírek a se samolibým úsměvem na tváři spustil:

“Broskvový květ už byla vzhůru, pane! Právě dělala ranní toaletu, když jsem zaklepal. Včera večer měla volno, a tak šla brzy spát. Vypadala ještě rozkošněji než jindy, já…”

“Dobře, dobře, přejdi rovnou k věci!” přerušil ho mrzutě soudce. Část jeho válečné lsti zřejmě vyšla naprázdno. “Musela ti toho povědět opravdu hodně,” pokračoval, “protože jsi byl pryč skoro celé

dopoledne.”

Ma žung se na něj vyčítavě podíval. S vážným výrazem odpověděl: “Na ta děvčata se musí opatrně, pane. Posnídali jsme spolu a postupně jsem zavedl hovor na paní Mengovou. Její profesionální

jméno bylo Agáta, její skutečné jméno Si Mei-lan. Je dcerou rolníka ze severu. Před třemi roky, kdy velké sucho způsobilo hladomor a lidé umírali hlady jako mouchy, ji její otec prodal kuplíři a ten ji obratem prodal do domu, kde pracuje Broskvový květ. Bylo to příjemné, veselé děvče. Majitel domu potvrdil, že Juan Kaj se Agátě dvořil a že ona ho odmítla. Myslí si, že to udělala, jen aby zvýšila svoji cenu, protože ji zřejmě trochu mrzelo, že lékárník nenaléhal, ale našel si jinou přítelkyni. U Wen Šou-fanga to bylo trochu jiné. Wen je trqchu ostýchavý. Když Agáta nereagovala na jeho nabídky, už to nezkoušel a omezil se na zbožňování zdálky. Pak ji potkal Meng Lan a na místě ji koupil. Ale Broskvový květ si myslí, že Wen má Agátu pořád moc rád. Často o ní mluví s jinými děvčaty a nedávno řekl, že si Agáta zasloužila lepšího manžela než toho starého, mrzutého veršotepce. Také jsem zjistil, že Ag
áta má mladšího bratra, který se jmenuje Si Ming a že je to opravdu pěkné kvítko. Je to pijan a hazardní hráč, který sem přišel za sestrou a žil tu z jejích úspor. Asi před rokem zmizel, zrovna předtím, než se s ní Meng Lan oženil. Ale minulý týden se náhle ve čtvrti objevil a ptal se po své sestře. Když mu majitel řekl, že ji Meng Lan koupil a oženil se s ní, Si Min se bez meškání vydal do venkovského domu. Mengův sluha později vykládal, že se Ši Ming s básníkem pohádal. Nepochopil, o co šlo, ale mělo to něco společného s penězi. Paní Mengová

hořce plakala a Ši Min vztekle práskl dveřmi. Od té doby tam nebyl.” Ma žung se odmlčel, ale soudce Ti na to nic neřekl. Pomalu usrkával čaj a jeho huňaté obočí se spojilo v hluboké vrásce. Náhle se zeptal: “Byl Mengův sluha včera v noci mimo domov?”

“Ne, pane. Vyslechl jsem jeho otce, starého zahradníka, a také jejich sousedy. Mladík přišel domů

hned po večeři, padl na postel, o kterou se dělí se dvěma bratry, a chrápal až do rozbřesku. A to mi připomíná tu druhou věc, pane. Zjistil jsem, že Juan Kaj byl včera v noci s Pivoňkou, přítelkyní

Broskvového květu. O půlnoci šli nahoru do jejího pokoje a Juan po dvou hodinách odešel domů

pěšky, aby si vychutnal chůzi při měsíčku, jak pravil. Wen Šou-fang zůstal s děvčetem jménem Karafiát. Je to hezká holka, ačkoli dneska ráno měla trochu mrzutou náladu. Zdá se, že Wen na hostině moc pil, a když přišel nahoru do jejího pokoje, lehl si na postel a zvadl. Karafiát se ho snažila vyburcovat, ale marně, a tak šla k děvčatům do vedlejšího pokoje hrát karty a úplně na něj zapomněla. Za tři hodiny přišel k sobě, ale měl takovou kocovinu, že šel rovnou domů, taky po svých. Raději šel pěšky, než aby si sedl do nosítek, protože, jak řekl, doufal, že mu čerstvý vzduch pročistí mozek. To je všechno, pane. Myslím, že náš muž je Ši Ming. Tím, že se Meng Lan oženil s jeho sestrou, utrhl mu takříkajíc misku s rýží od úst. Mám říct veliteli strážníků, aby vyhlásil pátrání

po Ši Mingovi? Mám jeho slušný popis.”

“Udělej to,” souhlasil soudce. “Teď můžeš jít a dát si polední rýži, nebudu tě až do večera potřebovat.”

“Tak si trochu zdřímnu,” pravil Ma žung spokojeně. “Mám za sebou dost náročné dopoledne. Ten lov na kachny a vůbec všechno.”

“O tom nepochybuji!” poznamenal soudce stroze.

Po Ma žungově odchodu vyšel soudce Ti nahoru na mramorovou terasu s vyhlídkou na jezero. Posadil se do velkého křesla a nechal si tam naservírovat svou polední rýži. Neměl chuť jít do své

soukromé rezidence v zadní části soudu. V mysli se zaobíral tím případem vraždy a nebyl by své

rodině dobrým společníkem. Když dojedl, odtáhl si křeslo do stinného kouta. Ale právě když se chystal trochu si zdřímnout, přišel posel a odevzdal mu dlouhou zprávu od seržanta Chunga. Psal mu, že vyšetřování v západní části okresu odhalilo, že útok na kurýra se zlatem provedla banda šesti násilníků. Když muže zbili do bezvědomí a sebrali balík se zlatými pruty, klidně se odebrali do hostince blízko hranice okresu a tam hodovali. Pak tam přišel nějaký cizinec. Přes ústa a nos měl přetažený nákrčník. Lidé z hostince ho nikdy předtím neviděli. Vůdce zlodějů mu předal balíček a pak všichni odešli směrem k hlubokým lesům vedlejšího okresu. Později bylo tělo cizince nalezeno v příkopu nedaleko hostince. Poznali ho jen podle šatů, obličej měl rozbitý na kaši. Místní ohledač

mrtvol je zkušený muž. Prozkoumal zbytky žaludku mrtvoly a zjistil stopy nějaké silné drogy. Balíček se zlatými pruty samozřejmě zmizel. “Takže útok na posla byl předem pečlivě připraven,” psal seržant na závěr, “a to někým, kdo zůstal v pozadí. Nechal svého komplice najmout ty grázly, aby udělali špinavou práci. Pak poslal téhož komplice do hostince pro kořist. Sám ho sledoval, omámil drogou a ubil k smrti buď proto, že se chtěl zbavit možného svědka, nebo proto, že mu nechtěl vyplatit jeho podíl. Abychom se dostali na stopu zločinci, který za tím stojí, budeme muset požádat o spolupráci kolegu Vaší ctihodnosti v sousedním okrese. Uctivě žádám Vaší ctihodnost, aby se sem dostavila, aby mohla osobně vést vyšetřování.”

Soudce Ti sroloval svitek. Seržant má pravdu, bude se tam muset ihned vypravit. Jenže básníkova vražda si rovněž žádá jeho pozornosti. Jak Juan Kaj, tak i Wen Sou-fang měli příležitost, ale zdá se, že ani jeden z nich nemá motiv. Bratr paní Mengové opravdu motiv má, ale jestli to udělal, tak už

teď bude někde hodně daleko. S povzdechem se opřel zpátky do křesla a zamyšleně si mnul vous. Než se nadál, tvrdě spal.

Když se probudil, rozmrzele si uvědomil, že spal příliš dlouho, už se snášel soumrak. U zábradlí stál Ma žung s velitelem stráží, který mu oznámil, že byl na Ši Minga vydán zatykač, ale zatím jakoby se zem po něm slehla.

Soudce odevzdal Ma žungovi seržantovu zprávu a řekl: “Raději by sis měl tohle pečlivě přečíst. Pak můžeš začít dělat nezbytné přípravy k cestě na západní hranici našeho okresu, protože se tam zítra brzy ráno vydáme. Mezi došlou poštou byl dopis z Ministerstva financí v hlavním městě. Stačí, když

se ztratí pár měďáků, aby trávili bezesné noci, natož pak tucet prutů z dobrého zlata!” Soudce sešel po schodech dolů a ve své soukromé kanceláři sepsal koncept zprávy pro Ministerstvo financí. Pak si nechal přinést večeři a snědl ji u svého pracovního stolu. Skoro ani nevěděl, co jí, protože myšlenkami byl úplně jinde. Odložil tyčinky a s povzdechem si pomyslel, jaká je to smůla, že se oba zločiny udály přibližně ve stejnou dobu. Náhle odložil šálek stranou. Vstal a začal chodit sem tam. Zdálo se mu, že našel vysvětlení pro chybějící pohár na víno. Bude si to muset hned ověřit. Přistoupil k oknu a podíval se na nádvoří. Když zjistil, že nikdo není v dohledu, rychle přešel k postranní bráně a odešel z budovy, aniž si toho kdo všiml. Na ulici si přetáhl nákrčník přes spodní část obličeje a na rohu si najal malá nosítka. Vystoupil a zaplatil nosičům před největším domem ve Vrbové čtvrti. Z
naplno rozsvícených oken se linuly tlumené zvuky zpěvu a smíchu, zřejmě tam byla v plném proudu nějaká hostina. Soudce Ti rychle

pokračoval v cestě až narazil na stezku, vedoucí k Mengovu venkovskému domu. Když se blížil k zahradní brance, všiml si, že je to velmi tiché místo, stromy tlumily zvuk z Vrbové

čtvrti. Opatrně otevřel zahradní branku a pozoroval zahradu. Měsíc ozařoval lotosové jezírko, dům v pozadí byl úplně temný. Když šel kolem jezírka, sehnul se a sebral kámen. Hodil ho do jezírka. žáby začaly ihned sborově skřehotat. Se spokojeným úsměvem pokračoval soudce Ti až ke dveřím, přitom si znovu vytáhl nákrčník až k očím. Stoje ve stínu verandy, zaklepal. Za oknem se objevilo světlo. Pak se otevřely dveře a uslyšel, jak paní Mengová šeptá: “Pojď

dovnitř, rychle!”

Stála ve dveřích s horní polovinou těla obnaženou. Měla na sobě jen tenkou bederní látku a rozpuštěné vlasy. Když soudce odkryl tvář, vyrazila ze sebe tlumený výkřik.

“Nejsem sice ten, koho jste čekala,” oznámil jí chladně, “ale stejně půjdu dál.” Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a přísným tónem mluvil dál k ženě, která se krčila: “Na koho jste čekala?” Její rty se pohybovaly, ale nevycházel z nich žádný zvuk.

“Mluvte nahlas!” vyštěkl soudce.

Křečovitě svírala bederní zástěrku kolem pasu a koktala: “Nečekala jsem na nikoho. Probudily mě

žáby a bála jsem se, že je tu nějaký vetřelec. Tak jsem se šla podívat a…”

“A požádala vetřelce, aby šel rychle dovnitř! Když už musíte lhát, měla byste to dělat chytřeji. Ukažte mi ložnici, kde jste čekala na svého milence!”

Beze slova vzala ze stolu svíčku a vedla soudce do malé postranní místnosti. Byla v ní jen úzká

pryčna, pokrytá tenkou rákosovou rohoží. Soudce rychle přistoupil k posteli a sáhl na rohož. Byla ještě teplá od jejího těla. Narovnávaje se, zeptal se příkře: “To spíte vždycky tady?”

“Ne, Vaše ctihodnosti, tohle je pokoj sluhy, chlapec si tu vždycky odpoledne zdřímne. Moje ložnice je na druhé straně haly, kterou jsme právě šli.”

“Odveďte mě tam!”

Když prošli zpátky halou a uvedla soudce do velké ložnice, vzal si od ní svíčku a rychle prohlédl pokoj. Byl tam toaletní stolek s bambusovou židlí, čtyři šatní truhly a veliká postel. Soudce odtáhl závěs stranou. Viděl, že tlustá rohož z měkkého rákosu je srolovaná a polštáře jsou uložené zvlášť

ve výklenku na zadní stěně. Otočil se k ní a dopáleně řekl: “Je mi jedno, kde jste chtěla spát se svým milencem, chci znát jen jeho jméno. Tak mluvte!”

Úkosem na něho pohlédla, ale neodpověděla. A potom jí bederní zástěrka spadla na podlahu a stála tam úplně nahá. Zakryla se rukama a ostýchavě se na něj dívala. Soudce Ti se odvrátil. “Tyhle hloupé triky už mě nudí,” pronesl chladně. “Ihned se oblečte, půjdete se mnou k soudu a strávíte noc ve vězení. Zítra vás vyslechnu před soudem, a bude-li to nutné, budete podrobena mučení.”

Tiše otevřela bednu na šaty a začala se oblékat. Soudce odešel do haly a posadil se tam. Uvědomil si, že je ochotna jít hodně daleko, aby kryla svého milence. Pak pokrčil rameny. Protože to byla bývalá kurtizána, tak daleko to zase nebylo. Když přišla už úplně oblečená, pokynul jí, aby ho následovala.

U vchodu do Vrbové čtvrti potkali noční hlídku. Soudce řekl jejímu vůdci, aby odvezl paní

Mengovou v nosítkách do soudní budovy a předal ji správci věznice. Měl také poslat čtyři ze svých mužů do domu mrtvého básníka. Měli se schovat v hale a zatknout každého, kdo zaklepá na dveře. Pak soudce kráčel pomalým krokem zpátky, hluboce zamyšlen.

Když prošel branou soudní budovy, uviděl Ma žunga, jak sedí ve strážnici a baví se s

vojáky. Odvedl ho do své soukromé kanceláře. Když mu řekl, co se přihodilo ve venkovském domě, potřásl Ma žung smutně hlavou a prohlásil: “Tak ona měla tajného milence a ten zabil jejího manžela. No tak to znamená, že je případ prakticky vyřešený. A až jí trochu domluvíme, vyklopí jeho jméno.” Soudce Ti upil čaje a pak pomalu řekl: “Jenže je tady pár věcí, které mi dělají těžkou hlavu. Určitě je nějaké spojení mezi Mengovou vraždou a útokem na posla se zlatem, ale já nemám nejmenší

tušení jaké. Chci však, abys mi řekl svůj názor na další dvě věci. Za prvé, jak mohla paní Mengová

vést tajný milostný život? Ona a její manžel prakticky nikdy nikam nechodili a těch pár hostů, které

přijímali, k nim chodilo ve dne. Za druhé, ověřil jsem si, že dnes večer spala ve sluhově pokoji na úzké pryčně. Proč nenachystala přijetí svého milence v ložnici, kde je veliká a pohodlná postel?

Úcta k mrtvému manželovi by jí v tom nebyla zabránila, kdyby ho byla vesele podváděla za jeho zády! Samozřejmě vím, že milenci příliš nedbají o pohodlí, ale přece jen ta tvrdá, úzká pryčna…”

“No,” začal Ma žung s širokým úsměvem, “pokud jde o tu první věc, když se žena rozhodne, že si trochu užije, můžete si být skálopevně jistý, že už si nějak poradí, aby si našla způsob a prostředky. Možná to byl ten jejich sluha, se kterým si pohrávala, a pak její soukromé potěšení nemá s vraždou co dělat. A co se týká toho druhého, se spaním na pryčně už mám dost zkušeností, ale přiznám se, že mě nikdy nenapadlo s někým ji sdílet. Ale rád půjdu do Vrbové čtvrti a vyptám se, jestli to má

nějaké zvláštní výhody.” S nadějí se podíval na soudce.

Soudce Ti na něj upřeně hleděl, ale zdálo se, že je myšlenkami někde jinde. Chvíli si pomalu tahal knír a mlčel. Náhle se usmál. “Ano, mohli bychom to zkusit.” Ma žung se zatvářil potěšeně. Ale tvář

se mu protáhla, když soudce pokračoval energicky: “Jdi okamžitě do hostince U červeného kapra za rybím trhem. Řekni tam vůdci žebráků, aby ti sehnal půl tuctu žebráků, kteří často chodí do Vrbové čtvrti a přiveď je sem. Řekni vůdci jejich cechu, že je chci vyslechnout kvůli novým faktům, které vyšly najevo ohledně vraždy básníka Meng Lana. Nedělej s tím žádné tajnosti. Naopak zařiď, aby kdekdo věděl, že je sem volám a za jakým účelem. Dej se do toho!” Protože Ma žung zůstal sedět a ohromeně na něj zíral, dodal ještě: “Jestli mi můj plán vyjde, vyřeším jak Mengovu vraždu, tak i loupež zlatých prutů. Tak se snaž!” Ma žung vstal a spěchal pryč.

Když se Ma žung vrátil do soudcovy soukromé kanceláře a hnal před sebou čtyři otrhané žebráky, uviděl na postranním stole velké tácy s koláči a cukrovím a několik džbánů vína. Soudce několika přátelskými slovy na uvítanou uklidnil vyděšené muže a pak jim dovolil, aby ochutnali jídlo a dali si pohár vína. Když se užaslí žebráci odšourali ke stolu a hladově pohlíželi na pokrmy, vzal si soudce Ma žunga stranou a tiše mu poručil:

“Jdi do strážnice a vyber ze strážníků tři schopné muže. Počkáš s nimi u brány. Asi tak za hodinu pošlu žebráky pryč. Každý z nich musí být tajně sledován. Zatkněte každého, kdo některého z žebráků osloví, a přiveďte ho sem i s tím žebrákem!”

Pak se obrátil k žebrákům a povzbudil je, aby se bez obav dali do jídla i pití. Vyjevení vagabundi dlouho váhali, než se do toho pustili, ale pak byly tácy i poháry v mžiku prázdné. Jejich vůdce, jednooký lotr, si otřel ruce o mastné vousy a odevzdaně zamručel ke svým druhům: “A teď nám dá

useknout hlavu. Ale musím říct, že to bylo štědré poslední jídlo.” Avšak k jejich úžasu je

soudce přiměl, aby se posadili na taburety před stolem. Každého se vyptal na místo, odkud pochází, věk, rodinu a mnoho dalších nevinných detailů. Když žebráci zjistili, že se vyhýbá choulostivým tématům, začali volněji vyprávět a hodina rychle uběhla. Soudce Ti vstal, poděkoval jim za spolupráci a řekl, že mohou jít. Pak začal přecházet po místnosti s rukama pevně spojenýma za zády.

Dřív, než se nadál, ozvalo se zaklepání na dveře. Vešel Ma žung a přitáhl s sebou jednookého.

“Než jsem se vzpamatoval, dal mi stříbrňák, Excelence!” kvílel stařec. “Přísahám, že jsem ho neokradl!”

“Vím, že ne,” odpověděl soudce Ti. “Neboj se, m ůžeš si ten stříbrný nechat. Jen mi pověz, co ti řekl.”

“Přijde ke mně, Excelence, zrovna když zahýbám za roh, a strčí mi stříbrňák do ruky. Povídá: ‘Pojď

se mnou a dostaneš ještě jeden, když mi povíš, na co se soudce ptal tebe a tvých přátel.’ Přísahám, že je to pravda, Excelence!”

“Dobře, můžeš jít. A neutrať ty peníze za víno a hazard!” Když žebrák odcupital, požádal soudce Ma žunga: “Přiveď vězně!”

Lékárník Juan Kaj začal hlasitě protestovat, sotva vstoupil do dveří. “Vážený občan, zatčený jako sprostý zločinec! žádám, aby mi bylo sděleno…”

“A já zase žádám, abyste mi řekl, proč jste číhal na žebráka a proč jste ho zpovídal,” chladně ho přerušil soudce.

“Samozřejmě se hluboce zajímám o postup vyšetřování, Vaše ctihodnosti! Nemohl jsem se dočkat, až se dozvím, jestli…”

“Jestli jsem našel nějakou stopu vedoucí k vám, kterou jste přehlédl,” dokončil soudce větu za něj.

“Juane Kaj, zavraždil jste básníka Menga Lana a rovněž Si Minga, kterého jste využil jako spojku s lumpy, kteří oloupili posla. Vyznejte se ze svých zločinů!”

Tvář Juana Kaje zbledla. Ale ovládal hlas a ostře se zeptal: “Doufám, že má Vaše ctihodnost pro tak závažná obvinění dobré důvody?”

“To mám. Paní Mengová uvedla, že nikdy nepřijímali návštěvy večer. Říkala také, že žáby v lotosovém jezírku ve dne nikdy nekvákají. Vy jste ale přesto něco poznamenal o tom, jaký hluk dělají – někdy. Z toho vyplynulo, že jste tam byl v noci. Dál: Meng pil víno se svým vrahem, který

nechal svůj pohár na stole, ale pohár, ze kterého Meng vždycky pil, odnesl. To spolu s jeho klidnou tváří mi napovědělo, že byl před vraždou omámen drogami a že vrah odnesl pohár oběti, protože se bál, že by mohl být stále cítit drogou, i když ho umyl v jezírku. Jeho komplic, který zorganizoval útok na posla se zlatem, byl před zavražděním také omámený. To ukazovalo, že oba zločiny spáchala jedna a táž osoba. Z toho důvodu jsem začal podezírat vás, protože jako lékárník víte o drogách všechno a protože jste měl příležitost zabít Menga Lana, když jste odešel z Vrbové čtvrti. Také jsem si vzpomněl, že jsme si dnes ráno na lovu kachen nevedli příliš dobře – nic jsme neulovili. I když nás vedl takový zkušený lovec. Nebyl jste ve formě, protože jste měl za sebou dost náročnou noc. Ale to, jak jste mě naučil lovit kachny do nastražené léčky, mě přivedlo na jednoduchý způsob, jak si ověřit svoje podezení. Dnes večer jsem použil jako návnadu žebráky a vy jste se chytil.”

“A můj motiv?” pomalu se zeptal Juan Kaj.

“Některá fakta, která se netýkají vás, mi pomohla odhalit, že paní Mengová čekala v noci tajně na návštěvu svého bratra, což byl důkaz, že ví o tom, že spáchal nějaký zločin. Když minulý

týden Si Ming navštívil svoji sestru a švagra a když mu odmítli dát peníze, chlubil se, že jste ho zangažoval v nějaké záležitosti, která vynese spoustu peněz. Meng i jeho žena věděli, že v Si Mingovi není nic dobrého, takže když slyšeli o útoku na posla se zlatem a když se pak neukázal, došli k závěru, že to musí být záležitost, na kterou narážel. Meng Lan byl poctivec a obvinil vás z loupeže – a to byl váš

motiv. Paní Mengová chtěla svého bratra krýt, ale až se zanedlouho dozví, že to vy jste zavraždil jejího manžela i jejího bratra, bude mluvit a z její výpovědi vyplyne, že jste vinen, Juan Kaji.” Lékárník sklopil oči. Těžce dýchal. Soudce pokračoval: “Omluvím se paní Mengové. To neblahé

povolání, které vykonávala, neovlivnilo její poctivý charakter. Měla upřímně ráda svého manžela, a ačkoli věděla, že její bratr za nic nestojí, byla připravena raději podstoupit bičování pro pohrdání

soudem, než aby ho udala. No, brzy z ní bude bohatá žena, protože jí připadne polovina vašeho majetku jako odškodné za vraždu jejího manžela. A Wen Sou-fang ji bezpochyby v příslušném čase požádá o ruku, protože ji stále hluboce miluje. A pokud jde o vás, Juane Kaj, jste sprostý vrah a vaše hlava se bude brzy kutálet po popravišti.”

Juan Kaj zvedl oči a bezbarvým hlasem pronesl: “To ta prokletá žába, ta mě dostala! Zabil jsem tu potvoru a skopl ji do rybníka. A to byl signál, aby ostatní žáby spustily.” Pak hořce dodal: “A já

blázen jsem říkal, že žáby neumí mluvit!”

“Umí,” střízlivě podotkl soudce Ti. “A také promluvily.”

DVA žEBRÁCI

Příběh vysvětluje, proč na Svátek luceren přišel soudce Ti pozdě k rodinné večeři. Svátek luceren uzavírá prodloužené oslavy Nového roku; večeří se v úzkém rodinném kruhu a dámy v každé

domácnosti rokují o událostech, které jim na příští rok slibují věštby. Příběh se odehrává v Pujangu, dobře známém čtenářům románu Soudce Ti a vražedný zvon. Devátá kapitola této knihy se zmiňuje o soudci Luo. Lehkomyslný kolega soudce Ti ze sousedního okresu Ťin-chua zde vystupuje ve vyprávění o smutném osudu, který postihl dva žebráky.

Když odešel poslední návštěvník, soudce Ti se s povzdechem úlevy opřel ve své židli. Unavenýma očima se zadíval na zahradu za domem, kde si v padajícím soumraku hráli mezi křovisky jeho tři malí synové. Věšeli na větve rozsvícené lucerny, pomalované obrazy Osmi nesmrtelných. Byl patnáctý den prvního měsíce, Svátek luceren. Lidé rozvěšovali pestře pomalované lucerny všech tvarů a velikostí dovnitř i kolem svých domů a celé město se proměnilo v rej křiklavých barev. Přes zahradní zeď slyšel soudce Ti smích lidí, kteří se procházeli v parku. Významní občané Pujangu, kvetoucího okresu, ve kterém soudce Ti sloužil jako náčelník už rok, přicházeli celé odpoledne do jeho rezidence za soudní síní, aby mu mohli v tento šťastný den poblahopřát. Soudce si posunul okřídlenou soudcovskou čapku z čela a přejel si rukou po obličeji. Nebyl zvyklý pít přes den tolik vína; bylo mu trochu nevolno. Naklonil se kup
ředu a z mísy na čajovém stolku sebral velkou bílou růži. Říkalo se, že vůně růží pomáhá proti účinkům alkoholu. Zhluboka vdechoval svěží květinové aroma a přitom si uvědomil, že jeho poslední návštěvník, starší

zlatnického cechu Ling, svoji návštěvu skutečně přetáhl. Vypadal, jako kdyby se byl ke své židli přilepil. A soudce Ti se musel před odchodem do pokojů svých dam převléknout a osvěžit. Jeho tři manželky teď dohlížely na přípravy slavnostní rodinné večeře.

Ze zahrady k němu dolehly vzrušené dětské hlasy. Soudce se rozhlédl a uviděl své dva nejstarší

chlapce, jak se perou o držadlo velké barevné lucerny.

“Kdybyste šli raději dovnitř a vykoupali se!” zavolal na ně soudce Ti.

“A-kuji chce tu hezkou lucernu, co jsem dělal s Velkou sestrou, jen pro sebe!” vykřikl rozhořčeně

jeho nejstarší syn.

Soudce se chystal svůj příkaz zopakovat, ale koutkem oka zahlédl, že se vzadu v síni otevřely dveře. Přišoural se jeho spolehlivý rádce, seržant Chung. Soudce Ti si všiml, jak sinale a unaveně stařec vypadá, a rychle jej vyzval: “Posaď se a nalij si šálek čaje, Chungu. Mrzí mě, že jsem dnes musel nechat všechny běžné soudní záležitosti na tobě. Chtěl jsem po odchodu svých hostů zajít do kanceláře a udělat trochu práce, ale pan Ling byl upovídanější než kdy jindy. Odešel teprve před chvilkou.”

“Nedělo se nic mimořádného, Vaše ctihodnosti,” namítl seržant Chung a nalil soudci i sobě šálek čaje. “Jediná potíž byla v tom, jak udržet písaře v pracovním tempu. Už od rána je ovládal dnešní

rozjařený duch!”

Chung se posadil a usrkl čaje. Palcem levé ruky si přitom opatrně přidržoval svůj rozcuchaný šedivý

knír.

“No, vždyť je Svátek luceren,” připomněl soudce a položil bílou růži zpátky na stolek. “Pokud nejsou hlášeny žádné naléhavé případy, můžeme si pro jednou dovolit být trochu méně přísní.” Seržant Chung přikývl. “Těsně před polednem přišel do kanceláře správce severní čtvrti. Hlásil nehodu, pane. V odlehlé ulici nedaleko rezidence pana Linga spadl nějaký starý žebrák do hluboké

stoky. Hlavou narazil na ostrý kámen na dně a zemřel. Náš soudní ohledač provedl ohledání a podepsal úmrtní list. Podle něho šlo o nehodu. Ten ubohý nešťastník měl na sobě pouze na cáry rozedraný oděv. Neměl ani čapku na hlavě a prošedivělé vlasy mu volně visely. Byl to mrzák. Určitě

spadl do stoky náhodou, když za úsvitu vyrážel na svoji ranní obchůzku. Šeng Pa, hlava žebráků, ho nezná. Ten ubohý chlapík určitě přišel do města z vnitrozemí, protože si od slavnosti sliboval dobré

výdělky. Jestli nikdo nepřijde mrtvolu identifikovat, zítra ji pohřbíme.” Soudce Ti pohlédl na nejstaršího syna. Jezdil s křeslem mezi sloupy, které lemovaly otevřené čelo sálu. Soudce vyštěkl: “Přestaň si hrát s tou židlí a udělej, co jsem ti říkal! To platí pro všechny tři!”

“Ano, pane!” zvolali tři chlapci sborem.

Děti běžely pryč a soudce Ti nařídil Chungovi: “Řekni správci, aby tu stoku pořádně přikryl, a pořádně mu vyčiň! Tihle chlapíci mají dohlížet na dobrý stav ulic ve své čtvrti. A abych nezapomněl, Chungu, čekáme, že se dnes večer připojíš k naší malé rodinné večeři!” Stařec se s potěšeným úsměvem uklonil.

“Půjdu teď do kanceláře a zamknu, pane! Přijdu do rezidence Vaší ctihodnosti za půl hodiny.” Když seržant odešel, soudce Ti si uvědomil, že by se měl také jít převléknout z úředního oděvu, ušitého z těžkého zeleného brokátu do pohodlného domácího oblečení. Ale nechtělo se mu opustit tiché prostředí teď už prázdné síně. Napadlo jej, že by si mohl dát ještě jeden šálek čaje. Park venku se také ztišil; lidé šli domů na večerní rýži. Později se znovu vyrojí do ulic. Budou obdivovat přehlídku luceren a vydají se na tah po pouličních vinárnách. Když soudce Ti pokládal šálek, napadlo jej, že možná neměl dávat Ma žungovi a dalším svým dvěma

pobočníkům na noc volno. Později večer mohou ve čtvrti veřejných domů vypuknout rvačky. Nesmí zapomenout říci veliteli stráží, aby zdvojnásobil noční hlídku.

Znovu natáhl ruku po čajovém šálku. Náhle se zarazil. Upřeně se zadíval na stíny vzadu v síni. Vešel vysoký starý muž. Zdálo se, že má na sobě rozervané šaty, hlava s dlouhými rozpuštěnými vlasy byla nepokryta. Tiše se belhal sálem, opíraje se o ohnutou hůl. Vypadalo to, jako by si soudce nevšiml. Se skloněnou hlavou prošel těsně kolem.

Soudce Ti už už vykřikl a zeptal se, co to má znamenat přijít si sem takhle bez ohlášení, ale slova zůstala nevyřčená. Soudce ztuhl náhlou hrůzou. Zdálo se, že starý muž proletěl přímo skrz velkou skříň, potom bezhlučně vstoupil do zahrady.

Soudce vyskočil a utíkal ke schodům na zahradu. “Hej, vrať se!” vykřikl rozzlobeně. Neozvala se žádná odpověď.

Soudce Ti sestoupil do měsícem osvětlené zahrady. Nikdo tu nebyl. Rychle prohledal křoviska podél zdi, ale nic nenašel. A malá zahradní branka do parku byla jako obvykle bezpečně zamčena a zajištěna závorou.

Tady zůstal soudce Ti stát. Proti své vůli se rozechvěl a musel si přitáhnout šat těsněji k tělu. Viděl právě ducha mrtvého žebráka.

Po chvíli se opanoval. Náhle se otočil, vrátil se do síně a vešel do šeré chodby, vedoucí do přední

části jeho soukromé rezidence. Nepřítomně odpověděl na uctivý pozdrav svého vrátného, který

zapaloval dvě pestře pomalované svítilny na bráně. Potom přešel hlavní nádvoří mezi soudními budovami a kráčel rovnou do kanceláře.

Písaři už odešli domů; byl tu jen seržant Chung. Při světle jediné svíčky třídil hromadu listin na svém stole. Uviděl přicházet soudce a užasle vzhlédl.

“Myslel jsem si, že bych se konec konců mohl rovnou podívat na toho mrtvého žebráka,” vysvětlil lhostejně soudce Ti. Chung rychle zapálil novou svíci. Tmavými opuštěnými chodbami zavedl soudce do žaláře za soudní síní. Ve vedlejší místnosti ležela na stole z hrubých prken hubená

postava, zakrytá pytlovinou z rákosu.

Soudce Ti převzal svíčku a pokynul seržantu Chungovi, aby pytlovinu sundal. Soudce zdvihl svíčku a zadíval se do vyzáblé tváře bez života. Byla hluboce zbrázděná, tváře vpadlé, ale postrádala u žebráků tak běžné hrubé rysy. Muž vypadal asi na padesát; jeho dlouhé, zcuchané vlasy prokvétaly šedinami. Tenké rty pod krátkým knírem znetvořil odpudivý škleb smrti. Na tvářích a na bradě

vousy neměl.

Soudce odtáhl spodní část rozedraného záplatovaného oděvu.

Ukázal na zmrzačenou levou nohu a poznamenal: “Určitě si kdysi zlomil koleno a hodně kulhal. Musel chodit o holi.”

Seržant Chung zdvihl dlouhou berlu stojící v rohu a upřesnil: “Protože byl celkem vysoký, opíral se o tuhle berlu. Našli ji u něho na dně stoky.”

Soudce Ti přikývl. Pokusil se zvednout levou paži mrtvoly, ale byla zcela ztuhlá. Sklonil se, prozkoumal ruku, potom se zase narovnal a vyzval Chunga: “Na tohle se podívej! Jemné ruce bez mozolů, dlouhé, pěstěné nehty! Otoč tělo!”

Když seržant převrátil tuhou mrtvolu na tvář, soudce Ti si pečlivě prohlédl rozšklebenou ránu na zadní straně lebky. Po chvíli podal svíčku Chungovi, vytáhl z rukávu papírový kapesník a opatrně

jím odstranil zacuchané šedé vlasy, slepené zaschlou krví. Pak kapesník prozkoumal pod

svíčkou. Ukázal ho Chungovi a řekl stroze: “Vidíš ten jemný písek a bílé kamínky? To bys na dně stoky nehledal, že ne?”

Seržant Chung rozpačitě potřásl hlavou. Pomalu odpověděl: “Ne, pane. Řekl bych spíš bahno a sliz.”

Soudce Ti přešel na druhou stranu stolu a podíval se na bosé nohy. Byly bílé a chodidla byla měkká. Soudce se otočil k seržantovi a řekl vážně: “Obávám se, že když náš ohledač určoval příčinu smrti, patřily už jeho myšlenky spíše dnešní slavnosti než jeho povinnostem. Tento muž nebyl žebrák a nespadl do stoky náhodou. Někdo ho tam hodil, ale to už byl po smrti. A ten někdo byl vrah.” Seržant Chung přikývl a smutně se tahal za svoji krátkou šedivou bradku. “Ano, vrah jej určitě

svlékl a oblékl mu tyhle žebrácké šaty. Mělo mi to dojít hned, jak jsem viděl, že je pod těmi cáry nahý. I ubohý žebrák by pod tím něco měl; večery jsou pořád dost sychravé.” Znovu pohlédl na rozšklebenou ránu a zeptal se: “Myslíte si, pane, že mu kdosi rozbil hlavu nějakým těžkým klackem?”

“Možná,” odpověděl soudce Ti. Uhladil si dlouhou černou bradu. “Máme v poslední době nějaké

hlášení o zmizelé osobě?”

“Ano, Vaše ctihodnosti! Cechmistr Ling poslal včera oznámení, podle kterého se pan Wang, soukromý učitel jeho dětí, nevrátil přede dvěma dny ze svého každotýdenního volna.”

“Teď tu byl Ling na návštěvě a kupodivu se o tom nezmínil!” zamumlal soudce Ti. “Řekni veliteli, aby mi připravili nosítka! A ať správce mého domu oznámí První dámě, že na mne nemá čekat s večeří!”

Chung odešel, ale soudce tam zůstal stát. Hleděl na mrtvého muže, jehož ducha viděl procházet síní.

Když nosiči složili velký úřední palankýn soudce Ti na první nádvoří rezidence pana Linga, cechmistr okamžitě přispěchal a pomáhal soudci sestoupit. Přitom se rozjařeně vyptával: “Tak, tak, jaké

šťastné náhodě vděčím za tuto neočekávanou poctu?”

Ling očividně zrovna odešel od slavnostní rodinné večeře, neboť z něho bylo cítit víno a trochu se mu pletl jazyk.

“Obávám se, že nebyla šťastná,” poznamenal soudce Ti, když Ling vedl jeho a seržanta Chunga do přijímacího sálu. “Mohl byste mi popsat vašeho domácího učitele? Toho, co zmizel.”

“Proboha, vážně doufám, že se ten chlap nedostal do maléru! No, nebylo na něm nic zvláštního. Vysoký hubený muž s krátkým knírem, jinak bez vousů. Chodil o holi, levou nohu měl ošklivě

zmrzačenou.”

“Potkala ho smrtelná nehoda,” řekl soudce klidně.

Ling na něho rychle pohlédl, potom svému hostu nabídl čestné místo u hlavního stolu pod obrovskou lampou z barevného hedvábí, kterou sem zavěsili kvůli slavnosti. On sám si sedl proti soudci. Chung zůstal stát za židlí svého pána. Zatímco správce domu naléval čaj, cechmistr Ling ze sebe pomalu vypravil: “Tak proto se Wang přede dvěma dny neobjevil! Měl volný den tak jako každý týden.” Zdálo se, že po náhlé zprávě hezky vystřízlivěl.

“Kam chodil?” zeptal se soudce Ti.

“Bůh ví! Já nejsem člověk, který strká nos do soukromých záležitostí zaměstnanců ve svém domě. Wang měl volno každý čtvrtek; odcházel ve středu večer před večeří a vracel se ve čtvrtek večer, zase v době jídla. Víc o tom nevím a taky vědět nepotřebuji, jestli to tak mohu říci, pane!”

“Jak dlouho u vás byl?”

“Asi rok. Přišel z hlavního města s doporučením od jednoho tamního známého zlatníka. Protože jsem potřeboval vychovatele pro své vnuky, najal jsem ho. Zjistil jsem, že je to tichý, slušný člověk. A také poměrně schopný.”

“Nevíte, proč se rozhodl opustit hlavní město a hledat zaměstnání tady v Pujangu? Měl tam rodinu?”

“Nevím,” odvětil Ling podrážděně. “Neměl jsem ve zvyku probírat s ním něco jiného než pokroky svých vnoučat.”

“Zavolejte svého správce!”

Cechmistr se otočil ve své židli a kývnutím přivolal správce, jenž postával v zadní části prostorného sálu.

Když přistoupil ke stolu a poklonil se, soudce Ti k němu promluvil: “Pana Wanga potkala nehoda a soud musí uvědomit nejbližší příbuzné. Předpokládám, že znáš adresu jeho příbuzných tady v Pujangu?” Správce vrhl na svého pána zneklidněný pohled. Vykoktal ze sebe: “Po-pokud vím, pan Wang tu neměl žádné příbuzné, Vaše ctihodnosti.”

“Kam tedy chodil ve dnech, kdy měl volno?”

“To mi nikdy neřekl, pane. Předpokládám, že chodil navštívit přítele nebo tak něco.” Když viděl soudcův pochybovačný výraz, rychle pokračoval: “Pan Wang byl nemluvný člověk, Vaše ctihodnosti, a vždycky uhýbal před otázkami na své soukromé záležitosti. Byl rád sám. Své volné

hodiny trávil v pokojíku, který měl na zadním nádvoří této rezidence. Jeho jedinou zábavou byly krátké procházky v naší zahradě.”

“Dostával nebo posílal nějaké dopisy?”

“Nic, o čem bych věděl, pane.” Správce na okamžik zaváhal. “Z některých náhodných poznámek o jeho dřívějším životě v hlavním městě jsem si dal dohromady, že ho opustila žena. Vypadalo to, že byla hodně žárlivá.” Vrhl na svého zaměstnavatele pohled plný úzkosti. Když viděl, že Ling zírá před sebe a zřejmě neposlouchá, pokračoval s větší sebejistotou: “Pan Wang neměl vůbec žádný

majetek, pane, a byl velice šetrný. Utratil se svého platu sotva pár měďáků. Ani si nikdy nevzal nosítka, když měl volno a šel ven. Ale řekl bych, že podle některých drobných zvyklostí to rozhodně byl kdysi bohatý muž. Myslím, že byl dokonce vládním úředníkem, neboť

když se někdy nechal zaskočit, oslovoval mě dost rozhodným hlasem. Pochopil jsem, že ztratil všechno, peníze i úřední postavení. Nicméně se nezdálo, že by mu to bylo vadilo. Jednou mi řekl:

‘Peníze jsou nanic, pokud si při jejich utrácení neužíváš života; a když jsou peníze pryč, úřad ztrácí

lesk.’ Myslím, že to byla dost lehkovážná poznámka na tak učeného gentlemana, pane – odpusťte, že jsem tak směly, pane.”

Ling do něho zabodl pohled a řekl jízlivě: “Zdá se, že ti to v tomhle domě pomalu utíká! Klevetíš, místo abys dohlížel na služebnictvo!”

“Nechte toho muže mluvit!” vyštěkl soudce na Linga. Obrátil se ke správci: “Nemáš ani tušení, kam mohl pan Wang chodit, když měl volno? Něco určitě víš; viděl jsi jej přece přicházet a odcházet, ne?”

Správce se zamračil. Potom odpověděl: “No, bylo mi nápadné, že pan Wang vždycky, když šel ven, vypadal šťastně, ale když se vrátil, byl obyčejně sklíčený. Občas míval

melancholickou náladu. Nicméně to nikdy nezasáhlo jeho vyučování, pane. Vždycky je připraven zodpovědět těžké otázky, říkala druhý den slečna.”

“Prohlašoval jste, že Wang učil jenom vaše vnoučata,” osopil se soudce ostře na Linga. “Teď se ukazuje, že učil i vaši dceru!”

Cechmistr věnoval svému správci zuřivý pohled. Olízl si rty a pak odměřeně vysvětloval: “Ano. Dokud se přede dvěma měsíci nevdala.”

“Chápu.” Soudce Ti vstal ze židle a nakázal správci: “Ukaž mi pokoj pana Wanga!” Pokynul seržantu Chungovi, aby jej následoval. Ling učinil pohyb, jako by se k nim chtěl připojit, ale soudce odmítl:

“Vaše přítomnost není nutná.”

Správce odvedl soudce a Chunga labyrintem chodeb na zadní nádvoří rozlehlé rezidence. Odemkl úzké dveře, zdvihl svíčku a ukázal jim malý, chudě zařízený pokoj. Bylo tam jen bambusové

lehátko, bambusová police s několika knihami a černý kožený kufr na šaty. Zdi pokrývaly dlouhé

pruhy papíru s inkoustovými náčrty orchidejí. Malby prozrazovaly značnou dovednost svého tvůrce. Správce si všiml soudcova pohledu a vysvětlil:

“To byla jediná záliba pana Wanga, pane. Miloval orchideje, věděl všechno o jejich péči.”

“A ani jich neměl pár zasazených v květináči?” zeptal se soudce.

“Ne, pane. Myslím, že si nemohl dovolit koupit si je – jsou dost drahé, pane!” Soudce Ti přikývl. Z poličky na knihy zdvihl několik svazků s oslíma ušima a zběžně je prolistoval. Byla to romantická poezie v laciných vydáních. Potom otevřel kufr na šaty. Byl nacpaný kusy mužského ošacení, obnošeného, ale dobré kvality. Pokladnička na dně kufru obsahovala jen trochu drobných. Soudce se obrátil k psacímu stolu. Zásuvka neměla zámek. Uvnitř byly obvyklé potřeby na psaní, ale žádné peníze a ani kousek popsaného papíru, natož potvrzení o zaplaceném účtu. Soudce prudce zavřel zásuvku a rozzlobeně se zeptal správce: “Kdo to tu po odchodu pana Wanga kramařil?”

“Nikdo tady nebyl, Vaše ctihodnosti!” zajíkal se správce. “Pan Wang vždycky, když šel pryč, zamkl dveře a já mám jediný náhradní klíč.”

“Ty sám jsi mi řekl, že pan Wang neutratil ani měďák, nemám pravdu? Co se stalo s jeho celoročními úsporami? Tady je jen pár drobných!”

Správce potřásl ohromeně hlavou. “To opravdu nedokáži říci, Vaše ctihodnosti! Vím určitě, že sem nikdo nevstoupil. A všechno služebnictvo je u nás už léta. Tady se nikdy nic neztratilo, o tom vás mohu ujistit, pane!”

Soudce Ti zůstal chvilku stát u psacího stolu. Hleděl na malby a přitom si pomalu potahoval knír. Pak se otočil a přikázal: “Zaveď nás zase do přijímacího sálu!” Zatímco jim správce opět ukazoval cestu klikatými chodbami, soudce Ti nenucené poznamenal:

“Tato rezidence stojí v hezkém, klidném okolí.”

“Skutečně, pane, velmi tiché a slušné sousedství!”

“Je to přesně taková ta tichá slušná čtvrť, ve které člověk najde lepší veřejné domy,” poznamenal soudce suše. “Jsou tu poblíž nějaké?”

Neočekávaná otázka očividně přivedla správce do rozpaků. Odkašlal si a ostýchavě odpověděl:

“Jenom jeden, pane, dvě ulice odtud. Vede ho paní Kuang – skutečně vysoká třída. Dům navštěvují

jen ti nejlepší lidé, pane. Nikdy tam nejsou rvačky ani jiné potíže, pane.”

“To rád slyším,” ocenil zprávu soudce.

V přijímacím sále sdělil soudce Ti cechmistrovi, že jej bude muset doprovodit do soudní budovy a úředně potvrdit totožnost mrtvého muže. Po celou cestu v soudcově palankýnu

zachovával cechmistr mrzuté mlčení.

Poté, co Ling prohlásil, že mrtvé tělo vskutku patří jeho domácímu učiteli, a vyplnil nezbytné

dokumenty, nechal jej soudce Ti jít. Potom oznámil seržantu Chungovi: “Převléknu se teď do pohodlnějších šatů. Řekni zatím našemu veliteli, aby s dvěma strážnými počkal na nádvoří.” Seržant Chung našel soudce v jeho pracovně. Byl již převlečený do prostého šatu z tmavě šedé

bavlny se širokou černou šerpou a na hlavu si posadil malou černou čapku. Chung se ho chtěl optat, kam jdou, ale když uviděl soudcův zahloubaný výraz, raději si to rozmyslel a tiše jej následoval na nádvoří.

Když velitel a dva strážní spatřili soudce, postavili se rychle do pozoru.

“Znáš adresu veřejného domu v severní čtvrti, poblíž rezidence cechmistra Linga?” zeptal se soudce Ti.

“Jistě, Vaše ctihodnosti!” odpověděl velitel až příliš horlivě. “To je podnik paní Kuang. Má řádné

povolení, pane, a je to vysoká třída, jen to nejlepší…”

“Vím, vím!” uťal ho soudce netrpělivě. “Půjdeme tam. Ty nám se svými muži ukážeš cestu!” Ulice už byly znovu nacpané lidmi. Promenovali se pod girlandami barevných luceren, jež se klenuly nad ulicemi a zdobily průčelí všech obchodů a restaurací. Velitel a dva strážní bez cirátů

odstrkovali svými lokty lidi na stranu a proráželi tak soudci a seržantu Chungovi cestu. I v zastrčené ulici, kde žila paní Kuang, bylo hodně lidí. Když velitel zaklepal a řekl vrátnému, že přišel okresní soudce, podmračený stařec rychle doprovodil soudce a Chunga do luxusně vybavené

čekárny na předním nádvoří.

Postarší, usedle oblečená služka postavila na stůl čajovou soupravu z nádherného starožitného porcelánu. Pak vešla vysoká urostlá žena kolem třicítky a hluboce se uklonila. Představila se jako paní Kuang a řekla o sobě, že je vdova. Měla na sobě rovný šat s dlouhými rukávy, jednoduchý

střihem, ale z drahého, temně fialového damašku. Levou rukou si elegantně přidržela volně visící

pravý rukáv a nalila soudci čaj. Zůstala před ním stát a uctivě vyčkávala, až ji osloví. Seržant Chung, ruce založené do širokých rukávů, setrval za soudcovou židlí.

Soudce Ti beze spěchu vychutnával vonící čaj. Všiml si, jaké je tam ticho; všechen hluk zvenku zadržovaly vyšívané záclony a stěny vyčalouněné těžkým brokátem. Vzduchem plula jemná vůně

vzácného a velice drahého kadidla. Opravdu velmi vysoká třída. Soudce položil šálek a začal:

“Neschvaluji vaše řemeslo, paní Kuang. Uznávám ovšem, že je to zlo nezbytné. Dokud budete dodržovat pořádek a dobře zacházet s děvčaty, nebudu vám dělat žádné potíže. Povězte mi, kolik dívek tu pro vás pracuje?”

“Osm, Vaše ctihodnosti. Všechny jsem získala zákonnou cestou, pochopitelně většinou přímo od jejich rodičů. Každé tři měsíce posíláme kvůli výměře daní účetní knihu s jejich výdělky soudnímu dvoru. Věřím, že…”

“Ne, na nic takového si nestěžuji. Ale mám informaci, že jednu dívku nedávno koupil nějaký bohatý

stálý zákazník. Kdo je to šťastné děvče?”

Paní Kuang dala najevo zdvořilý úžas. “To musí být nějaké nedorozumění, Vaše

ctihodnosti. Všechna moje zdejší děvčata jsou dosud velice mladá – té nejstarší je právě devatenáct – a ještě

nedokončila své hudební a taneční vzdělání. Samozřejmě se poctivě snaží vyhovět, ale žádné z nich se dosud nepodařilo uchvátit přízeň bohatého ochránce, stejně tak jako navázat… hm… trvalejší

vztah.” Odmlčela se, potom upjatě dodala: “Ačkoli pro mne taková operace samozřejmě znamená

podstatný finanční prospěch, nedoporučuji ji, dokud kurtizáně není hodně přes dvacet a dokud není v každém směru hodná úspěchu, kterým by završila svou kariéru.”

“Chápu,” prohlásil soudce Ti. Smutně si pomyslel, že tato informace naprosto rozmetala jeho atraktivní teori . Když se teď toto podezření ukázalo lichým, vyžádá si případ dlouhé pátrání. Začnou zlatníkem v hlavním městě, který cechmistrovi Lingovi Wanga doporučil. Náhle mu bleskla hlavou jiná možnost. Ano, napadlo jej, mohl by to zkusit. Přísně se na paní Kuang podíval a řekl odměřeně:

“Nevytáčejte se, paní Kuang! Kromě osmi dívek, které žijí zde, jste získala další v jejím vlastním domě. Jedná se o vážný přečin, neboť koncese platí jen pro tento dům.” Paní Kuang urovnala kadeř svého složitého účesu. Při tom gestu jí sklouzl dlouhý rukáv a odhalil bílé, oblé předloktí. Potom tiše odpověděla:

“Tato informace je správná jen částečně, Vaše ctihodnosti. Předpokládám, že se vztahuje ke slečně

Liang, která žije ve vedlejší ulici. Je to školená kurtizána z hlavního města. Je jí asi třicet. Používá

profesionální jméno Růžová rosa. V elegantních kruzích v hlavním městě byla velice oblíbena, a tak si ušetřila značnou sumu a vykoupila se, i když si ovšem ponechala koncesi. Chtěla se usadit. Sem do Pujangu si přijela na čas odpočinout a v klidu se porozhlédnout po vhodném partnerovi pro manželství. Je to velice inteligentní žena, pane; ví, že nikdo z těch uhlazených, přelétavých mladíků

v hlavním městě neusiluje o stálý svazek. Takže chtěla solidního staršího muže s určitým jměním a postavením. Jen příležitostně přijímala takové vybrané zákazníky zde, v mém domě. Vaše ctihodnost najde příslušné položky ve zvláštní účetní knize. I tu řádně a pravidelně předkládám kontrole. Vzhledem k tomu, že slečna Liang vlastní oprávnění a daně z jejích příjmů jsou placeny…” Hlas se jí ztišil a vytratil. Soudce Ti měl ve skrytu duše velkou radost. Teď věděl, že byl přece jenom na správné stopě. Předstíral však rozzlobený výraz, udeřil pěstí do stolu a vyštěkl: “Takže muž, jenž

kupuje Růžovou rosu, aby se s ní mohl oženit, je notně podveden! Tady není žádný vyrovnávací

poplatek, který by bylo třeba uhradit! Ani měďák, ani vám nebo jejímu bývalému vlastníkovi v hlavním městě! Mluvte! Nechtěly jste se spolu podělit o částku, kterou byste pod falešnou záminkou získaly od nic netušícího zákazníka?”

Tady paní Kuang konečně ztratila svůj klid. Poklekla před soudcovu židli a opakovaně tloukla čelem o zem. Vzhlédla k soudci a stkala: “Odpusťte, prosím, této nevědomé osobě, Excelence! Peníze nebyly dosud předány. Ten zákazník je vysoko postavená osobnost, Excelence, vlastně kolega Vaší

Excelence, náčelník okresu v našem kraji. Kdyby se o tomhle doslechl…” Propukla v pláč.

Soudce Ti se otočil a významně se podíval na seržanta Chunga. Nemohlo jít o nikoho jiného než o jeho vášnivého kolegu z Ťin-chua, okresního soudce Lua! Obořil se na paní Kuang:

“O pátrání mne vlastně požádal náčelník Luo. Řekněte mi, kde bydlí slečna Liang; v této nechutné záležitosti ji vyslechnu osobně!”

Krátká procházka přivedla soudce a jeho muže na adresu ve vedlejší ulici, kterou jim dala uslzená

paní Kuang.

Ještě než zaklepal na bránu, rozhlédl se velitel rychle nahoru a dolů ulicí a pak řekl: “Jestli se moc nepletu, pane, tak ta stoka, do které spadl ten žebrák, je přímo za tímhle domem.”

“Dobře!” zvolal soudce Ti. “Počkej, zaklepu sám. Až půjdu se seržantem dovnitř, drž se se svými muži u zdi. Počkejte tam, dokud vás nezavolám!”

Soudce musel klepat několikrát. Teprve potom se otevřelo zamřížované okénko v bráně a ženský

hlas se zeptal: “Kdo je tam?”

“Nesu vzkaz od okresního soudce Lua pro slečnu Růžovou rosu,” oznámil soudce Ti zdvořile. Dveře se okamžitě otevřely. Malá žena oblečená do tenkého domácího šatu z bílého hedvábí

pozvala oba muže dál. Když je vedla do přijímací síně na prvním nádvoří, všiml si soudce, že navzdory své křehké stavbě má žena skvělou postavu.

Když byli uvnitř, zvědavě na své dva návštěvníky pohlédla. Poté je vybídla, aby se posadili na pohovku z vyřezávaného růžového dřeva. Poněkud ostýchavě se představila: “Jsem opravdu Růžová rosa. Koho mám tu čest…”

“Nebudeme vás příliš obírat o čas, slečno Liang,” přerušil ji chvatně soudce. Prohlédl si ji. Měla nádherně řezanou živou tvář s výmluvnýma mandlovýma očima a jemnými malými ústy – žena mimořádné inteligence a šarmu. Přece jenom něco nezapadalo do jeho teorie. Přehlédl vybraně zařízenou síň. Oči mu padly na vysoký stojan z leštěného bambusu před oknem ve vedlejší stěně. Stojan podpíral tři police a každá z nich nesla řadu orchidejí, zasazených v překrásných porcelánových mísách. Vzduchem se šířila jejich lahodná vůně. Soudce ukázal na stojan a řekl: “Velitel Luo mi vyprávěl o vaší krásné sbírce orchidejí, slečno Liang. Podívejte, tohle je ale škoda! Ta druhá na horní polici zvadla. Myslím, že potřebuje zvláštní ošetření. Mohla byste ji sundat a ukázat mi ji?”

Pochybovačně na něho pohlédla, ale zjevně se rozhodla, že je lepší tomuto podivínskému příteli náčelníka Lua vyhovět. Přinesla z rohu dvojitý bambusový žebříček, postavila ho před stojan a mrštně na něj vylezla. Přitom si na hezky tvarovaných nohou skromně přidržovala tenoučký šat. V

okamžiku, kdy se již chystala uchopit květináč, soudce Ti náhle přistoupil k žebříčku a nenuceně

poznamenal:

“Neměl pan Wang ve zvyku říkat vám Orchidej, slečno Liang? To je jistě mnohem přiléhavější

jméno než Růžová rosa!” Když slečna Liang zůstala bez hnutí stát, shlížejíc na soudce očima najednou rozšířenýma strachem, dodal příkře: “Nestál pan Wang ve chvíli, kdy jste mu hodila na hlavu květináč, přesně na tomtéž místě jako teď já?”

Začala se kymácet. Vzlykla a v rozru šení hmátla po nějaké opoře. Soudce Ti kvapně ustálil žebřík. Natáhl se, chytil ji kolem pasu a postavil na zem. Sepjala ruce na zvedajících se prsou a prudce vydechla: “Já ne… Kdo jste?”

“Jsem náčelník Pujangu,” odvětil soudce chladně. “Když jste zavraždila Wanga, vyměnila jste rozbitý květináč za nový a přesadila orchidej. Proto je zvadlá, že ano?”

“To je lež!” vykřikla. “Ošklivá pomluva. Budu…”

“Mám důkaz!” ustřihl ji soudce Ti. “Sluha ze sousedstv í vás viděl, jak táhnete mrtvé tělo do stoky za domem. A ve Wangov ě pokoji jsem našel krátký dopis. Popsal v něm svůj strach z vás. Myslel si, že když teď máte bohatého ochránce, jenž si vás chce vzít, ublížíte mu.”

“Ten falešný pes!” vykřikla. “Přísahal, že nemá ani kousek papíru, který by se vztahoval k…” Vtom se zarazila a vztekle se kousla do rudých rtů.

“Vím všechno,” pokračoval klidně soudce. “Wang chtěl víc než své pravidelné návštěvy. Ohrožoval tak váš poměr s náčelníkem Luem, poměr, který měl nejen přinést vám a paní Kuang hromadu peněz, ale také vás zajistit v dalším životě. Proto jste musela svého milence zabít.”

“Milence?” zaječela. “Vy si myslíte, že jsem tomu odpornému mrzákovi dovolila, aby se mne tady byť jen dotkl? Bylo dost zlé, že jsem musela trpět ta jeho hnusná objetí, ještě když jsme byli v hlavním městě!”

“Nicméně jste mu zde dovolila, aby s vámi sdílel lůžko,” podotkl soudce Ti s opovržením.

“Víte, kde spal? V kuchyni! Nebyla bych mu v ůbec dovolila, aby chodil, ale byl u žitečný. Odpovídal za mne na milostné dopisy a kupoval a ošetřoval ty orchideje, takže jsem mohla nosit květy ve vlasech. Dělal mi také vrátného a nosil čaj a občerstvení, když tu byl některý z mých milenců. Proč

byste si jinak myslel, že bych mu byla dovolila sem chodit?”

“Utratil kvůli vám celé své jmění. Myslel jsem si proto, že snad…” naznačil soudce Ti suše.

“Ten zatracený blázen!” vybuchla znovu. “I když jsem mu řekla, že jsem to s ním skoncovala, běhal za mnou a vykládal, že nemůže žít, aniž by tu a tam neviděl mou tvář – ten vlezlý žebrák! Jeho absurdní oddanost mi zkazila pověst. To kvůli němu jsem musela opustit hlavní město a pohřbít se na tomhle nudném místě. A já hlupák jsem tomu uculenému chudinkovi věřila! Nechá dopis, kterým mě obviní! Ten špinavý zrádce mě zničil!”

Její překrásná tvář se změnila ve zlou masku. V bezmocném vzteku dupla nožkou o podlahu.

“Ne,” opravil ji soudce Ti unaveným hlasem, “Wang vás ne-obvinil. To, co jsem říkal o dopisu, nebyla pravda. Kromě několika maleb orchidejí, které dělal, když na vás myslel, nebyla v jeho pokoji žádná stopa, jež by vedla k vám. Ten ubohý pomýlený muž vám zůstal věrný až do samého konce!” Zatleskal. Když přispěchal velitel a dva strážní, nařídil: “Spoutejte tuto ženu řetězy a zavřete ji do vězení. Přiznala se k hanebné vraždě.” Když ji strážní popadli za ruce a velitel ji začal svazovat, soudce prohlásil: “Vzhledem k tomu, že není žádný důvod ke shovívavosti, budete sťata na popravišti.”

Otočil se a následován seržantem Chungem odešel. ženiny zoufalé nářky zanikly v hlasitém křiku a smíchu skupiny šťastných mladíků, kteří se hrnuli ulicí a mávali jasně pomalovanými lucernami. Když se vrátili do soudních budov, zavedl soudce Ti Chunga přímo do své rezidence. Zatímco kráčeli do síně v zadní části domu, navrhl soudce: “Než se připojíme k večeři v pokojích mých žen, mohli bychom si dát ještě jeden šálek čaje.”

Oba muži se posadili ke kulatému stolu. Lucerny, jak ta velká visící z okapu, tak i ty mezi křovinami v zahradě, dohasínaly. Ale měsíc v úplňku naplňoval síň tajuplným světlem. Soudce Ti rychle vyprázdnil šálek, potom se opřel ve své židli a bez dalších příprav začal:

“Než jsme se vydali navštívit cechmistra Linga, věděl jsem jen to, že ten žebrák není žádný žebrák a že byl zavražděn někde jinde. Někdo mu rozbil temeno hlavy, pravděpodobně květináčem – jak napovídal jemný písek a bílé kamínky. Když jsme pak hovořili s Lingem, na chvíli jsem jej podezíral, že je do zločinu zapleten. Když mne přišel navštívit, neřekl o Wangově zmizení ani slovo a zdálo se mi divné, že se později nezeptal, co přesně se Wangovi stalo. Ale brzy mi došlo, že Wang patří k těm nepříjemným lidem, kteří se ani v nejmenším nezajímají o

svůj personál. Navíc se zlobil, že jsme přerušili rodinnou oslavu. To, co mi o Wangovi řekl správce, vneslo do případu dost světla. Správce vyprávěl, že se Wangovi rozbil rodinný život, neboť rozházel své bohatství. Jeho zmínka o žárlivosti paní Wang dosvědčovala, že šlo o nějakou ženu. Z toho jsem usoudil na Wangovu šílenou lásku ke známé kurtizáně.”

“Proč ne k nějaké slušné dívce nebo ženě, či dokonce obyčejné prostitutce?” namítl seržant.

“Kdyby to byla slušná žena, Wang by kvůli ní nemusel promarnit své jmění; mohl se se svojí ženou rozvést a vzít si svoji lásku. A kdyby to byla obyčejná prostitutka, mohl ji za přiměřenou cenu vykoupit a usadit ve vlastním malém domku – kvůli ničemu z toho nemusel obětovat své bohatství

a úřední postavení. Ne, byl jsem si jist, že Wangova milenka byla určitě proslulá kurtizána z hlavního města, která si mohla dovolit svého milence vyždímat, potom ho odmrštit a vrhnout se na dalšího. Usoudil jsem však, že Wang odmítl nechat se odhodit jako rozžvýkaný a vysátý kousek cukrové třtiny a obtěžoval ji. Proto utekla z hlavního města a přišla do Pujangu. Chtěla tu znovu začít svou hru. Vždyť je dobře známo, že v tomto okrese žije mnoho zámožných kupců. Předpokládal jsem, zeji sem Wang vystopoval a přinutil ji, aby mu dovolila navštěvovat ji pravidelně. Vyhrožoval jí, že pokud odmítne, odhalí její otrlé finty. Když nakonec lapila mého bláhového kolegu Lua, začal ji Wang vydírat, a proto jej zabila.” Povzdechl si a pak dodal: “Teď

víme, že to bylo úplně jinak. Wang jí obětoval vše, co měl. Dokonce i tu almužnu, kterou dostával jako domácí učitel, utratil za orchideje pro ni. Celkem mu vyhovovalo, když ji směl každý týden vidět a hovořit s ní. Těch několik hodin ho muselo ponižovat a dohánět k zoufalství. Někdy je, Chungu, mužova bláhovost zplozena takovou hlubokou a nebezpečnou vášní, že mu to propůjčuje jakousi dojemnou velikost.‘4

Seržant Chung se zadumaně tahal za rozcuchané kníry. Po chvilce se zeptal: “Tady v Pujangu je velké množství kurtizán. Jak Vaše ctihodnost věděla, že Wangova milenka náleží k domu paní

Kuang? A proč to musela být zrovna jeho milenka, kdo ho zavraždil, a ne například další žárlivý

milenec?”

“Wang tam chodíval pěšky. Vzhledem k tomu, že byl mrzák, musela žít někde v blízkosti cechmistrova domu a to nás přivedlo k podniku paní Kuang. Zeptal jsem se paní Kuang, která její

kurtizána byla v poslední době vykoupena, neboť taková událost poskytovala pro vraždu nejpřijatelnější motiv. Tehdy by se totiž kurtizána musela zbavit trapně překážejícího bývalého milence. Nuže, víme, že Wang jí byl vskutku na obtíž. Nevydíral ji však, ani jí nevyhrožoval. Právě

pro jeho psí lásku jej však nenáviděla a pohrdala jím. Musel jsem pochopitelně zvažovat i další

možnosti, o nichž ses právě zmínil. Ale kdyby byl vrahem muž, byl by tělo odnesl na nějaké

vzdálené místo a také by se byl pokusil důkladněji utajit totožnost oběti. Skutečnost, že se pokus omezil na oblečení oběti do roztrhaných žebráckých šatů, rozpuštění uzlu a zcuchání jejích vlasů, ukazovalo na čin spáchaný ženou. ženy vědí, že jiné šaty a účes mohou naprosto změnit jejich vzhled. Slečna Liang použila tuto metodu na muži – a to byla ošklivá chyba.” Soudce Ti upil ze šálku, který mu seržant znovu naplnil, a potom pokračoval: “Vlastně to mohl také

být složitý plán na obvinění slečny Liang. Považoval jsem však tuto pravděpodobnost za velice slabou. Samotná slečna Liang byla nejnadějnější. Poté co mne velitel informoval, že mrtvého žebráka našli za jejím domem, věděl jsem, že moje teorie musí být správná. Když jsme

ovšem vešli, viděl jsem, že jde o ženu spíše malou a křehkou, která by nikdy nedokázala své vysoké oběti rozbít hlavu. Z tohoto důvodu jsem se hned poohlédl po nějaké smrtící pasti. Objevil jsem ji v orchidejích, zasázených v květináčích na vysoké polici, kde zvadlá rostlina zaplnila poslední mezeru v mých teoriích. Slečna Liang určitě vyšplhala po žebříku, možná požádala Wanga, aby jí ho přidržoval. Nato jej poznámkou nebo nějak jinak přiměla otočit hlavu a hodila mu na ni květináč. Tyhle a další

podrobnosti se dozvíme zítra, až vyslechnu slečnu Liang před soudem. A pokud se týká role sehrané paní Kuang, myslím, že neudělala víc, než že pomohla slečně Liang zosnovat plán na vylákání smyšleného vyrovnávacího poplatku z Lua. Naše okouzlující hostitelka nejde až k vraždě; nezapomeň, že vlastní podnik na vysoké úrovni!”

Seržant Chung přikývl. “Vaše ctihodnost nejenže odhalila krutou vraždu, ale současně zachránila náčelníka Lua před svazkem se ženou zarytou a zlou!”

Soudce Ti se slabě pousmál. “Až příště Lua potkám,” poznamenal, “převyprávím mu tenhle příběh – aniž bych se ovšem zmiňoval, že vím, že právě on byl tím ochráncem slečny Liang. Můj rozverný

přítel určitě navštěvoval můj okres tajně! Tenhle případ jej poučí – alespoň doufám!” Chung se taktně zdržel dalších poznámek na adresu kolegů svého pána. Se spokojeným úsměvem podotkl: “Takže teď jsou objasněny všechny body tohoto nezvyklého případu!” Soudce Ti dlouhým douškem upil ze svého čaje. Když položil šálek, potřásl hlavou a nešťastně

namítl: “Ne, Chungu. Všechny body ne.”

Napadlo jej, že teď by mohl seržantovi rovnou říci o zjevení ducha mrtvého žebráka, bez něhož by se tato vražda byla odbyla jako obyčejná nehoda. Ale zrovna když se chystal promluvit, vběhl dovnitř jeho nejstarší syn. Když uviděl otcův nahněvaný výraz, vysvětlil se spěšnou úklonou:

“Matka říkala, že si tu hezkou lucernu smíme vzít do své ložnice, pane!” Protože otec přikývl, přistrčil si mládeneček k jednomu sloupu křeslo. Vylezl na vysoké opěradlo, natáhl se a sňal z háku na okapu velkou lucernu z malovaného hedvábí. Seskočil, křesadlem zapálil svíčku uvnitř a zdvihl lucernu, aby si ji otec mohl prohlédnout.

“Mně a Velké sestře trvalo dva dny, než jsme ji udělali, pane!” pochlubil se. “To proto jsme nechtěli, aby ji A-kuji zničil. Máme Nesmrtelného Lia rádi. Je to takový dojemný, ošklivý chlapík!” Soudce ukázal na postavu, kterou děti vymalovaly na lucernu, a zeptal se: “Znáš ten příběh?” Když

chlapec zavrtěl hlavou, otec pokračoval: “Před mnoha, mnoha lety byl Li velmi pohledný mladý

alchymista, jenž přečetl všechny knihy a ovládl všechna magická umění. Dokázal odtrhnout svoji duši od svého těla a pak podle libosti plout v oblacích. Své prázdné tělo nechával na zemi, aby je po návratu mohl zase převzít. Ovšem jednoho dne, když Li nechal své tělo bezstarostně ležet na poli, našli je nějací rolníci. Mysleli si, že tam někdo opustil mrtvolu, a pohřbili je. Takže když Li slétl dolů, zjistil, že jeho krásné tělo zmizelo. Celý zoufalý musel vstoupit do mrtvého těla ubohého starého zmrzačeného žebráka, které náhodou leželo při cestě, a navždy si ponechat onu ošklivou podobu. Ačkoli později objevil elixír života, nemohl nikdy odčinit tu jedinou chybu a v té podobě

také vstoupil do řad Osmi nesmrtelných: Li s berlou, Nesmrtelný žebrák.” Chlapec postavil lucernu na zem. “Už ho nemám rád!” zvolal s pohrdáním. “Řeknu Velké sestře, že Li byl hlupák, který dostal jen to, co si zasloužil!”

Poklekl, popřál otci a Chungovi dobrou noc a odcupital. Soudce Ti se za ním se shovívavým úsměvem podíval. Zdvihl lucernu a chystal se sfouknout svíčku. Náhle se však

zarazil. Hleděl na vysokou postavu Nesmrtelného žebráka promítnutou na omítnutou zeď. Potom váhavě lucernu otočil, jako kdyby se pohnula v průvanu. Viděl, jak se stín ducha zmrzačeného starce pomalu sune po stěně, potom mizí v zahradě.

S hlubokým povzdechem uhasil soudce svíci a opět postavil lucernu na podlahu. Vážným hlasem přisvědčil seržantu Chungovi: “Nakonec jsi měl pravdu, Chungu! Všechny naše pochybnosti jsou rozřešeny – alespoň ty o smrtelném žebrákovi. Byl to blázen. A co se týká Nesmrtelného žebráka – nejsem si tím příliš jistý.” Vstal a s unaveným úsměvem dodal: “Když poměřujeme naše znalosti tím, co nevíme, ne tím, co víme, jsme všichni prostě nevzdělaní hlupci, Chungu! Tak pojďme a přidejme se k mým dámám.”

DVA MEČE

I tento případ se udál v Pujangu. Jak si vzpomenou čtenáři knihy “Soudce Ti a vražedný zvon”, sousedil Pu-jang na jedné straně s okresem Tin-chua, který řídil náčelník Luo, a na straně druhé

hraničil s Wu-jie, spravovaným asketickým náčelníkem Panem. K vraždě popsané v našem příběhu došlo za nepřítomnosti soudce Ti; odjel do Wu-jie probrat se svým kolegou Panem případ, týkající

se obou okresů. Soudce se vydal na cestu před třemi dny. Vzal s sebou seržanta Čunga a Tao Kana a tribunál nechal na starosti Ma žungovi a Ťiao Tajovi. Tři dny utekly dvěma soudcovým pobočníkům poklidně; teprve na samém sklonku dne, kdy se měl soudce Ti vrátit, daly se události do pohybu.

“Platíš za čtvrt tucet nadívaných krabů!” připomněl Ťiao Tajovi s uspokojením Ma žung, když vracel kostky do pohárku.

“Stály za to,” pochvaloval si Ťiao Taj s pomlaskáváním. Chopil se poháru s vínem a jedním douškem ho vyprázdnil.

Dva statní pomocníci soudce Ti seděli u malého stolku blízko okna ve druhém patře restaurace Pavilon u ledňáčka. Chodili sem dost často. Restaurace stála na vodním kanálu, který protínal Pu-jang od severu k jihu. Okna ve druhém patře nabízela překrásný výhled na večerní slunce, zapadající za západní městské hradby.

Z ulice pod nimi k nim dolehl bouřlivý potlesk. Ma žung vystrčil hlavu z okna a okoukl dav, který se shromáždil na břehu řeky.

“To je ta kočovná herecká společnost, co sem přišla před čtyřmi dny,” poznamenal. “Odpoledne předvádějí na ulici akrobatické kousky a večer účinkují v historických hrách.”

“Já vím,” pochlubil se Ťiao Taj. “Obchodník s rýží Liou jim pomohl pronajmout si dv ůr starého taoistického chrámu. Postavili si tam jeviště. Druhý den přišel Liou k soudu pro povolení. Ředitel herecké společnosti tam byl s ním – vypadá docela slušně. Myslím, že se jmenuje Bao. Společnost se skládá z jeho manželky, dcery a syna.” Ťiao Taj si dolil pohár a dodal: “Napadlo mě, že bych si mohl do toho chrámu zajít; mám rád dobrou hru, kde se hodně šermuje. Ale když je náš soudce pryč a my jsme za všechno zodpovědní, nerad bych od soudu odcházel nadlouho.”

“No, alespoň na jejich akrobatická čísla máme výhodné místo,” prohlásil Ma žung spokojeně. Otočil si židli k oknu a opřel se založenýma rukama o parapet. Ťiao Taj následoval jeho příkladu. Na ulici ležela rozprostřená čtvercová rákosová rohož, obklopená hustým zástupem diváků. Malý, asi osmiletý chlapec na ní s překvapivou hbitostí metal salta. Další dva herci, vysoký hubený muž a robustní žena, stáli se založenýma rukama na levé a pravé straně rohože. Na hraně bambusového kufru, který očividně obsahoval jejich výstroj, seděla mladá dívka. Na vršku kufru spočívala nízká

dřevěná přihrádka; jeden na druhém ležely na ní dva dlouhé, blýskající se meče. Všichni čtyři herci měli na sobě krátké černé kabátky a široké kalhoty; kolem pasu si těsně ovinuli rudé

šerpy a kolem hlavy červené šátky. Poblíž seděl na stoličce bez opěradla starý muž v ošuntělém modrém šatu. Kostnatými koleny svíral buben a bujaře do něho bušil.

“Rád bych zahlédl obličej té holky,” povzdechl si Ma žung toužebně. “Koukej, Liou je tam taky; tváří

se, jako by byl v nějakém maléru!”

Ukázal na upraveného muže středního věku, jenž měl na hlavě černou tylovou čapku. Muž stál za bambusovým kufrem. Dohadoval se s obrovským, surově vyhlížejícím chlapem, jehož nepoddajné

vlasy byly svázané modrým hadrem. Popadl Lioua za rukáv, ale Liou ho odstrčil. Ani jeden z obou mužů nevěnoval pozornost chlapci, jenž teď chodil po rukách po rákosové rohoži a chodidly balancoval se džbánem na víno. “Ještě nikdy jsem neviděl takového dlouhána,” poznamenal Ťiao Taj. “Určitě není z města.”

“Teď bude na ty holky dobře vidět!” poznamenal Ma žung s úšklebkem. Chlapec již skončil. Ředitel společnosti se rozkročil ve středu rohože a lehce pokrčil kolena. Svalnatá žena mu položila pravou nohu na koleno a pak se jediným mrštným pohybem vyšvihla muži na ramena. Muž křikl na děvče a to rovněž vylezlo vzhůru. Jednou nohou stálo na mužově

levém ramenu, jednou rukou se drželo ženiny paže, druhou ruku a nohu natáhlo do prostoru. Téměř současně následoval jejího příkladu chlapec a udržoval rovnováhu na mužově pravém ramenu. Riskantní postoj lidské pyramidy podtrhoval stařec ve vybledlých šatech šíleným virblem svého bubnu. Dav vybuchl v hlasité výkřiky uznání.

Obličeje chlapce, ženy a dívky se ocitly pouze nějakých deset stop od Ma žunga a Ťiao Taje. Ten zašeptal s nadšením: “Podívej se na skvělou postavu té ženy! A má i milou, přátelskou tvář!”

“Mně se víc líbí to děvče!” rozhodl se Ma žung chtivě.

“Až moc mladá! Té ženě je asi třicet, to je tak akorát. Vyzná se!” Bubny zmlkly; žena a její dvě děti seskočily z Baových ramenou. Všichni čtyři herci se půvabně

uklonili. Dívka potom obešla diváky a do dřevěné misky vybírala měďáky. Ma žung vytáhl z rukávu šňůrku s drobnými a hodil ji po děvčeti. Zkušeně ji zachytila a odměnila Ma Zunga úsměvem.

“To je doslova vyhazování peněz!” poznamenal Ťiao Taj suše.

“Nazvěme to investicí do slibného projektu!” odporoval Ma žung se samolibým úšklebkem. “Co bude dál?”

Teď stál ve středu rákosové rohože chlapec. Založil si ruce za záda a zdvihl bradu. Když začal stařec bít na buben, obnažil Bao pravou paži, chopil se meče ležícího na vršku přihrádky a pohybem rychlým jako blesk ho zabořil chlapci do prsou. Vytryskla krev; když otec meč zase vytáhl, hoch zavrávoral. Z davu se ozvalo zhrozené zaječení.

“Tenhle kousek jsem už viděl,” uvažoval Ma žung. “Nebesa vědí, jak to dělají! Meč vypadá jako pravý.” Odvrátil se od okna a chopil se poháru s vínem.

Ze zmateného mumlání hlasů se zvedl zoufalý ženský výkřik. Ťiao Taj, jenž dění dole zaujatě

sledoval, náhle vyskočil. Vyrazil ze sebe: “To nebyl trik, bratře! To byla prachsprostá vražda! Jde se!”

Oba muži se hnali po schodech a vyběhli ven. Lokty si prorazili cestu vzrušeným zástupem na kraj rákosové rohože. Chlapec ležel na zádech, hruď zalitou krví. Po boku mu klečela matka, otřásala se vzlyky a hladila jej po drobné, klidné tváři. Bao a jeho dcera tam stáli bledí a bez hnutí jako sochy a upřeně hleděli na zubožené mrtvé tělo. Bao dosud držel krví potřísněný meč. Ma žung mu ho vyrval z ruky a rozzuřeně se zeptal: “Proč jsi to udělal?” Herec

se probral z omámení. Vrhl na Ma žunga zmatený pohled a vykoktal ze sebe: “Byl to nesprávný meč!”

“Mohu to vysvětlit, pane Ma!” promluvil obchodník s rýží Liou. “Byla to nehoda!” Protlačil se k nim zavalitý muž; byl to správce západní čtvrti. Ťiao Taj mu nařídil zabalit tělo do rákosové rohože a přenést je k soudu, aby je ohledač mohl prohlédnout. Když správce přiměl jemně matku, aby vstala, navrhl Ťiao Taj Ma žungovi: “Mohli bychom ty lidi vzít do jídelny a zkusit to objasnit!”

Ma žung přikývl. Přidržel si meč paží a nakázal obchodníkovi s rýží: “Vy pojďte také, pane Liou. A ať

s sebou ten stařec vezme kufr a ten druhý meč.”

Rozhlédl se po vysokém hrubiánovi, jenž mluvil s Liouem, ale chlap se už ztratil z dohledu. Ve druhém patře restaurace Pavilon u ledňáčka vybídl Ma žung Baa, dvě uplakané ženy a starého bubeníka, aby se posadili k rohovému stolu. Nalil jim vína ze džbánu, ze kterého předtím pili s Ťiao Tajem. Doufal, že jim silný nápoj pomůže překonat šok. Potom se obrátil k obchodníkovi s rýží a přikázal mu, aby podal vysvětlení. Věděl, že divadlo je Liouovým koníčkem. Navštěvoval všechna představení kočovných herců. Jeho pravidelná tvář s krátkým černým knírkem a kozí bradkou byla pobledlá a napjatá. Upravil si černou tylovou čapku a pak nesměle začal:

“Jak možná víte, pane Ma, je tenhle Bao ředitelem divadelní společnosti, výborný herec a akrobat.” Odmlčel se a přejel si rukou po tváři. Nato uchopil druhý meč, který položil starý bubeník na stůl. “Snad už jste tyhle nepravé meče viděl,” pokračoval. “Čepel je dutá a naplněná prasečí

krví.

Asi dvě stopy dlouhý hrot je falešný a když se meč o něco opře, vklouzne do čepele. Vypadá to, jako by hrot pronikl hluboko, a dojem je umocněn stříkající prasečí krví. Když se meč vytahuje, zaujme hrot původní polohu. Uvnitř ukrytá rákosová pružina ho totiž zase vysune. Můžete se přesvědčit na vlastní oči!”

Ma žung od něho vzal meč. Všiml si tenoučké drážky na jeho obvodu několik palců pod tupým hrotem. Sklonil meč a opřel ho o dřevěnou podlahu. Hrot vklouzl do čepele, vytryskla rudá krev. Paní Bao se rozkřičela. Manžel jí rychle položil paži kolem ramen. Dívka nezměnila polohu. Vypadala jako sedící kamenná socha. Stařec, jenž se tahal za rozcuchanou bradu, něco rozčileně

zabručel.

“To nebylo moc chytré, bratříčku!” vypálil na něho Ťiao Taj.

“Musel jsem to vyzkoušet, ne?” omlouval se zkroušeně Ma žung. Vzal do druhé ruky pravý meč a pečlivě obě zbraně potěžkával. “Ty dva meče váží asi tak stejně,” zamumlal. “A jsou si naprosto podobné. To je nebezpečné!”

“Kouzelný meč měl ležet v přihrádce nahoře,” vysvětloval Liou, “a pravý meč pod ním. Po triku s probodnutím by byl chlapec vstal a jeho otec by byl předvedl tanec se skutečným mečem.” Bao vstal. Přistoupil k Ma žungovi a chraplavým hlasem se otázal: “Kdo vyměnil meče?” Když Ma žung jen stáhl ústa, popadl jej Bao za rameno a křikl: “Ptám se tě, kdo to udělal?” Ma žung se jemně uvolnil z jeho sevření a přiměl jej, aby si znovu sedl. “Zrovna na to chceme přijít,” slíbil. “Víš určitě, že jsi položil kouzelný meč nahoru?”

“Jistě! Cožpak jsme nedělali totéž stokrát, tisíckrát předtím?” Ma žung zavolal ze schodů, aby jim přinesli další víno. Pohybem ruky naznačil Ťiao Tajovi a Liouovi, že si s nimi chce sednout ke stolu u okna. Když se posadili, pošeptal Liouovi: “Můj kamarád a já

jsme se dívali tady z toho okna. Viděli jsme, jak stojíte s nějakým vysokým drsňákem

blízko bambusového kufru a přihrádky s meči. Kdo jiný stál poblíž vás dvou?”

“To opravdu nemohu říct,” odvětil Liou zamračeně. “Když hoch předváděl svá salta, náhle mě ten dlouhán, který stál už nějakou dobu vedle mne, požádal o peníze. Když jsem odmítl, začal mi vyhrožovat. Řekl jsem mu, aby se ztratil. Potom… se to stalo.”

“Kdo je to?” optal se Ťiao Taj.

“Nikdy předtím jsem ho neviděl. Možná ho zná Bao.”

Ťiao Taj vstal a zeptal se herců. Bao, jeho žena a dcera zavrtěli hlavou, ale starý bubeník prohlásil sípavým hlasem: “Já ho skutečně znám, pane! Každý večer chodil na naše představení na chrámovém dvoře a platil jenom jeden měďák! Je to lump; jmenuje se Ču Tama.”

“Viděl jsi, že by se ještě někdo jiný přiblížil přihrádce s meči?” ptal se Ťiao Taj.

“Jak bych mohl něco vidět, když jsem musel pořád sledovat představení?” ohradil se stařec rozhořčeně. “Všiml jsem si jen pana Lioua a Ču Tama, protože je náhodou oba znám. Ale byla tam spousta lidí a pěkně namačkaných. Jak jsem mohl vidět, co se děje?”

“Neříkám, že mohl,” uklidňoval jej Ťiao Taj odevzdaně. “A my jsme nemohli zatknout celý ten dav.” Znovu se obrátil k Baovi a zeptal se: “Všiml sis ty někoho, kdo stál blízko rohože?”

“Nikoho tu neznám,” odvětil nezvučným hlasem Bao. “Byli jsme ve Wu-jie a Ťin-chua, ale tohle je naše první návštěva tohoto města. Znám jen pana Lioua. Představil se mi, když jsem obhlížel chrámový dvůr před postavením našeho jeviště, a laskavě nám nabídl svoji pomoc.” Ťiao Taj přikývl. Líbila se mu Baova otevřená, inteligentní tvář. Otočil se k ostatním a navrhl Liouovi: “Raději byste měl vzít herce do jejich tábora, pane Liou. Povězte jim, že náčelníka čekáme dnes pozdě večer a že tu hanebnou vraždu hned prošetří. Kvůli formalitám se zítra budou muset účastnit zasedání soudního tribunálu. Potom jim bude chlapcovo tělo vráceno a budou ho moci pohřbít.”

“Mohu také přijít, pane Ťiao? Bao je dobrý chlap; rád bych udělal, co je v mých silách, abych mu v této ošklivé situaci pomohl.”

“Tak jako tak tam musíte být!” oznámil mu suše Ma žung. “Jste důležitý svědek.” Spolu s Ťiao Tajem povstal a několika uklidňujícími slovy se obrátil k postižené rodině. Když je a starce odvedl Liou dolů, oba přátelé si znovu sedli ke stolu u okna. V tichosti vyprázdnili poháry. Zatímco je Ma žung znovu plnil, tiše řekl: “No, doufám, že se to tím skončilo. Dnes večer všechno předložíme soudci. Řekl bych, že to bude tvrdý oříšek k rozlousknutí. I pro něho!” Zamyšleně pohlédl na přítele, ale Ťiao Taj nechal projev bez komentáře. Netečně pozoroval číšníka, jenž přišel nahoru s velkou olejovou lampou. Když číšník odešel, praštil Ťiao Taj pohárem a hořce si postěžoval: “To je ale špinavá vražda! Narafičit na otce, aby zabil vlastního syna a ještě

matce před očima! Víš ty co? Musíme dostat toho sprostého bastarda, co to udělal! A hned teď!”

“Souhlasím,” přisvědčil pomalu Ma žung, “ale vražda není jednoduchá záležitost. Nejsem si jist, jestli by náš soudce rád viděl, že se mu motáme do vyšetřování. Jediný chybný krok může všechno zkazit, jak víš!”

“Když uděláme jen to, co by soudce tak jako tak nařídil, nechápu, co bysme mohli pokazit.” Ma žung přikývl. Pak řízně souhlasil: “Tak dobrá, jdu s tebou! Na naše štěstí!” Vyprázdnil kalíšek a dodal s kyselým úsměvem: “Máme příležitost dokázat, co v nás je! Když s námi mluví zdejší

ctihodní občané, tváří se, jako kdyby neuměli do pěti počítat. Ale za našimi zády říkají, že jsme jen párek obyčejných lotrů, jen svaly a žádný mozek!”

“Do určité míry mají pravdu,” přiznal Ťiao Taj uvážlivě. “Konec konců nejsme žádní

učenci. Proto by mě taky ani nenapadlo řešit případ, do kterého je zamotané například panstvo. Ale tahle vražda je tak akorát pro nás, protože se týká toho druhu lidí, který dobře známe.”

“Tak si tedy naplánujem vyšetřování!” zahřímal Ma žung. Znovu dolil poháry.

“Náš soudce vždycky nejdřív mluví o motivu a příležitosti,” začal Ťiao Taj. “V tomhle případě je motiv jednoduchý jako facka. Protože nikdo nemohl nic mít proti tomu ubohýmu klukovi, musel vrah nenávidět Baa. Jako mor.”

“Správně. A protože je Bao tady v Pujangu poprvé, počet našich podezřelých se zúžil na lidi, co byli ve spojení s ním a jeho společností během posledních několika dní.”

“Pořád je tu možnost, že tady Bao potkal starého nepřítele,” namítl Ťiao Taj.

“V takovém případě by nám o tom Bao hned řekl,” nesouhlasil Ma žung. Chvíli usilovně přemýšlel.

“Víš, nejsem si tak moc jist, že nikdo nemohl nic mít proti tomu chlapci. Takoví mládenci se snadno ocitnou na nejneočekávanějších místech; možná viděl nebo slyšel něco, co neměl. Někdo chtěl klukovi zavřít pusu a trik s mečem mu poslalo samo nebe.”

“Ano,” připustil Ťiao Taj. “Proboha, je tu tolik možností!” Lokl si vína, pak se zamračil a postavil pohár. “Tohle pití chutná divně!” poznamenal užasle.

“Je to totéž, co jsme pili předtím, ale ani mně nechutná! Řeknu ti proč, bratře! Víno je dobré, jen když jsi šťastný a bezstarostný! Nemůžeš pořádně pít, když tě tíží starosti!”

“Tak proto náš soudce vždycky popíjí čaj! Nezávidím mu!” Ťiao Taj se zaškaredil na džbán s vínem, potom ho popadl a postavil na podlahu pod stůl. Založil si svalnaté paže do rukávů a shrnul: “Když

se podíváme na příležitost, stál jak Liou, tak Ču blízko přihrádky, takže meče mohl vyměnit kdokoli z nich. Co jejich motivy?”

Ma žung si mnul bradu. Po chvilce odpověděl: “Pokud jde o Čua, napadá mě jen jeden. Nebo spíš

dva. Mám na mysli paní Bao a její dceru. Bože můj, samotnýmu by mi nevadilo se o ty ženské

pokusit! Když jen pomyslím na ty akrobatické kousky, co umějí! Předpokládejme, že Ču jednu z nich nebo obě chtěl. Bao řekl: ‘Ruce pryč!’ a Ču si to špatně vyložil.”

“Je to možné. Jestli je Ču zkažený, podlý lotr, možná se chtěl Baovi takhle špinavě pomstit. Ale co Liou?”

“Ten vůbec nepřichází v úvahu! Liou je staromódní, upjatý chlap. Když už by se zamotal do nějakých zvláštních milostných hrátek, odplížil by se do nějakého diskrétního nevěstince. Netroufl by si začít si něco s herečkou.”

“Souhlasím, že s Čuem máme nejlepší vyhlídky,” přitakal Ťiao Taj. “Já teď půjdu a popovídám si s ním. Potom jen tak pro úplnost, abych tak řekl, omrknu Lioua. Ty bys měl jít raději do chrámu, bratře, a zjistit víc o celkovém pozadí. Řekl bych, že náš soudce bude chtít o Baově rodině vědět všechno.”

“Tak dobře. Zmáčknu ty dvě ženské; to je ten nejsnazší způsob, řekl bych!” Svižně vstal.

“Možná ne tak snadný, jak si myslíš,” podotkl suše Ťiao Taj, když rovněž vstával. “Nezapomeň, že ty ženy jsou akrobatky! Jestli je naštveš, budou si umět poradit! No, nashledanou u soudu.” Ťiao Taj si to namířil rovnou do malé vinárny ve východní části města, kde sídlil Šeng Pa, hlava žebráckého cechu.

Jedinou osobou přítomnou v zašlém šenku byl muž obrovských rozměrů. Rozvaloval se v křesle a hlasitě chrápal. Sloupovité ruce měl založené přes veliké nahé břicho, které mu vykukovalo zpod obnošeného černého kabátku.

Ťiao Taj chlapem hrubě zatřásl. Muž sebou škubl a probudil se. Sjel Ťiao Taje zlým

pohledem a rozmrzele se ohradil: “Takhle vyděsit mírumilovného starce! Tak se tedy posaďte. Rozhovor s vámi mi bude potěšením.”

“Spěchám. Znáš darebáka, který se jmenuje Ču Tama?”

Seng Pa pomalu zavrtěl velkou hlavou. “Ne,” vymáčkl ze sebe ztěžka, “toho neznám.” Ťiao Taj zachytil lstivý pohled, který Seng Pa nestačil utajit. Netrpělivě naléhal: “Možná jsi ho nikdy neviděl, ale určitě o něm víš, ty prohnaná bečko! Viděli ho na nádvoří starého taoistického chrámu.”

“Nenadávejte mi!” zafňukal mrzutě vyhlížející Šeng Pa. Pak zamyšleně dodal: “Aha, ten chrámový

dvůr! Moje staré bydliště! To byly časy, bratře! Veselé a bezstarostné! A podívej se na mě dneska!

Cechmistr, na kterého naložili administrativní povinnosti! Jsem…”

“Jediný náklad, který nosíš, je tvoje břicho,” skočil mu do řeči Ťiao Taj. “Tak už mluv! Kde najdu Čua?”

“No,” odpověděl Šeng Pa smířeně, “když musíš hnát věci do krajností… Zaslechl jsem, jak někdo říká, že muž používající tohle jméno je obvykle k nalezení v jednom krámku s vínem pod východní

městskou hradbou – vlastně v pátém na sever od Východní brány. Samozřejmě to vím jen z doslechu, já…”

“Děkuju za laskavost!” A Ťiao Taj už vyběhl ven.

Na ulici si nacpal čapku do rukávu a rozcuchal si vlasy. Chvilka ch ůze jej přivedla k boudě

postavené ze starých prken. Přístřešek byl přilepen k základně městské hradby. Ťiao Taj přehlédl temné, vylidněné okolí, potom odhrnul závěs ve vchodu a vstoupil.

Bouda byla matně osvětlena kouřící olejovou lampou a naplněna odporným pachem žluklého oleje a laciné pálenky, z čehož se zvedal žaludek. Starý muž s kalnýma očima za rozviklaným bambusovým pultem rozléval zbytky z vinních sudů. Před pultem postávali tři muži v roztrhaných šatech. Ču Tamova postava převyšovala ostatní.

Ťiao Taj si stoupl hned vedle Čua. Muži jej lhostejně sledovali; očividně v něm nepoznali úředníka od soudu. Poručil si pití. Jen co si usrkl z popraskané misky na rýži, která sloužila jako pohár na víno, odplivl si na podlahu a zabručel k Čuovi: “Hnusný pití! Když přijdeš o poslední měďáky, nestojí

to za nic!”

Čuovu širokou, opálenou tvář roztáhl zahořklý úsměv. Ťiao Taje napadlo, že sice vypadá jako na pořádného lumpa, ale není tak docela nedůvěryhodný. Pokračoval: “Nevěděl bys o prácičce, ze který by něco káplo?”

“Ne, nevěděl. A kromě toho, bratře, jsem ten poslední, koho by ses měl ptát! Mám zrovna v těchhle dnech pořádnou smůlu. Před týdnem jsem měl na silnici do Wu-jie štípnout dva vozy s rýží. Snadná práce, chtělo to jen omráčit dva povozníky. Hezky jsem si tu věc naplánoval – v lese na opuštěné rovině. Překazila to moje smůla.”

“Možná stárneš!” poškleboval se Ťiao Taj.

“Mlč a poslouchej! Jakmile jsem srazil prvního povozníka, vyběhl ze zatáčky mrňavej spratek. Prohlíd si mě od hlavy až k patě a blbě se zeptal: ‘Proč to děláš?’ Uslyšel jsem nějaký zvuky a skočil do podrostu. Z úkrytu jsem viděl, jak ze zatáčky vyjíždí plachtou přikrytý vůz potulných herců. Druhej povozník jim převyprávěl ten nešťastnej příběh a dodal, že jsem vzal nohy na ramena. Dál jeli společně, vozy s rýží i herci!”

“Smůla!” souhlasil Ťiao Taj. “A možná tě jí čeká ještě víc. Včera jsem tu viděl

představení

kočovných herců a byl tam kluk, co dělal salta. Jestli je to ten samej spratek, měl bys sis radši dávat pozor. Moh by si tě všimnout.”

“Už si mě všim! Nachytal mě zase při činu, podruhý! Tentokrát to bylo s jeho sestrou! Dovedeš si představit větší smůlu? Ale ten fakan měl taky pech. Je po smrti!” Ťiao Taj si utáhl opasek. Nakonec to byl jednoduchý případ. Přívětivě potvrdil: “Rozhodně máš

smůlu, Ču! Jsem soudní úředník a ty půjdeš se mnou!”

Ču sprostě zaklel, pak vyštěkl na druhé dva muže: “Slyšeli jste ho, toho špinavýho soudního nohsleda! Zmlátíme toho lovce zlodějů, že se nebude moct hnout!” Dva povaleči pomalu zavrtěli hlavou. Starší namítl: “Ty sem nepatříš, bratře. Vyrovnej si své účty sám!”

“Chcípněte!” A k Ťiao Tajovi: “Pojď ven. Buď dostaneš ty mě nebo já tebe!” Ve ztemnělém stromořadí okouněl žebrák. Když uviděl dva muže, jak vycházejí z boudy a zaujímají

boxerské postoje, odcupital pryč.

Ču začal hbitým úderem do Ťiao Tajovy čelisti, ten ho však zkušeně odrazil. Následoval výpad loktem do Čuova obličeje. Ču se shýbl a dlouhýma, svalnatýma rukama popadl Ťiao Taje kolem pasu. Ťiao Taj si uvědomil, že v boji muže proti muži není Ču ledajaký protivník; byl stejně vysoký, ale mnohem těžší a snažil se při útocích na Ťiao Taje tuto výhodu zužitkovat. Oba muži brzy těžce supěli. Ale Ťiao Taj věděl více o technice a podařilo se mu vyklouznout z medvědího sevření

druhého muže. Ustoupil, pak přesnou ranou do tváře zavřel Čuovi levé oko. Ču zatřásl hlavou. Nato po něm se zlostným mručením znovu vyrazil.

Ťiao Taj byl ve střehu před nedovolenými triky, ale Ču se o ně zjevně nesnažil. Předstíral výpad a pak Ťiao Tajovi uštědřil ránu do bránice. Byla by ho položila, kdyby se nebyl sklonil a nezachytil ji hrudní kostí. Ťiao Taj předstíral, že má vyražený dech, a vrávoravě ustoupil. Ču zacílil přímo na jeho čelist. Měl to být poslední úder, který by Ťiao Taje dorazil. Ťiao Taj oběma rukama zachytil Čuovu pěst, sehnul se pod Čuovu paži a přehodil si jej přes záda. Ozvalo se lupnutí. To se hromotlukovi vykloubilo rameno a on padl na zem. Hlava mu s nepříjemným žuchnutím narazila na kámen. Ču zůstal nehybně ležet.

Ťiao Taj vešel opět do boudy a požádal starce, aby mu dal provaz a pak vyběhl a zavolal správce čtvrti a jeho muže.

Ťiao Taj spoutal Čuovi pevně nohy. Pak si dřepl a počkal na správce. Na

improvizovaných nosítkách odnesli Čua k soudnímu dvoru. Ťiao Taj nařídil vězeňskému dozorci, aby Čua strčil do cely, zavolal ohledače a nechal jej přivést muže k vědomí a napravit mu rameno.

Když Ťiao Taj všechno zařídil, v hlubokém zamyšlení přešel do kanceláře. Jedna věc mu dělala starosti. Možná ten případ nakonec nebyl tak jednoduchý.

Ma žung se mezitím vrátil pěšky z restaurace Pavilon u ledňáčka k soudu. Vykoupal se, oblékl si pěkný čistý šat a vydal se do taoistického chrámu.

Pod vyvýšeným jevištěm z bambusových tyčí, osvětleným dvěma velkými papírovými lucernami, postával dav nejrůznějších lidí. Představení už začalo, neboť Bao si nemohl dovolit, aby smrt jeho syna zasáhla do života divadla. Spolu se svojí ženou a dcerou stál před dvěma na sobě postavenými stoly, které představovaly trůn. Všichni tři byli oděni do oslnivých divadelních kostýmů. Paní Bao zpívala za doprovodu pronikavých skřipek.

Ma žung popošel k bambusovému koši vedle jeviště, kde stařec s vervou vrzal na své dvoustrunné

housle a současně pravou nohou obsluhoval mosazný gong. Ma žung čekal, dokud housle neodložil a nevyměnil za pár dřevěných klepaček. Šťouchl do starce a s významným úšklebkem

se zeptal:

“Kde se mohu sejít s těmi ženami?”

Starý muž ukázal zarostlou bradou ke schůdkům za sebou a pak obzvlášť silně udeřil svými klepačkami.

Ma žung vylezl do improvizované šatny, oddělené od jeviště zástěnami z bambusových rohoží. Na jediném laciném toaletním stolku se povalovala prkénka s líčidly a pudrem. Stála tu jedna nízká

stolička.

Hlasité výkřiky uznání z obecenstva naznačovaly, že herci došli na konec scény. Špinavý modrý

závěs se odhrnul a vešla slečna Bao.

Byla oděna pro roli princezny. Měla na sobě dlouhý zelený šat, třpytící se ornamenty z mosazných plíšků, a složitou čelenku, zdobenou křiklavými papírovými květy. Ze skrání jí visely dva dlouhé

copy z lesklých černých vlasů. Ačkoli byla její tvář pokryta silnou vrstvou jevištního líčidla, Ma žunga napadlo, že stále vypadá pozoruhodně přitažlivě. Vrhla na něho rychlý pohled, pak si sedla na stoličku. Naklonila se k zrcadlu, aby zkontrolovala své namalované obočí, a lhostejně se zeptala:

“Je něco nového?”

“Nic zvláštního!” odvětil Ma žung vesele. “Přišel jsem si jen popovídat s okouzlující dívkou!” Otočila hlavu a s pohrdáním na něho pohlédla. “Jestli si myslíte, že se takhle se mnou někam dostanete,” odsekla, “jste na omylu!”

“Chtěl jsem mluvit o vašich rodičích!” vysvětloval. Prudké odmítnutí jej vyvedlo z rovnováhy.

“Rodičích? Snad o mé matce! No, kvůli ní nepotřebujete žádného prostředníka. Ta je vždycky ochotná přijmout slušnou obchodní nabídku!”

Náhle si rukama zakryla obličej a začala vzlykat. Přistoupil k ní a pohladil ji po zádech. “No tak se nerozčiluj, má drahá! Ta hrozná záležitost s tvým bratrem pochopitelně…”

“On nebyl můj bratr!” přerušila jej. “Tenhle život… už to nemůžu vydržet! Matka děvka, otec nechápavý šašek, který ji bláznivě miluje… Víte, jakou roli teď představuji? Jsem dcera vznešeného krále a jeho ctnostné královny! Co je to za vtip?” Zlostně potřásla hlavou, pak si začala energicky poklepávat tvář chomáčem nacupovaného papíru. Klidnějším hlasem pokračovala: “Jen si představte, že matka s tím klukem vyrukovala teprve před půl rokem. Jen tak z ničeho nic! Otci řekla, že před osmi roky udělala malou chybu. Chlap, co ji dostal do maléru, se celou tu dobu o chlapce staral. Pak se rozhodl, že ho už u sebe nemůže nechat. Otec jako obyčejně ustoupil…” Kousla se do rtů.

“Nemáš tušení,” zeptal se Ma žung, “kdo mohl dnes večer provést tvému otci ten příšerný kousek?

Potkal tu snad nějakého starého nepřítele?”

“A proč by ty meče měly být vyměněny úmyslně?” zeptala se odměřeně. “Můj otec se mohl zmýlit, ne? Víte, ty dva meče vypadají přesně stejně. Musí, jinak by ten trik nevycházel.”

“Vypadalo to, že tvůj otec si je záměnou jistý,” poznamenal Ma žung. Dívka náhle zadupala nohama a vykřikla: “Co je tohle za život! Nenávidím ho! Nebesa budiž

pochválena za to, že budu moci brzy začít znovu. Konečně jsem poznala slušného chlapa, který je ochotný zaplatit mému otci pěkné věno a vzít si mě jako konkubínu.”

“Víš, život konkubíny není vždycky báječný!”

“Nebudu konkubínou dlouho, příteli! Jeho žena stůně a doktoři jí nedávají víc než asi rok

života.”

“Zkrátka a dobře – kdopak je ten šťastný chlapík?”

Chvilku váhala, než odpověděla: “Vám to řeknu, protože jste úředník od soudu. Nějaký čas o tom nemluvte, ano? Je to obchodník s rýží Liou. Poslední dobou mu v obchodech nepřálo štěstí a nechce mluvit s mým otcem, dokud nebude moci vysázet peníze na stůl. Liou je samozřejmě o něco starší než já a má v hlavě staromódní názory, ale řeknu vám, že je mi nanic z těch takzvaných sekáčů. Jsou mladí, veselí, ale unavují mě. Chtějí se s vámi jen jednou vyspat a pak hned zase šup na další!”

“Jak ses dostala k Liouovi?”

“Potkala jsem ho hned toho dne, kdy jsme dorazili do Pujangu. Nabídl otci pomoc s nájmem tohoto nádvoří. Liou si mě hned oblíbil, on…”

Její hlas zanikl v ohlušujícím potlesku, který sem pronikl zvenčí. Vyskočila, narovnala si čelenku a spěšně se rozloučila:

“Už musím jít! Na shledanou!”

Zmizela za závěsem.

Ma žung našel svého přítele, jak sedí sám v prázdné kanceláři. Ťiao Taj vzhlédl a pochlubil se: “Zdá

se, že máme případ vyřešený, bratře! Mám podezřelého pod zámkem. Tady v žaláři!”

“Výborně!” Ma žung si přitáhl židli a vyslechl Ťiao Tajův příběh. Pak mu řekl o svém rozhovoru se slečnou Bao. “Když dáme naše informace dohromady,” uzavřel, “zdá se, že si slečna Bao mezi schůzkami s oddaným Liouem užívala s Čuem. Jen aby se udržela v dobré formě, řekl bych. Jo, a proč vypadáš tak ustaraně?”

“Prostě jsem ti zapomněl říct,” přiznal se pomalu Ťiao Taj, “že Ču Tama se mnou nechtěl jít po dobrém. Musel jsem mu to vysvětlit ručně. Ten chlap boxoval podle pravidel, žádný špinavý

kopanec nebo úder. Dovedu si Čua představit, že zlomí klukovi vaz v záchvatu vzteku. To kdyby ho nachytal, jak se v nesprávnou chvíli dívá na něho a na svoji sestru klíčovou dírkou. Ale ten podlý

trik se záměnou mečů… Řeknu ti, bratře, to na něj nevypadá!”

“Někteří lidé mají všechny možné povahy současně,” namítl s pokrčením ramen Ma žung. “Pojďme se teď podívat, jak se tomu syčákovi daří.”

Vstali a vydali se do vězení za soudní síní. Ťiao Taj nařídil žalářníkovi, aby přivedl hlavního písaře. Měl jim posloužit jako svědek a současně zaznamenávat výslech.

Ču seděl na pryčně v malé tmavé cele, ruce a nohy připoutané řetězy ke zdi. Když Ťiao Taj zdvihl svíci, Ču k němu vzhlédl a trpce ho přivítal:

“Nerad to přiznávám, ty mizero, ale byla to dobrá rána!”

“Rádo se stalo! Řekni mi víc o té loupeži, kterou jsi zpackal.”

“Proč ne! Máte na mě nanejvýš těžký ublížení na těle. Jen jsem srazil jednoho povozníka, žoků s rýží jsem se ani nedotkl.”

“Jak ses chtěl zbavit nákladu ze dvou vozů?” zeptal se zvědavě Ma žung. “Tolik rýže nemůžeš

prodat, pokud nepatříš do obchodnického cechu

“Nic bych neprodával!” ušklíbl se Ču. “Hodil bych ty žoky do řeky, celou zásilku!” Když uviděl užaslé

výrazy, dodal: “Chápejte, ta rýže se všechna zkazila. Chlap, co ji prodal, ji chtěl ukrást. Cech by mu to pak musel nahradit. A protože jsem tu práci zvoral, došla rýže řádně na místo určení. Tam se zjistilo, že je zkažená, a obchodník musel vrátit peníze, který dostal od kupce.

Samá smůla. Přesto jsem si pořád myslel, že mi ten chlapík dluží kousek stříbra za námahu. Ale když jsem si s ním o tom promluvil, odmítl solit!”

“Kdo je to?” zeptal se Ťiao Taj.

“Jeden z místních obchodníků s rýží, nějaký Liou.”

Ťiao Taj střelil po Ma žungovi užaslým pohledem. Ma žung se optal: “Jak ses s Liouem seznámil?

Snad nejsi z Wu-jie?”

“Je to můj starej kámoš! Znám ho už léta; pravidelně Wu-jie navštěvuje. Je to prima zákazník, vždycky připravený ke trošce švindlování. Ten pokrytecký mizera měl ve Wu-jie hnízdečko lásky; ženská, kterou si tam vydržoval, byla přítelkyně holky, se kterou jsem chodil – tak jsem byl taky Liouovi představenej. Některý lidi mají ale stejně divný vkus. Ta moje byla udělaná holka, ale ta Liouova vypadala jako stará čarodějnice. Přesto s ní měl kluka. Moje holka mi to řekla. Možná ta bába vypadala před osmi lety dobře. Bůh ví!”

“Když už mluvíme o holkách,” vzpomněl si Ma žung, “jak ses dostal ke slečně Bao?”

“Jednoduše! První večer, kdy tu hráli, jsem ji náhodou uviděl na jevišti a zalíbila se mi. Ten večer i další noc jsem se s ní zkusil blíž seznámit, ale nic se nedělo! Včera večer jsem to zkusil zas – když

jsem čekal, až Liou vycáluje stříbro, neměl jsem nic lepšího na práci. Bylo pozdě večer, po představení, a ona vypadala unaveně; měla nervy na prasknutí. Ale když jsem se jí zeptal, každopádně odpověděla: ‘Tak jo. Ale buď radši milý, užívám si naposled!’ No, vklouzli jsme do prázdného pouličního stánku v tichém rohu nádvoří, ale jen co jsme začali, už na nás valil oči ten kluk. Hledal sestru. Řek jsem mu, aby se ztratil, a to taky udělal. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu vyrušení nebo nedostatku pořádného tréninku, ale každopádně mě to, co následovalo, zklamalo. Víte, tak to chodí; někdy to vyjde mnohem líp, než jste čekali, jindy je to horší. Ale co jsem dostal, dostal jsem zadarmo, tak proč bych si měl stěžovat?”

“Viděl jsem tě na ulici, jak ses hádal s Liouem,” prozradil mu Ťiao Taj. “Stáli jste spolu blízko přihrádky s meči. Neviděl jsi někoho, že by si s těmi meči hrál?” Ču nakrčil zbrázděné čelo. Pak zavrtěl hlavou a odvětil: “Víte, musel jsem svoji pozornost pořád dělit mezi toho mizeru Lioua a ty dvě ženské. Než ten kluk začal se svými salty, stála dcera přímo přede mnou – mohl jsem ji zezadu štípnout. Když jsem viděl, že se tváří jako netýkavka, štípnul jsem místo ní její mámu. Přišla pošoupnout bambusový kufr trochu na stranu. Jedinou odměnou mi ale byl ošklivý pohled. Mezitím se mi Liou snažil frnknout; skoro zakopl o kufr, když jsem si ho přitáhl za rukáv. Ty dvě párátka na přihrádce moh vyměnit kdokoli.”

“Včetně tebe!” nadhodil chladně Ma žung.

Cu se pokusil vyskočit, řinčící řetězy se napjaly. S výkřikem bolesti zase klesl. “Tak o tohle vám jde, vy krysy!” zvolal. “Chcete tu hnusnou vra ždu hodit na mě, co? Proto všechny ty sprostý triky…” Pohlédl na Ťiao Taje a znovu vybuchl: “To mi nemůžete udělat, důstojníku! Přísahám, že jsem v životě člověka nezabil. Pár chlápků jsem trochu praštil, ale to je všechno. Zabít dítě takovým…”

“Radši si to promysli!” poradil mu stroze Ma žung. “Máme možnosti a prostředky, jak z tebe dostat pravdu!”

“Jděte k čertu!” vykřikl Ču.

Když se Ma žung a Ťiao Taj vrátili do kanceláře, posadili se k velkému psacímu stolu u zadní stěny. Písař se usadil proti nim blíže ke svíčce. Oba přátelé jej zasmušile pozorovali. Vyňal ze zásuvky několik listů čistého papíru a navlhčil štětec na psaní. Chystal se vypracovat zápis z výslechu. Po dlouhé odmlce Ma žung prohlásil:

“Ano, souhlasím s tebou, že Ču to pravděpodobně neudělal. Nicméně jedno ten lump

přece způsobil. Pořádně nám ten případ zamotal!”

Ťiao Taj nešťastně přikývl. “Liou je darebák a navíc chlípník navzdory korektnímu zevnějšku. Nejdřív si vydržuje ženskou ve Wu-jie, teď se snaží dostat do spárů slečnu Bao. Naše slečinka nežila jako jeptiška, ale pořád je to šťabajzna. Liou neměl žádný myslitelný důvod zabíjet chlapce nebo poškodit Baoa, ale stejně ho strčíme za mříže. Náš soudce si bude chtít Čuova tvrzení prověřit.”

“A proč nenechat velitele stráže, aby sem dnes večer přivedl i rodinu Baových a toho starého muzikanta? Náš soudce pak bude mít před sebou tak řečeno všechny lidské informace. Zítra dopoledne během zasedání soudu se bude moct případu rovnou věnovat a záležitost vyřídí.”

“To je dobrý nápad.”

Starý písař dokončil svůj zápis ještě před Ma žungovým návratem. Když ho nahlas přečetl, Ma žung a Ťiao Taj potvrdili jeho správnost. Ťiao Taj navrhl: “Když už vládneš tak zručně štětcem, dědo, co kdybys zaznamenal i naše hlášení!”

Písař se odevzdaně chopil svazku nových listů. Ma žung se opřel v křesle, posunul si čapku z čela a dal se do vyprávění. Začal líčením, jak se z okna restaurace Pavilon u ledňáčka stali svědky vraždy. Nato Ťiao Taj nadiktoval svoje hlášení ze zatčení Ču Tama. Byla to náročná práce, protože věděli, že soudce Ti nemá rád rozvláčná prohlášení a přitom trvá na úplném uvedení všech podrobností. Když byli konečně hotovi, měli tváře zmáčené potem.

Takto je nalezl soudce Ti. Vešel hodinu před půlnocí, dosud oděný ve svém hnědém cestovním šatu. Vypadal unaveně a ustaraně. Jakmile všichni tři muži rychle vyskočili, zeptal se soudce příkře:

“Co to má všechno znamenat? Jen co jsem sestoupil z palankýnu, hlásil mi velitel, že jste zavřeli do vězení dva muže podezřelé z vraždy a předvolali čtyři svědky!”

“To máte tak, pane,” začal Ma žung nesměle, “jde o dost špinavou vraždu jednoho malého chlapce. Tady s kolegou jsme provedli menší vyšetřování; všechno je to tady sepsané. Začalo to…”

“Pojďte do mé soukromé pracovny!” přerušil jej odměřeně soudce Ti. “Papíry vezměte s sebou!” Nařídil písaři, aby mu do kanceláře přinesl velkou konvici horkého čaje. Potom následován svými dvěma pobočníky odešel.

Soudce Ti se posadil do velkého křesla za psacím stolem a oznámil jim: “S tou záležitostí ve Wu-jie jsme se vypořádali. Můj kolega Pan je schopný muž, dobře se s ním spolupracuje. Seržant Chung a Tao Kan tam ještě jeden den zůstanou a postarají se o několik detailů.” Upil horkého čaje a se svazkem listin se pohodlně usadil v křesle.

Ma žung a Ťiao Taj seděli nehnutě vzpřímeni na taburetech před stolem. Hrdla měli vyprahlá, ale ani si toho nevšimli. Dychtivě čekali na odezvu v soudcově tváři.

Nejprve soudce Ti v hlubokém zachmuření svraštil huňaté obočí. Jak však pokračoval ve čtení, obličej se mu postupně uvolňoval. Když skončil na poslední stránce, k některým úsekům se vrátil a požádal oba muže, aby mu slovo od slova citovali některé rozhovory. Pak hodil papíry na stůl. Napřímil se v křesle a s pomalým úsměvem je ocenil:

“Blahopřeji! Oba jste odvedli kus práce. Zvládli jste nejen běžnou práci, kterou jsem od vás očekával, ale prokázali jste rovněž svoji schopnost samostatného jednání. Ta dvě zatčení byla více než oprávněná.”

Oba soudcovi pobočníci se rozzářili. Ma žung skočil po konvici s čajem a nalil Ťiao Tajovi i sobě po šálku.

“Takže teď,” pokračoval soudce Ti, “se podíváme, jak na tom jsme. Především fakta, která před námi leží, nedokazují dostatečně vraždu. Bao spěchal, neboť po akrobaci museli chvátat do chrámu na jevištní představení; kromě toho se stmívalo. Takto je vcelku

pravděpodobné, že Bao omylem položil nesprávný meč navrch. Je pravda, že právě on naznačil, že by mohlo jít o špinavou hru, ale možná se bál obvinění ze zločinného zanedbání. Tihle kočovní herci žijí ve smrtelném strachu z úřadů.” Soudce se odmlčel a uhladil si dlouhý vous. “Na druhou stranu skutečnosti, které

jste se dozvěděli o lidech spojených s touto událostí, napovídají různé důvody, proč mohli někteří z nich záměrně meče vyměnit. Včetně Baa.”

“Proč by měl Bao chtít toho chlapce zabít?” protestoval Ma žung.

“Aby se pomstil své nevěrné ženě a jejímu milenci, obchodníkovi s rýží Liouovi.” Soudce Ti umlčel své užaslé pomocníky zdviženou rukou a pokračoval: “Přece nepochybujete o tom, že hoch z Liouova hnízdečka lásky ve Wu-jie byl nemanželským synem Baa nebo ano? Liou se zajímá o divadlo; předpokládám, že se seznámil s paní Bao, když skupina hrála ve Wu-jie. Když se jim narodil syn, svěřili dítě nějaké babizně, která tam vedla dům milostných schůzek. O osm let později se paní

Bao rozhodla si dítě vzít, což znamenalo, že musela svoji nevěru přiznat manželovi. Slečna Bao prohlásila, že to její otec přijal velice klidně, ale Baova netečnost mohla být hraná. Když dnes Bao uviděl stát Lioua u přihrádky s meči, uvědomil si skvělou příležitost pomstít se nevěrné ženě, zbavit se nemanželského dítěte a zaplést Lioua do případu vraždy – a to všechno naráz. Proto můžeme také formulovat závažné obvinění Lioua.”

Ma žung a Ťiao Taj chtěli znovu promluvit, ale soudce je opět umlčel a pokračoval: “Liou měl příležitost, speciální znalosti jevištních rekvizit, jež byly pro využití takové příležitosti nutné, a člověk si lehce vybaví víc než jen jeden motiv. První vás napadne vydírání. Když Baova kočovná

skupina přijede do Pujangu, nabídne Liou své služby. Třeba doufá, že obnoví svůj vztah spaní Bao. Ale Bao a jeho žena se jej snaží vydírat – chlapec je žijící svědectví Liouova mimomanželského působení ve Wu-jie. Záměnou mečů by Liou zničil důkaz. Baovi by mohl zavřít ústa výhrůžkou, že jej obviní ze zabití manželčina nemanželského dítěte ze žárlivosti.

Pak tu máme také paní Bao. Její dcera dala Ma žungovi na srozuměnou, že je její matka v podstatě

prostitutka. Jednání takových žen je často těžké odhadnout. Když si paní Bao uvědomila, že její

bývalý milenec Liou teď přenáší svoji přízeň na dceru, mohla se mu třeba chtít pomstít tak, že mu nechala zabít syna. Neměli bychom ovšem přikládat velkou váhu tvrzením slečny Bao, neboť jde o očividně nevyrovnanou dívku. Neváhá nazvat svoji matku děvkou a otce šaškem, ale sama se krátce před uzavřením stálejšího svazku s Liouem bez velkých cavyků vyspí s nějakým pobudou. Mimochodem, musíme přijít na to, zda slečna Bao věděla, že Liou byl milencem její matky.” Odmlčel se a hloubavě se zahleděl na své dva pomocníky: “Pochopte, dělám jen přehled všech možností. Nemá význam jít dál, dokud nebudeme vědět víc o citových vztazích osob, jichž se případ týká.”

Soudce Ti znovu uchopil a prolistoval papíry. Tu a tam si kousek pozorně přečetl. Pak listiny odložil a zadumaně pronesl: “Nesmíme zapomínat, že potulní herci žijí ve dvou zcela odlišných světech. Na jevišti se musí úplně ztotožnit s velkými muži a ženami našich národních dějin. Mimo scénu to jsou nuzující vyvrhelové, kteří sotva dají dohromady prostředky na své denní potřeby. Takový dvojí

život může pokřivit lidský charakter.”

Soudce nějakou dobu mlčel. Upil ze svého čaje, potom chvíli zamyšleně seděl a hladil si licousy.

“Souhlasí Vaše ctihodnost s nevinou Čua?” zeptal se Ťiao Taj.

“Ne. Alespoň ne v této chvíli. Je pravda, že na vás dva udělal Ču Tama příznivý dojem, a podle všeho, co vím, může být váš odhad naprosto správný. Charakter těchto toulavých lotrů ovšem někdy mívá podivná zákoutí. Ču se velice snažil zdůraznit, že neúspěch jeho schůzky se slečnou Liou byla její vina, a jako o možné příčině se zmínil o vyrušení chlapcem. Ale klidně to mohlo být jinak. Mohl to totiž být Ču, kdo selhal. Možná měl strach, že jeho mužnost bude trvale narušena, a ta utkvělá představa jej mohla ponoukat k ničivé zášti vůči nešťastnému chlapci. Připadalo mi divné, že Ču mluvil tak obšírně o svých milostných činech se dvěma úředníky, kteří ho vyslýchali ve vězení. Podezírám jej, že je tímto problémem natolik posedlý, že o něm prostě mluvit musí. A protože Ču několikrát hovořil se starým bubeníkem, měl i příležitost dozvědět se o kousku s meči. Na druhou stranu ov
šem Čuovo rozvíjení jeho milostného života mohlo stejně tak dobře být nevinnou touhou se předvést.” Soudce Ti povstal a čile dodal: “Teď se podíváni na lidi, jichž se případ dotýká. Tato pracovna je moc malá. Řekněte veliteli, aby je všechny přivedl do přijímací

síně. A ať písař zavolá dva úředníky, abychom se drželi řádného postupu. Zatímco to budete zařizovat, půjdu a rychle se vykoupu.”

Prostorná přijímací síň byla jasně ozářena. Byly zapáleny všechny svíce na stěnách a uprostřed na stole stály dva velké rozvětvené svícny z tepaného stříbra. Baa, jeho ženu, dceru a starého muzikanta posadili na židle před psacím stolem. Ču stál mezi dvěma biřici vlevo; Liou na opačné

straně. I jemu stáli po boku dva biřici. U malého stolku seděl se svými dvěma pomocníky hlavní

písař. Herci a vězni se úzkostlivě přehlíželi; všichni hleděli upřeně přímo před sebe. V síni bylo hrobové ticho.

Náhle velitel biřiců odsunul dvoukřídlové dveře. Vstoupil soudce Ti, následován Ma žungem a Ťiao Tajem. Soudce Ti byl oděn v jednoduché tmavě šedé roucho, na hlavě měl nasazenou malou černou přiléhavou čapku. Když soudce přišel ke stolu a posadil se do velkého křesla z vyřezávaného ebenu, všichni se hluboce uklonili. Jeho dva pobočníci si stoupli každý po jedné jeho straně. Soudce Ti přejel pohledem své dva vězně, zakaboněného Čua a upjatého, spíše podrážděného Lioua. Napadlo jej, že mu jeho pomocníci popsali ony muže velmi přesně. Potom si v tichosti prohlédl tři herce. Všiml si, jak vyčerpaně a zsinale vypadají. Uvědomil si, jak dlouhý a namáhavý

den mají za sebou, a pocítil výčitky svědomí. Měl v úmyslu hrát na jejich city. Povzdechl si, pak si odkašlal a klidným tónem začal:

“Než začnu vyslýchat tyto dva vězně, chci nejprve zjistit přesné rodinné vztahy, které spojují zde přítomné s mrtvým chlapcem.” Upřeně se zadíval na paní Bao a pokračoval: “Byl jsem informován, paní Bao, že ten hoch byl vaším nemanželským dítětem. Je to tak?”

“Ano, Vaše ctihodnosti,” odpověděla hlasem, který zněl velice unaveně.

“Proč jste k sobě dítě nevzala, ještě než mu bylo osm?”

“Protože jsem váhala říct to manželovi a protože otec slíbil, že se o ně postará. Jednu dobu jsem si, pane, myslela, že miluju jednoho muže; opustila jsem kvůli němu na víc než rok svého manžela. Ten muž mi řekl, že jeho žena je smrtelně nemocná a že si mě po její smrti vezme. Ale když jsem přišla na to, jak podlý člověk to ve skutečnosti je, naše vztahy jsem přerušila. Už jsem se s ním nesešla, až teprve když jsem na něj před půlrokem narazila v hlavním městě. Vystupovali jsme tam. Chtěl náš vztah obnovit. Když jsem řekla ne, prohlásil, že v tom případě nemá důvod, proč by měl ještě na chlapce platit. Pak jsem se se vším svěřila svému muži.” Věnovala herci po svém boku láskyplný pohled a pokračovala: “Je to opravdu chápavý člověk, nehuboval mě. Prohlásil, že kluk je přesně to, co potřebuje na doplnění skupiny, a že z

něho udělá dobrého akrobata. A taky udělal!

Lidé se dívají na naše povolání spatra, pane, ale já a můj manžel jsme na ně hrdí. Můj manžel chlapce miloval, jako by byl jeho vlastní, on…”

Kousla se do chvějících se rtů. Po krátké odmlce se soudce Ti zeptal: “Řekla jste svému muži, kdo byl váš milenec?”

“Ne, Vaše ctihodnosti. Ten muž se mnou jednal nečestně, ale neviděla jsem důvod, proč bych mu měla ničit pověst. Nevidím pro to důvod ani dnes. A manžel se mne nikdy nezeptal.”

“Chápu,” přitakal soudce Ti. ženino upřímné prohlášení neslo punc opravdovosti. Teď věděl, kdo chlapce zavraždil. A také motiv: jak na samém počátku správně předpokládal Ma žung, musel být chlapec umlčen. Ale pak jeho pobočník udělal chybu. Uplatnil tuto teori na faktech, které vyšly postupně najevo. Potahuje svůj knír, soudce si uvědomil, že ačkoli teď ví, kdo meče vyměnil, nemá

ani sebemenší důkaz. Jestliže nebude jednat rychle, nebude nikdy schopen prokázat, kdo se zločinu dopustil. Musí zločince přimět k doznání hned na místě, než bude mít čas uvědomit si plný

dopad tvrzení paní Bao. Stroze nařídil veliteli: “Předveďte mi obžalovaného Lioua!” Když stál obchodník s rýží před stolem, oslovil jej soudce Ti drsně: “Liou, tady v Pujangu sis pečlivě

vybudoval pověst čestného obchodníka a člověka bezúhonných mravů. Já však vím o veškeré tvé

činnosti ve Wu-jie. Snažil ses oklamat vlastní cech a vydržoval sis tam milenku. Ču Tama nám poskytl další podrobnosti. Radím ti, abys na otázky odpovídal podle pravdy! Tak mluv! Přiznáváš, že jsi to byl ty, kdo měl před osmi lety pletky s paní Bao?”

“Přiznávám,” odvětil nejistým hlasem Liou. “Prosím Vaši ctihodnost o…” Ozval se potlačovaný výkřik. Slečna Bao vstala ze židle. Se zaťatými pěstmi zírala široce otevřenýma planoucíma očima na Lioua. Liou ustoupil a něco zamumlal. Dívka náhle zvolala: “Ty hnusnej sprosťáku! Ať mě nebe i peklo proklejou za to, že jsem tak hloupě naletěla všem těm lžím!

Zkoušel jsi to samé na moji matku, co? Když si jen vzpomenu, jaký jsem byla důvěřivý blázen! Bála jsem se, že ti ten spratek řekne o mém setkání s Cuem a položila jsem nesprávný meč navrch!

Zabiju tě taky, ty…”

Napřáhla ruce jako spáry a vrhla se po Liouovi. Ten učinil pokus o únik. Dva biřici rychle vykročili a popadli dívku za ruce. Na soudcovo znamení ji odvedli. Křičela a rvala se s nimi jako divoká kočka. Její rodiče za ní hleděli nechápavýma očima. Matka pak propukla v pláč. Soudce Ti zaťukal kotníky do stolu. “Zítra vyslechnu před soudem plné doznání slečny Bao. Proti tobě, Liou, zahájím důkladné vyšetřování všech tvých záležitostí a dohlédnu, abys byl odsouzen k dlouhému vězení. Lidi tvého druhu nemám rád, Liou. Ču Tamo, ty budeš potrestán rokem nucených prací v zákopech Severní armády. Dostaneš tak příležitost prokázat, že máš svou cenu; po určité době můžeš být odveden jako řádný voják.” Obrátil se k veliteli a dodal: “Odveď oba vězně zase do vězení!”

Soudce chvíli tiše hleděl na herce a jeho ženu. Už přestala plakat; seděla teď bez hnutí, oči sklopené. Bao ji ustaraně pozoroval. Vrásky hercova výmluvného obličeje jakoby se za tu chvíli prohloubily. Soudce Ti je jemně oslovil:

“Vaše dcera se nedokázala vyrovnat s těžkým životním osudem, který jí byl určen, a to jí těžce poškodilo charakter. Musím pro ni žádat trest smrti. Znamená to, že jednoho a téhož dne ztrácíte jak dceru, tak syna. Čas však zhojí i tak krutou ránu. Jste dosud v nejlepších letech, milujete jeden druhého i své povolání a dvojnásobná oddanost vám bude trvalou oporou. Ačkoli se vám teď bude všechno zdát temné, vzpomeňte si na své povolání a dvojnásobná oddanost vám

bude trvalou oporou. Ačkoli se vám teď bude všechno zdát temné, vzpomeňte si, že i za nejtemnějšími mraky noci září měsíc rozbřesku.”

Vstali, hluboce se uklonili a odešli.

CÍSAŘOVY RAKVE

Události v tomto příběhu nastaly, když soudce Ti zastával svou čtvrtou funkci náčelníka Lanfangu, vzdáleného okresu na západní hranici mocné říše Ťiang. V době, kdy se ujal funkce, se setkal s vážnými potížemi, jak je popisuje román Záhada čínského bludiště. Příběh vypravuje o vážné krizi, která císařství postihla dva roky nato v zimě roku 672. Soudci Ti se podaří vyřešit v jedné a téže noci dva obtížné případy. První mohl způsobit záhubu národa a druhý záhubu dvou pokorných lidí. Jakmile soudce Ti vstoupil do jídelny v nejvyšším patře restaurace, věděl, že banket bude bezútěšnou záležitostí. Světlo dvou velkých stříbrných kandelábrů dopadalo na krásný starožitný

nábytek, avšak prostorná místnost byla vytápěna jen jedním malým brazírem, ve kterém několik žhavých uhlíků skomíralo v popelu. Nařasené záclony vyšívané hedvábím nemohly zabránit studenému průvanu, který nepříjemně připomínal zasněženou pláň, rozkládající se na tisíce mil za západní hranicí čínského impéria.

Za kulatým stolem seděl pouze jediný muž, vyzáblý a postarší náčelník odlehlého příhraničního okresu Ta-Šich-kou. Dvě dívky, které stály za jeho křeslem, bez zájmu pohlédly na vysokého muže s bradkou, který právě vstoupil.

Náčelník Kuang rychle vstal a přistoupil k soudci Ti. “Hluboce se omlouvám za toto ubohé přijetí,” řekl s chmurným úsměvem. “Musel jsem ještě přivítat dva plukovníky a dva mistry cechu, ale plukovníky náhle odvolali do maršálova hlavního stanu a mistři cechu byli očekáváni náčelníkem hlavního štábu. Tenhle poplach…” vzepjal ruce v bezmocném gestu.

“Hlavní je, že se nyní budu moci těšit z našeho rozhovoru,” pronesl soudce Ti zdvořile. Jeho hostitel jej uvedl ke stolu a představil mu velmi mladou dívku po své levici jako Čajovou růži a druhou dívku jako Jasmín. Obě měly na sobě křiklavé oblečení, ozdobené lacinými šperky. Byly to spíše obyčejné prostitutky než rafinované kurtizány, jaké by se daly očekávat na večírku. Ale soudce Ti věděl, že všechny kurtizány z Ta-Šich-kou byly již rezervovány pro vysoké důstojníky maršálova hlavního stanu. Když Jasmín naplnila soudci Ti sklenici, náčelník Kuang povstal a pronesl řeč:

“Vítám vás, Ti, jako svého váženého kolegu ze sousedního okresu a svého vzácného hosta. Připijme na vítězství našich císařských vojsk.”

“Na vítězství,” přidal se soudce Ti a vyprázdnil svou sklenici jedním douškem. Z ulice pod nimi se nesl po zmrzlé půdě rachot okovaných povozů.

“To budou oddíly jedoucí na frontu, aby konečně zahájily naši protiofenzívu,” řekl soudce s uspokojením.

Kuang zamyšleně naslouchal. Pak smutně potřásl hlavou. “Ne,” namítl stroze, “jedou příliš pomalu. Vracejí se z bitvy.”

Soudce Ti povstal, odtáhl záclonu a otevřel okno. Do místnosti pronikl ledový vzduch. V děsivém měsíčním svitu viděl soudce pod sebou dlouhou řadu vozů, tažených vyzáblými koníky. Byly naloženy raněnými vojáky a těly mrtvých, zabalenými do plachet. Rychle okno zavřel.

“Věnujme se jídlu,” navrhl Kuang a ukázal svými hůlkami na stříbrnou mísu a talíře na stole. V

každém byly jen malé porce zeleného salátu, několik oschlých plátků šunky a vařené fazole.

“Studený pokrm na stříbrném nádobí! To jen podtrhuje situaci.” Kuang hovořil hořce.

“Před válkou bylo v mém okrese všeho dostatek. Nyní lze každé jídlo obstarat jen s obtížemi. Pokud se to brzy nezmění, budeme mít na svých bedrech hladomor.”

Soudce Ti jej chtěl utěšit, ale rychle si přiložil dlaň před ústa. Jeho vysokým tělem otřásal dusivý

kašel. Na Kuangove tváři se objevil ustaraný výraz. “Snad jste se nenakazil plicní chorobou, která se u vás rozmohla?” zeptal se.

Soudce počkal, až kašel pomine, pak rychle vyprázdnil svou číši a chraplavě odvětil: “Měli jsme jen pár ojedinělých těžkých případů, většinou nemoc probíhá lehce jako u mne.”

“Máte štěstí,” odpověděl Kuang stroze. “U nás se objevilo mnoho případů, kdy lidé začali chrlit krev a během jednoho či dvou dnů zemřeli. Zemřeli jako krysy. Doufám, že máte pohodlné

ubytování,” dodal úzkostlivě.

“O ano, mám pěkný pokoj v jednom větším hostinci,” odvětil soudce. Ve skutečnosti se dělil o studenou mansardu se třemi důstojníky, ale nechtěl přidělávat svému hostiteli další starostí. Kuang jej nemohl ubytovat ve své úřední rezidenci, protože ji zabrala armáda, a náčelník byl nucen odstěhovat se s celou rodinou do malého chatrného domku. Byla to nezvyklá situace; v normálních časech byl náčelník ve svém okrese téměř všemocnou nejvyšší autoritou. Jenže nyní převzala velení armáda. “Zítra ráno se vrátím zpět do Lanfangu,” rozhodl soudce. “Musím řešit mnoho věcí. V mém okrese je také velký nedostatek jídla.”

Kuang smutně přikyvoval. Náhle se zeptal: “Proč vás maršál povolal? Z Lanfangu je to dobré dva dny cesty a silnice jsou špatné.”

“Na druhém břehu řeky, která hraničí s mým okresem, mají své stany Ujgurové,” vysvětloval soudce Ti. “Maršál chtěl vědět, zda nehrozí jejich spojení s tatarskými armádami. Řekl jsem mu, že…” přeťal náhle svoji řeč a podezíravě se zahleděl na obě dívky. Tatarským špehem může být kdokoliv.

“Jsou čisté,” ujistil ho rychle Kuang.

“Dobrá. Informoval jsem maršála, že Ujgurové mohou přivést do pole jen dva tisíce mužů a že Chán odjel na dlouhou loveckou výpravu do Střední Asie těsně předtím, než přijeli do jeho tábora tatarští vyslanci s návrhem, aby spojili své síly. Ujgurský Chán je moudrý muž. Jeho nejmilejší syn je u nás jako rukojmí, víte, v hlavním městě.”

“Dva tisíce mužů situaci žádným směrem neovlivní,” poznamenal Kuang. “Tito prokletí Tataři mají

na své straně čtyři sta tisíc mužů připravených vyrazit. Naše čelo se pod jejich nájezdy rozpadá a maršál drží dvě stě tisíc mužů v nečinnosti tady, místo aby zahájil slibnou

protiofenzívu.” Chvíli oba muži tiše jedli, zatímco dívky dolévaly jejich číše. Když dojedli fazole a zeleninový salát, pozvedl náčelník Kuang zrak a netrpělivě se otázal Čajové růže: “Kde je rýže?”

“Číšník povídal, že žádnou nemá, pane,” odvětila dívka.

“Nesmysl!” vykřikl náčelník rozzlobeně. Zvedl se a řekl soudci Ti: “Omluvte mě na chvíli, prosím. Postarám se o to osobně.”

Jakmile odešel s Čajovou růží dolů, naklonila se druhá dívka k soudci Ti a tiše promluvila: “Udělal byste mi, pane, malou laskavost?”

Soudce Ti na ni pohlédl. Byla to krásná asi dvacetiletá dívka. Tlustá vrstva líčidla na její tváři však nemohla zakrýt její bledou pleť a vyhládlé líce. Oči měla nepřirozeně rozšířené a horečnatě

planuly.

“O co jde?” zeptal se.

“Cítím se mizerně, pane. Kdybyste mohl brzy odej ít a vzal mě s sebou. S radostí bych se

vám oddala, jen co bych si na chvíli odpočinula.”

Všiml si, že se jí nohy chvějí vysílením. “Budu potěšen,” odpověděl, “avšak poté, co vás doprovodím domů, budu pokračovat do svého podnájmu.” A dodal se slabým úsměvem: “Sám se příliš dobře necítím.”

Vděčně na něj pohlédla.

Když se náčelník Kuang a Čajová růže vrátili, řekl Kuang kajícně: “Je mi nesmírně líto, Ti, ale je to tak. Nezůstalo ani zrnko rýže.”

“To nevadí,” ujistil ho soudce Ti. “Velice rád jsem s vámi poseděl. Řekl bych, že je Jasmína docela hezká dívka. Nebudete se zlobit, když se nyní omluvím?”

Kuang protestoval, že na rozloučení je ještě příliš brzy, ale bylo jasné, že to také považuje za nejlepší řešení. Doprovodil soudce Ti dolů a v hale jej opustil. Jasmína pomohla soudci do těžkého kožichu, načež spolu vykročili do studené ulice. Nosítka se nedala sehnat ani za peníze; všichni nosiči byli odvedeni armádními transporty.

Ulicemi neustále projížděly dvoukoláky s mrtvými a raněnými. Často se museli soudce a jeho společnice přitisknout ke zdi domu, aby umožnili projít kurýrům, kteří hrubými nadávkami častovali své unavené koně.

Jasmína vedla soudce úzkou ulicí k malé chatrči, jež byla opřena o vysoký potemnělý krám. Dvě

větrem zmítané borovice, stojící vedle nalomených dveří, skláněly své větve pod tíhou zledovatělého sněhu.

Soudce vytáhl ze svého rukávu stříbrnou jehlici. Podal ji dívce a pravil: “Tak, já budu pokračovat. Můj hostinec…” Dostal prudký záchvat kašle.

“Půjdete se mnou dovnitř a napijete se alespoň něčeho teplého,” řekla dívka rozhodně. “Váš stav nedovoluje, abyste dále pokračoval.” Otevřela dveře a vtáhla soudce, stále kašlajícího, dovnitř. Nápor kašle polevil až poté, co mu svlékla kožich a usadila jej na bambusovou židli k vratkému čajovému stolku. V malé tmavé místnosti bylo velké horko; měděný brazír v rohu byl naplněn sálajícím uhlím. Všimla si jeho překvapeného výrazu a s úšklebkem vysvětlovala: “Dnes je výhodné

být prostitutkou. Získáte hodně uhlí z armádních zásob. Služba našim statečným vojákům.” Vzala svíčku, zapálila ji v brazíru a postavila na stolek. Pak zmizela za dveřním závěsem u zadní

stěny. Soudce Ti si měřil místnost v blikavém světle svíčky. U protější stěny stála masivní postel. Vytažené závěsy odhalovaly zmuchlané přikrývky a ušpiněné dvojité polštáře. Náhle uslyšel podivný zvuk. Rozhlédl se kolem. Přicházelo to od vybledlého modrého závěsu, který

byl zavěšen poněkud těsně u zdi. V mysli mu problesklo, že by to docela dobře mohla být léčka. Vojenská policie sice bičovala zloděje na nárožích, dokud jim nebylo vidět kosti; přesto bujely v tomto městě loupeže a přepadení. Soudce vstal, přikročil k závěsu a strhl jej na stranu. Neubránil se ruměnci na tváři. U zdi stála dřevěná kolébka. Zpod zalátané tenké přikrývky se vynořila malá kulatá hlavička dítěte. Upřelo na soudce své veliké rozumné oči. Soudce chvatně

zatáhl závěs a posadil se zpět na židli.

žena vstoupila s velkou čajovou konvicí v ruce. Nalila mu šálek a vybídla ho: “Vypijte to, pane. Je to zvláštní druh čaje. Říká se, že léčí kašel.”

Odešla za závěs a vrátila se s dítětem v náručí. Odnesla je k posteli, jednou rukou odhrnula přikrývku stranou a obrátila polštář.

“Omluvte ten nepořádek,” řekla a uložila dítě do postele. “Měla jsem tu hosta, než mě zavolal náčelník, abych se účastnila večeře.” Bezostyšně prozradila svou profesi a začala svlékat halenu. Oděna pouze do širokých kalhot usedla na postel, opřela se o polštář a vydechla úlevou.

Pak se věnovala dítěti. Přiložila si je k levému prsu a to začalo spokojeně sát. Soudce Ti usrkával léčivý odvar. Měl příjemnou nahořklou chuť. Po chvíli se zeptal: “Jak staré je vaše dítě?”

“Dva měsíce,” odvětila žena unaveně. “Je to chlapec.” Na jejích ramenou spatřil dlouhé bílé jizvy. Jeden široký pruh zle poznamenal její pravé ňadro. žena pozvedla zrak a všimla si jeho pohledu. Bez zájmu vysvětlovala: “Nemohli za to, byla to má

chyba. Když mě bičovali, snažila jsem se vytrhnout a jeden pramen sklouzl přes rameno a roztrhl mi prs.”

“Proč vás bičovali?” zeptal se soudce.

“To by bylo dlouhé vyprávění,” odvětila stroze. Svou pozornost obrátila k dítěti. Soudce Ti dopil v tichosti svůj čaj. Dýchalo se mu již lehčeji, ale v hlavě stále cítil tupou tepající

bolest. Když dopil druhý šálek, odnesla Jasmín dítě zpět do kolébky a zatáhla závěs. Přistoupila ke stolku, protáhla se a zívla. Ukázala na postel a zeptala se: “Co teď? Už jsem si odpočinula a čaj stěží

nahradil to, co jste mi zaplatil.”

“Váš čaj je skvělý,” pochválil ji soudce znaveným hlasem, “to je víc než odměna, kterou jsem vám dal.” Aby ji neurazil, rychle dodal: “Nerad bych riskoval, že vás nakazím touto prokletou plicní

nepříjemností. Dám si ještě jeden šálek, než se vydám na cestu.”

“Jak si přejete!” Usadila se proti němu a dodala: “Dám si také šálek, nějak mi vyschlo v krku.” Ve zmrzlém sněhu na ulici křupaly kroky. Patřily mužům z noční hlídky. Svými dřevěnými klapačkami oznamovali půlnoc. Jasmína se na stoličce schoulila. Položila si ruku na ústa a vylekaně

špitla: “Již půlnoc?”

“Ano,” přitakal soudce Ti ustaraně, “pokud co nejdříve nezahájíme protiofenzívu, bojím se, že tatarské hordy udělají průlom a obsadí tento prostor. Opět je zaženeme zpět, jistě, ale vy máte hezké dítě. Nebylo by moudřejší, kdybyste se sbalila a odešla zítra ráno na východ?” Se zoufalým výrazem ve svých horečnatých očích hleděla do prázdna. Po chvilce vzdychla: “Už jen šest hodin!” Pohlédla na soudce a pokračovala: “Mé dítě? Za svítání bude jeho otec popraven.” Soudce Ti položil šálek. “Popraven?” zvolal. “To je mi líto. Kdo je to?”

“Kapitán Wu.”

“Čím se provinil?”

“Ničím!”

“Nemůže být popraven pro nic!” podrážděně poznamenal soudce.

“Byl křivě nařčen. Řekli, že uškrtil ženu jednoho důstojníka. Stanným soudem byl odsouzen k smrti. Nyní je ve vojenském vězení; téměř rok čekal na potvrzení rozsudku. Dnes přišlo.” Soudce Ti se zatahal za vousy. “Často jsem spolupracoval s vojenskou policií,” řekl. “Jejich justiční

systém je tvrdší než náš civilní, ale nikdy jsem jej neshledal nespravedlivým a ne-svědomitým. Neudělali by žádnou chybu.”

“V tomto případě ji udělali,” trvala na svém Jasmín a odevzdaně dodala: “Nic se nedá dělat; je příliš

pozdě.”

“Ano, protože má být rozsudek vykonán za svítání, nelze téměř nic udělat,” souhlasil soudce. Na chvíli se zamyslel a pak pokračoval: “Proč byste mi o tom nemohla vyprávět? Zbavíte mě starostí a vám to snad také pomůže ukrátit čas.”

“Proč ne?” pokrčila rameny, “cítím se mizerně, stejně bych nespala. Stalo se to takto. Asi před půldruhým rokem chodili dva kapitáni zdejší posádky v Ta-šich-kou často do zábavných

čtvrtí. Jeden se jmenoval Pan a druhý Wu. Museli spolu pracovat, protože sloužili ve stejném oddíle, ale v ničem spolu nevycházeli. Každý byl úplně jiný. Pan byl mazánek s dětskou tvářičkou, švihák, který

vypadal spíše jako student než důstojník. Přese všechno to byl protiva, kterého děvčata neměla ráda. Wu byl jeho pravý opak, bez servítků, dobry boxer a šermíř, hbitý v bitkách i v žertování. Říkalo se, že by pro něj vojáci skočili do ohně. Nebyl to žádný krasavec, ale já jej milovala. A on neměl nikoho než mne. Zaplatil majiteli nevěstince, kterému jsem patřila, takže jsem nemusela spát s každým, který se naskytl. Slíbil, že mě vykoupí a vezme si mě za ženu, jakmile bude povýšen. Proto jsem si nedávala pozor, abych s ním neměla dítě. Když otěhotníme, obvykle se ho zbavíme nebo jej prodáme. Ale já se svého nevzdala.” Vypila svůj šálek, odhodila kadeř z čela a pokračovala:

“Až dosud bylo všechno v pořádku. Pak, jedné noci, asi před deseti měsíci, přišel Pan domů a našel tam svou ženu uškrcenou a Wua, který stál nad její postelí jako ve snách. Pan přivolal kolemjdoucí

hlídku vojenské policie a obvinil Wua z vraždy své ženy. Oba byli předvedeni před vojenský

tribunál. Pan vypověděl, že Wu obtěžoval jeho ženu, která jej nechtěla. Ten slizký zmetek řekl, že ho varoval, aby ji nechal na pokoji. Plukovníkovi nechtěl podat hlášení, protože je Wu jeho spolubojovník. Navíc dodal, že Wu věděl, že má Pan noční hlídku u zbrojnice, a tak večer přišel do Panova domu, aby se opět pokusil vyspat s jeho ženou. Ona jej odmítla, Wu se rozzuřil a uškrtil ji. A to je vše.”

“Co na to řekl Wu?” zeptal se soudce TI

“Wu řekl, že Pan je smradlavý lhář. že věděl, že jej Pan nenávidí a že Pan sám uškrtil svoji ženu, aby jej zničil.”

“Není příliš chytrý, ten váš kapitán,” suše poznamenal soudce.

“Jen poslouchejte! Wu povídal, že když míjel ten večer zbrojnici, Pan na něj zavolal a žádal ho, aby až půjde kolem jeho domu, se podíval, zda jeho žena něco nepotřebuje, protože se jí odpoledne udělalo nevolno. Když tam Wu přišel, vchodové dveře byly otevřené a služebnictvo nikde. Nikdo neodpovídal na jeho volání, takže vešel do ložnice, kde našel její mrtvé tělo. Vtom vběhl dovnitř

Pan a zavolal vojenskou polici .”

“Podivný příběh,” uznal soudce Ti. “Jak vojenský soudce formuloval svůj rozsudek? Ale ne, to vy jistě nebudete vědět.”

“Vím to. Byla jsem tam, vpl ížila jsem se tam s ostatními. Propocena a zděšena; víte, když chytí ve vojenském objektu kurvu, dají ji zbičovat. Tedy, plukovník řekl, že Wu je vinen cizoložstvím s manželkou důstojníka a odsoudil jej ke ztrátě hlavy. Prohlásil, že o vraždě by toho moc nemohl říci, protože jeho muži zjistili, že do noční služby se po večeři přihlásil Pan sám. Ale jakmile ji u zbrojnice nastoupil, sdělil vojenské polici , že byl upozorněn na zloděje v okolí svého domu, a požádal je, aby se na jeho dům podívali. Plukovník řekl, že Pan možná zjistil, že jeho žena v poměru s Wuem pokračuje, a proto ji uškrtil sám. Bylo to jeho právo v souladu se zákonem. Mohl zabít také Wua, když jej chytil při činu, jak říká, ale asi se bál na Wua zaútočit a tak, aby jej dostal, zvolil jiný způsob. Na každý pád je zcela jedno, zda to bylo tak či tak, řekl plukovník. Skutečnost, že Wu si pohrával s manžel
kou jiného důstojníka, je špatným příkladem pro morálku armády. Bude tedy popraven!” Zmlkla. Soudce Ti ji pohladil po skráních. Po chvilce pronesl: “Z tohoto pohledu bych řekl, že měl plukovník zcela pravdu. Jeho rozhodnutí je v souladu s krátkým popisem, který jste mi o obou mužích dala. Proč jste si tak jista, že Wu neměl pletky s Panovou ženou?”

“Protože mě Wu miluje. Nepotřebuje hledat jinou ženu,” reagovala okamžitě. Soudce Ti si pomyslel, že jde o typicky ženský argument. Aby změnil téma, zeptal se: “Kdo vás zbičoval? A za co?”

“Je to taková hloupá historka,” pronesla smutným hlasem. “Pojednání soudu jsem se na Wua zlobila. Zjistila jsem, že jsem těhotná, a ten zrádný skunk celou dobu flirtoval s Panovou ženou a na mě nemyslel. Šla jsem tedy do vězení a dovnitř jsem se dostala jako Wuova sestra. Když jsem jej uviděla, plivla jsem mu do tváře, nazvala jej zrádným smilníkem a utekla. Když jsem však odešla, nemohla jsem se na nic soustředit. Pořád jsem o všem přemýšlela a byla jsem si stále jistější, že jsem byla hloupá a bláznivá a že Wu mě miluje. Takže asi před osmi týdny, potom, co se narodilo naše dítě a já se již cítila lépe, šla jsem znovu do vojenského vězení, abych se Wuovi omluvila. Ale Wu musel stráži říci, že jsem je oklamala – to proto, jak jsem na něj tehdy křičela. Jakmile jsem vstoupila, přivázali mě k lavici a zbili mě. Měla jsem štěstí, že jsem znala vojáka, jenž měl bič v ruce, takže mě nebil příliš tvrd
ě. Jinak by mě armáda musela na místě položit do rakve. Má záda a ramena byla rozbita a krev ze mě tekla jako z prasete, ale nelitovala jsem, že jsem to udělala. Buď

silná jako paže rolníka, říkával mi otec, než mě prodal, aby zaplatil rentu za naše pole. Pak začaly přicházet zvěsti o plánovaném tatarském útoku. Velitel posádky byl povolán do hlavního města a začala válka. Takže na Wuův případ nezbyl čas. Dnes ráno přišlo rozhodnutí a za svítání mu setnou hlavu.” Náhle ukryla tváře do dlaní a začala vzlykat.

Soudce si pomalu hladil svůj dlouhý černý vous a čekal, až se dívka uklidní. Pak se zeptal:

“Jaké bylo Panovo manželství, šťastné?”

“Jak to mám vědět? Myslíte, že spávám pod jejich postelí?”

“Měli děti?”

“Ne!”

“Jak dlouho byli spolu?”

“To vím. Asi rok a půl, řekla bych. Když jsem prvně oba kapitány poznala, vyprávěl mi Wu, že Pan byl právě povolán do domu svého otce, aby si vzal ženu, kterou mu jeho rodiče vyvolili.”

“Náhodou neznáte jméno jeho otce?”

“Ne. Pan se jen chlubil, že jeho otec je velké zvíře v Su-čou.”

“Takže to musí být Pan Wei-Liang, prefekt,” řekl náhle soudce Ti. “Je to skvělý muž. Veliký znalec starověké historie. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale četl jsem mnoho jeho knih. Jsou docela dobré. Jeho syn je ještě zde?”

“Ano. Přeložili ho do hlavního stanu. Když tyhle Panovy tolik obdivujete, měl byste jít a spřátelit se s tím špinavým parchartem,” dodala pohrdavě.

Soudce Ti vstal. “Udělám to,” prohodil, napůl pro sebe.

Dívka tiše zaklela. “Jste všichni stejní, všichni!” vyštěkla. “Bylo mi potěšením, vaše sladká kurvička!

Milostpán je vybíravý? Nemá zájem spát se ženou, které chybí půlka ňadra? Chcete peníze zpět?”

“Nechte si je!” usadil ji soudce Ti.

“Jděte k čertu!” ulevila si, plivla na podlahu a otočila se k němu zády. Soudce Ti si tiše oblékl svůj kožich a odešel.

Jak kráčel hlavní ulicí stále přeplněnou vojáky, usoudil, že věci příliš dobře nevypadají. I když

nalezne kapitána Pana a i když se mu podaří vytáhnout z něj skutečnosti, které potřeboval

pro ověření své teorie, musel by se pokusit o audienci u maršála, protože jen on může v tomto stadiu zastavit popravu. A maršál byl zcela zaneprázdněn vážnými otázkami; byl ohrožen osud celého císařství. Kromě toho nebyl tento udatný voják proslavený zrovna svými vybíravými způsoby. Soudce Ti zaskřípal zuby. Kdyby mělo císařství dojít tak daleko, aby soudce nemohl zachránit nevinného před popravou…

Maršálův hlavní stan byl umístěn v takzvaném Loveckém paláci, nesmírně složitém, který dal vybudovat císař jako dar svému milovanému nejstaršímu synovi, jenž zemřel mladý. Korunní princ velmi rád lovil na západní hranici. Na jedné takové lovecké výpravě zahynul a jeho přáním bylo být pochován zde v Ta-šich-kou. V této hrobce byl umístěn jeho sarkofág a později zde byla uložena také princezna.

Soudce Ti měl u vchodu menší potíže se stráží, která si podezřele prohlížela každého civilistu. Ale nakonec jej zavedli do malé místnosti plné průvanu, kde soudce odevzdal sluhovi svoji červenou vizitku. Ten ji odnesl kapitánu Panovi. Po dlouhém čekání vstoupil mladý důstojník. Těsně

utaženou drátěnou košili a široký pás na meč, který zvýrazňoval jeho drobnou postavu, doplňovala železná helma, zastiňující hezkou, ale chladnou tvář, hladkou až na malý černý knírek. Břitce zasalutoval a pak v domýšlivé tichosti čekal, až jej soudce osloví. Okresní náčelník je hodností

mnohem výše než kapitán armády, avšak Panův postoj vyjadřoval, že ve válečných časech se věci změnily.

“Posaďte se, jen se posaďte!” vybídl ho soudce Ti žoviálně. “Vždycky tvrdím, že slib se má splnit! A lépe později než nikdy!”

Kapitán Pan se posadil naproti k čajovému stolku a zíral se zdvořilým údivem.

“Před půl rokem,” pokračoval soudce, “když jsem míjel Su-čou na své cestě do Lanfangu, vedl jsem dlouhý rozhovor s vaším otcem. Ve svém volném čase jsem také student historie, víte? Když

jsem se s ním loučil, řekl mi – Můj nejstarší syn slouží v Ta-šich-kou, okrese sousedícím s vaším. Kdybyste tam měl náhodou cestu, udělejte mi laskavost a podívejte se, jak se mu daří. Chlapce postihla strašná smůla. – No, a včera mě maršál povolal a před návratem do Lanfangu jsem chtěl svůj slib splnit.”

“Je to od vás nesmírně laskavé, pane,” zmateně zabručel Pan. “Prosím, kdybyste omluvil mou hrubost. Nevěděl jsem… Jsem v hrozném stavu. Špatná situace na frontě, sám vidíte, že…” zarazil se a zmlkl. Voják ve službě přinesl konvici čaje. “Řekl… řekl vám otec o té tragédii, pane?”

“Pouze, že vaše žena byla minulý rok zavražděna. Přijměte mou soustrast…”

“Neměl mě nutit, abych se oženil, pane!” vybuchl kapitán. “Říkal jsem mu… zkoušel jsem mu vysvětlit…” s námahou se Pan ovládl a pokračoval. “Věděl jsem, že jsem příliš mladý. Chtěl jsem, aby otec svatbu odložil. Jen o pár let, dokud se neuchytím ve větším městě například. Chtěl jsem čas… uspořádat si věci.”

“Miloval jste jinou dívku?”

“Nebesa, né!” vykřikl mladý důstojník. “To ne, pane, prostě jsem cítil, že nejsem typ na ženění. Ještě ne.”

“Byla zavražděna lupiči?”

Kapitán Pan ponuře zavrtěl hlavou. Jeho tvář smrtelně zbledla. “Vrahem byl jeden z našich důstojníků, pane. Jeden z těch nechutných děvkařů, s jakým nemůžete slušně a čistě hovořit. Stále jen omílá ženy, ženy. Nevadí mu, že je každou chvíli přistižen při jejich nízkých obscénních hrátkách…” Mladý muž si při těch slovech odplivl. Rychle si lokl čaje a prázdným

hlasem dodal:

“Pokusil se svést mou ženu, a když odmítla, uškrtil ji.” Náhle vložil tváře do svých dlaní. Soudce Ti chvíli klidně pozoroval sklíčeného mladíka. Pak měkce řekl: “Ano, je to opravdu veliká

smůla.” Vstal a ve chvilce se rozhodl. “Musím se opět sejít s maršálem. Prosím, zaveďte mě k němu.”

Kapitán Pan prudce vstal. Vedl soudce chodbou, kde se to jen hemžilo sluhy, kteří pobíhali sem a tam. Podotkl: “Mohu vás vzít jen do předsálí, pane. Povolit vstup mohou pouze členové vyššího velení.”

“To bude stačit,” odvětil soudce Ti.

Kapitán Pan vybídl soudce ke vstupu do haly, přecpané důstojníky. Dodal, že počká venku, aby odvedl soudce zpět k hlavní bráně. Jakmile soudce vstoupil, hluk hlasů náhle ustal. Přistoupil k němu plukovník. Po letmém pohledu na čepici soudce se Tiho chladně zeptal: “Můžu vám být něčím nápomocen, náčelníku?”

“Musím hovořit s maršálem v neodkladné záležitosti.”

“Nemožné!” opáčil ihned plukovník. “Maršál má poradu. Musím přísně plnit jeho rozkazy a nikoho nevpouštět.”

“V sázce je lidský život,” namítl soudce vážně.

“Lidský život, říkáte?” vykřikl plukovník s úšklebkem. “Maršál zvažuje životy dvou set tisíc lidí, které

jsou v sázce, náčelníku! Co má větší význam?”

Soudce Ti zbledl. Neuspěl. Plukovník ho slušně, ale rázně vyváděl k východu se slovy: “Věřím, že mi rozumíte, náčelníku…”

“Náčelníku!” vykřikl plukovník, který právě vpadl dovnitř. Navzdory chladu byla jeho tvář zalita potem. “Nevíte náhodou, kde se nachází váš kolega, jménem Ti?”

“Já jsem náčelník Ti,” odpověděl soudce.

“Nebesa ať jsou pochválena! Již hodinu vás hledám. Chce vás maršál!” Táhl soudce za rukáv dveřmi v zadní části předsálí do potemnělého průchodu. Tlusté plstěné

závěsy tlumily všechny zvuky. Na konci průchodu otevřel těžké dveře a dovolil soudci vejít. V ohromné palácové hale byl napjatý klid. Skupina vysokých důstojníků v zářivých zbrojích stála kolem monumentálního stolu, pokrytého mapami a papíry. Všichni tiše sledovali obra, který

rázoval sem a tam v jejich čele s rukama založenýma za zády.

Na sobě měl běžnou drátěnou košili s kováním, železnými ramenními pláty a široké kožené kalhoty kavaleristy. Jen na špici jeho vysoké helmy vzpínal zlatý maršálský drak svou rohatou hlavu. Jak maršál rázoval sem a tam těžkými kroky, hrot jeho širokého meče, který se mu houpal u pasu, nedbale klepal o jemně opracované mramorové dlaždice.

Soudce Ti poklekl. Plukovník přistoupil k maršálovi, znehybněl v pozoru a řízným hlasem mu cosi řekl.

“Ti?” vyštěkl maršál. “Toho už nepotřebuji, odveďte ho! Ne! Počkat! Stále ještě zbývá pár hodin, než nařídím ústup.” Pak křikl na soudce: “Hej, vy! Nelezte po podlaze! Pojďte sem!” Soudce Ti chvatně vstal, přistoupil k maršálovi a hluboce se uklonil. Pak se narovnal. Soudce byl vysoký muž, ale maršál jej převyšoval nejméně o dva palce. Obr si zaklesl palce za pás s mečem a divoce si měřil soudce svým pravým okem. Levé oko měl přetažené černou páskou; proklál mu je barbarský šíp během výpravy na sever.

“Říká se, Ti, že jste dobrý v hádankách. Ukážu vám tedy hádanku.” Otočil se ke stolu a vykřikl: “Lu!

Mao!”

Dva muži v generálské zbroji se chvatně oddělili od skupiny kolem stolu. Soudce Ti poznal v hubeném generálovi v zářivé zlaté zbroji Lua, velitele levého křídla. V ramenatém zavalitém muži se zlatým kyrysem a stříbrnou helmou Maa, velícího generála vojenské policie. Pouze Sang, velitel pravého křídla chyběl. S maršálem byli tito tři nejvyššími vojenskými pohlaváry. V této národní krizi vložil císař osud čínského lidu a dynastie do jejich rukou. Soudce se hluboce uklonil. Oba generálové jej obdařili kamenným pohledem.

Maršál prošel halou a rozkopl dveře. Tiše prošli několika širokými prázdnými chodbami. Okované

boty tří důstojníků dutě zvonily na mramorové podlaze. Sestoupili po širokém schodišti. Dole se dva vojáci z palácové stráže vypjali do pozoru. Na znamení maršála pomalu otevřeli těžká dvojitá

vrata. Vstoupili do ohromného sklepení, nejasně osvětleného vysokými stříbrnými olejovými lampami, které byly rozmístěny v pravidelných intervalech ve výklencích vysokých zdí bez oken. V

samém středu sklepení stály dvě velké rakve, nalakované jasně červenou barvou vzkříšení. Byly zcela shodné. Každá měřila asi deset na třicet stop a byla přes patnáct stop vysoká. Maršál se poklonil a ostatní tři následovali jeho příkladu. Pak se maršál obrátil na soudce Ti a řekl, ukazuje přitom na rakve: “Zde je vaše hádanka, Ti! Dnes odpoledne, právě když jsem se chystal nařídit ofenzívu, přišel generál Sang a obvinil zde Lua z velezrady. Prohlásil, že se Lu spojil s tatarským chánem a domluvili se, že jakmile zahájíme útok, Lu spojí své oddíly s tatarskými psy. Za odměnu by pak Lu dostal jižní polovinu císařství. Důkaz? Sang oznámil, že Lu ukryl v rakvi korunního prince dvě stě kompletních zbrojí s helmami a meči a označil je zvláštními znameními zrádců. V pravou chvíli by Luovi společníci z vysokého velení rakev otevřeli, oblékli si tyto označené

zbroje a zmasakrovali důstojníky štábu, kteří nejsou členy spiknutí.” Soudce Ti bleskově stočil pohled na generála Lua. Hubený muž stál ve strnulém postoji a jeho sinalá, napjatá tvář zírala do prázdna.

“Věřím Luovi jako sobě samému,” pokračoval maršál a prudce pohodil vousatou bradou, “ale Sang má za sebou dlouhou a slavnou kariéru. Měl by tedy dostat šanci. Musím obvinění prověřit a to rychle. Plány naší protiofenzívy jsou připraveny. Lu povede předvoj s padesáti tisíci muži a vrazí

klín do tatarských hord. Pak bude následovat sto padesát tisíc mužů a zaženou ty psy zpět do jejich vlastních stepí. Věštby však předpověděly, že se vítr otočí. Budeme-li čekat příliš dlouho, budeme muset bojovat se sněhem a kroupami, které nám požene vítr přímo do tváře. Hodiny jsem zkoumal rakev korunního prince spolu s nejlepšími Maovými muži, ale nemůžeme najít jediný náznak, že by s ní někdo něco prováděl. Sang tvrdí, že vyřízli velkou část lakové vrstvy, udělali díru, tou nastrkali zbroj dovnitř a místo znovu zalili. Podle něj existují mistři, kteří by to dokázali udělat beze stop. Snad ano, ale já musím mít jasný důkaz. Nemohu poskvrnit rakev císařova milovaného syna a odkrýt ji. Nemohu do ní udělat ani škrábanec bez zvláštního povolení

jeho majestátu. A dříve než za šest dní nedostanu z hlavního města jediné slovo. Na druhou stranu nemohu zahájit ofenzívu dříve, než si budu zcela jist, že Sangova obvinění jsou falešná. Když to nerozhodneme do dvou hodin, budu nucen nařídit úplný ústup. Dejte se do práce, Ti!” Soudce obešel rakev korunního prince, pak také zběžně prozkoumal rakev princezny. Ukázal na několik dlouhých tyčí, které ležely na podlaze, a zeptal se: “Proč tady leží?”

“Dal jsem rakev naklonit,” řekl generál Mao chladně, “abych prověřil, zda se někdo nehrabal vespod. Všechno, co šlo udělat, jsem udělal.”

Soudce Ti přikývl a pronesl zadumaně: “Jednou jsem četl popis tohoto paláce. Vzpomínám si, jak bylo psáno, že Vznešené tělo bylo nejprve uloženo do schránky ze zlata, ta pak byla uložena do schránky stříbrné a tu ještě zalili do olova. Prázdný prostor kolem byl zaplněn různými ozdobami a dvorními kostýmy korunního prince. Sarkofág sám se skládá z těžkých cedrových klád a z vnější

strany je zalitý vrstvou laku. Stejný postup byl použit o dva roky později, když zemřela princezna. Protože princezna milovala plavbu člunem, bylo za palácem vytvořeno velké umělé jezero s modely člunů, jakými se princezna plavívala s dvorními dámami. Je to tak?”

“Jistě,” zavrčel maršál. “To je běžně známo. Nezůstávejte jen u žvanění, Ti! Pojďte k věci!”

“Mohl byste mi dát sto sapérů, pane?”

“Na co? Neříkal jsem, že se nemůžeme v rakvích hrabat?”

“Slyšel jsem, že Tataři vědí také všechno o těchto rakvích, pane. Kdyby dočasně obsadili město, rakve by otevřeli, aby se do nich podívali. Abychom zabránili barbarům rakve znesvětit, navrhuji potopit je na dno jezera.”

Maršál se na něj ohromeně podíval. Pak zaburácel: “Prokletý blázne! Nevíte, že jsou rakve duté?

Nikdy se nepotopí. Vy…”

“Tak jsem to také nemyslel, pane,” rychle vysvětloval soudce Ti. “Ale plán na jejich potopení nám poslouží jako pádný důvod k jejich přemístění.”

Maršál si jej změřil svým jedním jestřábím okem. Náhle zařval: “Nebesa, myslím, že to máte, Ti!” Obrátil se na generála Maa a vyštěkl: “Přiveďte mi sem sto sapérů s lany a kládami! Ihned!” Mao odběhl po schodišti a maršál se začal procházet a brumlal si pod vousy. Generál Lu nenápadně pozoroval soudce Ti.

Soudce zůstal stát u čela rakve korunního prince a tiše všechno sledoval s rukama založenýma ve svých dlouhých rukávech.

Vtom se vrátil generál Mao. Za ním se vyrojila spousta malých zavalitých mužů. Na sobě měli haleny a kalhoty z hnědé kůže a špičaté čepice z téhož materiálu s dlouhými chlopněmi na krk a na uši. Někteří nesli dlouhé kulaté klády, jiní svazky silných provazů. Byl to sbor sapérů, odborníků na hloubení tunelů, stavbu strojů, na zlézání městských zdí, zahrazování řek a přístavů podvodními bariérami a všech možných jiných činností, které lze ve válce využít. Když dal maršál svým velitelům instrukce, tucet sapérů odběhlo k vysoké bráně na konci sklepení a otevřeli ji. Bledý měsíc ozařoval svým světlem širokou mramorovou terasu. Tři schody vystupovaly zpod jezerní hladiny, která byla ukryta pod tenkou vrstvou ledu.

Další sapéři obstoupili rakev korunního prince jako hejno pracovitých mravenců. Bylo slyšet tlukot vlastního srdce, protože sapérům se dávají rozkazy pouze zvednutím prstu. Jsou tak tišší, že mohou hloubit tunel pod budovou, aniž by obyvatelé věděli, co se děje, když tu se náhle ve zdech a podlaze objeví díry. Třicet sapérů použilo dlouhých tyčí jako pák, aby naklonili rakev korunního prince, jiná skupina ukládala pod ní kulaté klády a další kolem ohromného sarkofágu obtočili tlustá

lana.

Maršál je chvíli sledoval, pak přešel na terasu následován soudcem Ti a generály. Tiše zůstali stát při kraji vodní hladiny a hleděli přes zamrzlé jezero.

Náhle za sebou uslyšeli temné dunění. Ohromná rakev se pomalu valila branou. Tucet sapérů ji táhlo na dlouhých tlustých lanech. Rakev sunuli přes terasu a spustili ji do vody, jako když se spouští člun z korábu. Led popraskal, rakev se chvíli kymácela, načež se ustálila svýma dvěma třetinami pod hladinou. Přes zamrzlé jezero zadul póry v studeného větru a soudce Ti se

prudce rozkašlal. Přitáhl si límec přes dolní část obličeje, kývl na velitele sapérů a ukázal na rakev princezny ve sklepení za nimi.

Znovu bylo slyšet již známé dunění. Druhá rakev se valila terasou. Sapéři ji spustili do vody, kde pak plavala vedle rakve korunního prince. Maršál stál a mžoural na obě rakve, aby porovnal hloubky ponoru. Bylo těžké najít rozdíl. Princeznina rakev byla o trochu těžší než rakev korunního prince. Maršál se napřímil. Udeřil generála Lua do ramene, až to zadunělo. “Věděl jsem, že ti mohu věřit, Lu!” vykřikl. “Chlape, na co čekáš? Dej signál! Vpřed s tvými oddíly! Následovat tě budu v šest hodin. Hodně štěstí!”

Na generálově přísné tváři se rozlil široký úsměv. Zasalutoval, otočil se na místě a odkráčel. Přišel velitel sapérů a uctivě maršálovi řekl: “Teď rakve zatížíme těžkými řetězy a kameny, pane, pak….”

“Udělal jsem chybu,” úsečně jej maršál přerušil. “Vytáhněte je zase na břeh a uložte na původní

místo.” Vyštěkl na generála Maa: “Jdi se sto muži západní branou do Sangova tábora. Uvězni jej za velezradu a doprav v železech do hlavního města. Generál Kao převezme jeho oddíly.” Pak se otočil k soudci Ti, který stále kašlal.

“Věděl jste to, že? Sang je starší než Lu, nemohl překousnout Luovo jmenování do stejné hodnosti. Byl to Sang, čubčí syn, který se spojil s Chánem. Jeho fantastická obžaloba byla vymyšlena proto, abychom zastavili protiofenzívu. Zaútočil by na nás s Tatary, jen co bychom začali ustupovat. Přestaňte kašlat, Ti! Otravuje mě to. To proto, že jsme tady, jdeme!” Poradní místnost se nyní hemžila aktivitou. Na podlaze byly rozloženy veliké mapy. Štábní

důstojníci vypracovávali všechny detaily plánované protiofenzivy. Generál řekl rozčileně maršálovi:

“Co kdybychom přidali pět tisíc mužů na síle za těmito vršky zde, pane?” Maršál se zastavil nad mapou. Za chvíli byli hluboce ponořeni v obtížné technické diskusi. Soudce Ti neklidně sledoval velké vodní hodiny v rohu. Plovák ukazoval, že za hodinu bude svítat. Zastavil se u maršála a bázlivě se zeptal: “Mohu si dovolit požádat vás o laskavost, pane?” Maršál se napřímil. Mrzutě se eptal: “Eh? Co ještě chcete?”

“Byl bych rád, kdybyste obnovil případ proti jednomu kapitánovi, pane. Má být dnes za svítání

popraven, ale je nevinný.”

Maršálova tvář zrudla. Zařval: “Na vahách je osud našeho císařství a vy se odvážíte obtěžovat mě, maršála, s životem jednoho ubohého muže?”

Soudce Ti se pevně zahleděl do jeho jediného divokého oka a klidně řekl: “Tisíc mužů může být obětováno, pokud to přikazuje vojenská povinnost, pane. Ale ani jediný muž nesmí být utracen, není-li to nezbytně nutné!”

Maršál začal sprostě klít, avšak náhle se zarazil a pronesl s ironickým úsměvem: “Kdybyste někdy onemocněl nechutenstvím k civilnímu papírování, Ti, navštivte mě. Při Bohu, udělám z vás generála! Obnovit proces, říkáte? Nesmysl, zajistím to zde a hned! Vydejte rozkaz!” Soudce Ti se otočil k plukovníkovi, který k nim přispěchal, jen co uslyšel maršálovy kletby. Soudce přikázal: “Za dveřmi vstupní haly na mě čeká kapitán jménem Pan. Křivě obvinil jiného kapitána z vraždy. Mohl byste jej sem přivést?”

“Přiveďte také jeho přímého nadřízeného!” doplnil maršál. “Hned!” Jak důstojník probíhal dveřmi, vniklo zvenčí tiché, kvílivé troubení. Bylo mnohem hlasitější než to, které pronikalo silným palácovým zdivem. To dlouhé mosazné trouby duly signál -shromáždit se do útoku.

Maršál napřímil svá mohutná ramena a řekl s širokým úsměvem: “Poslouchejte, Ti. Toto je nejkrásnější hudba, jakou znám.” Pak se obrátil opět k mapám na podlaze. Soudce Ti stále

sledoval vchod. Plukovník byl zpět v překvapivě krátkém čase. Starší důstojník a kapitán Pan jej následovali.

Soudce oznámil maršálovi: “Jsou tady, pane.”

Maršál se na místě otočil, zaklesl palce za pás a mračil se na oba muže. Stáli bez hnutí v pozoru s úžasem v očích.

Bylo to poprvé, co stáli tváří v tvář největšímu vojákovi císařství. Obr na staršího důstojníka zavrčel:

“Hlášení na tohoto kapitána!”

“Skvělý správce, disciplinovaný. Má občas problémy s podřízenými, žádné bojové zkušenosti…” důstojník se začal zaplétat.

“Váš případ?” zeptal se maršál soudce Ti.

Soudce chladně oslovil mladého kapitána: “Kapitáne Pane, vy jste se nebyl schopen oženit. Vy ženy nesnášíte. Měl jste rád svého kolegu kapitána Wua, ale on vás popouzel. Takže jste svou ženu uškrtil a falešně jste označil Wua jako pachatele.”

“Je to pravda?” vyštěkl maršál na Pana.

“Ano, pane,” odpověděl kapitán jako ve snách.

“Ven s ním!” nařídil maršál plukovníkovi, “Dejte jej pomalu ubičovat k smrti tenkou bambusovou holí.”

“Prosím o shovívavost, pane!” skočil mu rychle do řeči soudce Ti. “Tento kapitán se oženil na příkaz svého otce. Příroda o něm rozhodla jinak a on nemohl zvládnout nenadálé problémy. Navrhuji jednoduše trest smrti.”

“Schvaluji!” a k Panovi: “Jste schopen zemřít jako důstojník?”

“Ano, pane!” řekl opět Pan.

“Asistujte kapitánovi!” houkl maršál na staršího důstojníka. Kapitán Pan si rozevřel límec a jeho nejbližší nadřízený mu jej podržel. Pak tasil meč. Poklekl čelem k maršálovi, do pravé ruky vzal rukojeť meče a levou chytil jeho špici. Ostrá hrana se hluboko zařízla do jeho prstů, ale to Pan vůbec nevnímal. Starší důstojník přikročil blíže ke klečícímu mladíkovi, stále drže rozevřený límec ve svých rukou. Pan zvedl hlavu a podíval se na tyčící se postavu maršála.

Zvolal: “Ať žije císař!”

Pak si jediným prudkým rozmachem podřízl hrdlo. Starší důstojník rychle uvázal límec těsně kolem krku skloněného muže, aby zastavil krev. Maršál kývl a řekl Panovu nadřízenému: “Kapitán Pan zemřel jako důstojník. Dohlédněte, ať je jako důstojník pochován!” A k soudci: “Vy najděte toho druhého. Osvobodit, vrátit do původní hodnosti a tak dál.” Pak se sklonil opět nad mapu a štěkl na generála: “Umístěte zvláštních pět tisíc při vstupu do tohoto údolí!” Když čtyři sluhové odnášeli mrtvé Panovo tělo ven, soudce Ti přistoupil k velkému stolu, vzal štětec a rychle načrtl několik svislých čar na arch oficiálního papíru vysokého velení. Plukovník na něj vtiskl velkou čtvercovou maršálovu pečeť a podepsal ji. Než soudce Ti vyběhl ven, vrhl krátký

pohled na vodní hodiny. Zbývalo ještě půl hodiny.

Mnoho času mu zabralo urazit krátkou vzdálenost mezi palácem a vojenským vězením. Ulice byly zaplněny jízdními vojáky, jedoucími v šesti řadách bok po boku, vysoko držíce své dlouhé

halapartny, kterých se tolik Tataři obávají. Jejich koně byli dobře živeni a zbroj se jim leskla v rudých červáncích svítání. Byl to předvoj generála Lua, hrot císařské armády. Pak přišly na řadu hluboké zvuky bubnů, které velely vlastním maršálovým mužům, aby se připojili ke svým barvám. Velká protiofenziva začala.

Papír s maršálovou pečetí umožnil soudci Ti, aby byl ihned vpuštěn k vězeňskému veliteli. Čtyři hlídači přivedli pevně stavěného mladíka, jehož silná zápasnická šíje byla již

oholena pro katův meč. Velitel mu přečetl dokument a nařídil pobočníkovi, aby pomohl kapitánu Wuovi obléknout si zbroj. Když si Wu nasadil helmu, sám velitel mu vrátil jeho meč. Soudce Ti viděl, že ačkoliv Wu nevypadá velmi chytře, má milou a upřímnou tvář. “Pojďte se mnou!” pobídl jej. Kapitán Wu chvíli ohromeně zíral na černou soudcovskou čapku, načež se zeptal: “Jak jste se zapletl do tohoto případu, náčelníku?”

“Ach,” odpověděl soudce Ti nejasně, “náhodou jsem byl v hlavním stanu, když projednávali váš

případ. Protože nyní jsou všichni velmi zaneprázdněni, řekli mi, abych se ujal formalit.” Když vycházeli na ulici, kapitán Wu zamručel: “Byl jsem uvězněn téměř rok. Nemám, kam bych šel.”

“Můžete jít se mnou,” nabídl mu soudce Ti.

Jak spolu kráčeli, kapitán uslyšel zvuky bubnů. “Tak nakonec přece útočíme, že?” ozval se. “Mám tedy nejvyšší čas se spojit se svojí jednotkou. Nakonec zemřu slavnou smrtí.”

“Proč chcete úmyslně vyhledávat smrt?” zeptal se soudce.

“Proč? Protože jsem stupidní hlupák, proto! Nikdy jsem se paní Panové nedotkl, ale zradil jsem hezkou ženu, která přišla za mnou do vězení. Vojenská policie ji ubičovala k smrti.” Soudce Ti nepromluvil. Procházeli temnou tichou ulicí. Zastavili u malé chatrče, stojící u prázdného krámku.

“Kde to jsme?” zeptal se kapitán Wu udiveně.

“Zde bydlí odvážná žena a syn, kterého donosila, abyste tu společně žili,” krátce odpověděl soudce.

“Toto je váš domov, kapitáne. Sbohem.” Rychle odešel.

Jakmile soudce zahnul za roh, udeřil jej do tváře póry v studeného větru. Přetáhl si límec přes nos a ústa, protože jej začal dusit kašel. Doufal, že služebnictvo v jeho hospodě bude již ochotno jej obsloužit. Toužil po velké konvici horkého čaje.

VRAžDA V PŘEDVEČER NOVÉHO ROKU

Dějiště tohoto příběhu je také umístěno do Lanfangu. Funkční období náčelnického úřadu bylo zpravidla tříleté. Avšak do konce roku 674 l.p., kdy soudce Ti sloužil v Lanfangu již čtvrtý rok, žádné zprávy z hlavního města neobdržel. Tento příběh se odehrál poslední večer onoho pochmurného roku. V předcházejících kriminálních případech, které soudce Ti vyřešil, se vždy nakonec ukázalo, že jeho teorie byly správné. Leč čtenář zjistí, že v tomto případě se soudce Ti dopustil dvou velikých chyb. Avšak proti všem pravidlům právě tyto dvě chyby pomohou případ vyřešit.

Když soudce Ti odložil poslední desky a zamkl zásuvku svého stolu, náhle se zachvěl. Vstal, utáhl si prošívané domácí roucho těsněji kolem svého vysokého těla a přešel přes prázdnou studenou kancelář k oknu. Otevřel jej, avšak po krátkém pohledu na ztemnělý soudní dvůr okno zase rychle zavřel. Sněžit přestalo, ale závan ledového větru téměř sfoukl svíčku na stole. Soudce přešel k pohovce u protější stěny. S povzdechnutím začal odestýlat. Tento večer, poslední

večer únavného roku, již čtvrtý rok jeho působení v Lanfangu, bude spát ve své kanceláři. Zůstane zde proto, že jeho vlastní dům na druhé straně soudního komplexu, až na několik sluhů, zeje prázdnotou. Před dvěma měsíci jeho první dáma odjela navštívit svoji starou matku do rodného města. Jeho další dvě manželky se svými dětmi ji doprovázely spolu s věrným starým rádcem seržantem Chungem. Měli by se vrátit brzy zjara, avšak jaro se zdálo být velmi vzdálené od této studené pochmurné noci.

Soudce Ti zvedl čajovou konvici, aby si dolil poslední šálek čaje. Ke své nelibosti zjistil, že čaj vychladl. Již se chystal zatleskáním přivolat úředníka, když si vzpomněl, že dal pracovníkům soudu, včetně tří svých osobních asistentů, tuto noc volno. Zůstala pouze strážní

služba u hlavní brány. Stáhl si domácí čepec na uši, uchopil svíčku a vydal se potemnělou opuštěnou soudní budovou k strážnímu domku. Čtyři konstáblové, sedící na bobku kolem plápolajícího ohně uprostřed kamenné

podlahy, vyskočili, jakmile spatřili soudce Ti vstoupit, a chvatně si urovnávali helmy. Z jejich velitele zahlédl soudce jen záda. Vykláněl se z okna a někomu venku hrubě nadával.

“Hej, vy tam!” vyštěkl na něj soudce Ti. Když se velitel otočil a hluboce se uklonil, stroze ho napomenul: “Dávejte si poslední den v roce lepší pozor na jazyk.” Velitel zamumlal něco o drzém darebovi, který si troufá obtěžovat soud tak pozdě v noci. “Ten malý opičák chce, abych mu šel hledat matku,” prohlásil. A znechuceně dodal: “Myslí si snad, že jsem nějaká chůva?”

“To sotva!” odtušil stroze soudce Ti. “Ale o co vlastně jde?” Vykročil k oknu a vyhlédl ven. Dole na ulici se krčil u zdi maličký chlapec, aby se chránil proti ledovému větru. Měsíční světlo dopadalo na jeho uslzené tváře. “Je to po… po celé podlaze!” pobrekával, “uklouzl jsem a spadl na to… a maminka odešla!”

Civěl na své malé ruce, které se snažil otřít o tenkou zalátanou halenu. Soudce Ti zahlédl rudé

skvrny. Prudce se otočil a nařídil veliteli: “Přiveďte mého koně a následujte mě se dvěma muži!” Jakmile byl soudce venku, zvedl chlapce a posadil jej do sedla. Pak vložil nohu do třmenu a pomalu se za chlapce vyhoupl. Zarazil se, když si vzpomněl, že to není tak dávno, kdy ještě mohl na svého koně vyskočit. Ale potom ho začalo trápit revma. Náhle se cítil unavený a starý. Čtyři roky v Lanfangu… S námahou se vzchopil. Konejšivým hlasem promluvil na vzlykajícího chlapce: “Teď

pojedeme spolu a tvou maminku najdeme. Kdo je tvůj otec a kde bydlíš?”

“Můj otec je podomní obchodník Wang,” odpověděl zajíkavě chlapec. “Bydlíme v druhé ulici severně od Konfuciova kláštera nedaleko stavidla.”

“To snadno najdeme!” zvolal soudce Ti. Pozorně vedl svého koně zasněženou ulicí. Velitel a dva konstáblové jeli tiše za nimi. Silné póry vy větru sfoukávaly sníh ze střech a jemné částečky je bodaly do tváří jako tisíce jehliček. Soudce si protřel oči a znova se zeptal: “A jak se jmenuješ ty, chlapče?”

“Říkají mi Chsiao-pao, pane,” odpověděl třesoucím se hlasem.

“Chsiao-pao, to znamená Malý poklad,” podotkl soudce Ti. “Hezké jméno. Kde je teď tvůj otec?”

“Nevím, pane,” vyhrkl chlapec nešťastně. “Když přišel otec domů, strašně se s matkou pohádali. Matka nepřipravila nic k jídlu. Řekla, že v domě nejsou už ani nudle. Potom… potom jí otec začal nadávat. Křičel, že strávila odpoledne s panem Senem, starým zastavárníkem. Matka začala plakat a já jsem utekl. Myslel jsem si, že bych snad mohl přinést krabičku nudlí od obchodníka, aby byl zase tatínek šťastný. Ale u obchodníka byl takový nával, že bych se dovnitř neprotlačil, a tak jsem se vrátil. Ale tatínek ani maminka tam už nebyli. Všude byla krev, po celé podlaze. Uklouzl jsem a pak…”

Vzlykal, až se jeho útlá záda třásla. Soudce si přitáhl chlapce těsněji mezi záhyby svého kožichu. Dále už jeli mlčky.

Když soudce Ti uviděl velkou bránu Konfuciova kláštera, který se vynořil proti zimní obloze, slezl z koně. Sundal také chlapce a řekl veliteli: “Brzy tam budeme. Své koně zanecháme zde u brány. Bude lépe, když na náš příchod nebudeme upozorňovat.”

Procházeli úzkou ulicí, z obou stran lemovanou řadou zchátralých dřevěných domků. Chlapec ukázal na vchodové dveře, které zůstaly pootevřené. Za papírovým oknem v přízemí prosvítalo matné světlo, avšak první patro bylo jasně osvětlené a vycházela odtud směsice hlučného zpěvu a rámusu.

“Kdo tam bydlí?” zeptal se soudce Ti, když se zastavil přede dveřmi.

“Tam bydlí krejčí Liu,” řekl chlapec. “Pozvali si asi na dnešní oslavu nějaké přátele.”

“Ukážeš tam veliteli cestu, Chsiao-pao,” nařídil soudce. K veliteli dodal tichým hlasem: “Zanechte chlapce u lidí nahoře, ale přiveďte toho chlapa Liua sem dolů, abych se ho mohl na něco zeptat.” Pak vstoupil do domu, následován svými dvěma konstábly.

Studená prázdná místnost byla osvětlena pouze jedinou prskající olejovou lampou na vratkém rohovém stojanu. Uprostřed na velkém hrubě opracovaném stole stály tři misky z pálené hlíny a ležel zde veliký kuchyňský sekáček na jednom konci potřísněn krví. Na kameny vydlážděné podlaze bylo úplné tratoliště krve.

Nejstarší konstábl ukázal na sekáček a poznamenal: “Kdosi s tím někomu obratně podřízl krk, pane!”

Soudce Ti přikývl. Dotkl se krve na sekáčku svým ukazováčkem a zjistil, že ještě nezaschla. Rozhlédl se kolem a rychle prozkoumal zbytek šeré místnosti. U protější stěny stála velká pohovka s vybledlým modrým potahem. Malá nezakrytá postel vlevo patřila jistě chlapci. Omítka na stěnách byla odřená a sem tam neuměle vyspravená. Soudce Ti přistoupil k zavřeným dveřím vedle postele. Vedly do malé kuchyně. Popel v kamnech byl již vychladlý.

Když se soudce vrátil zpět do pokoje, mladý konstábl s úšklebkem poznamenal: “Tohle místo by zloději nenavštívili, Vaše ctihodnosti. Slyšel jsem, že podomní obchodník Wang je chudý jako kostelní myš.”

“Motivem byla žárlivost,” odvětil stroze soudce. Ukázal na hedvábný kapesník, ležící na podlaze blízko postele. Blikající světlo olejové lampy ozařovalo velká písmena “Šen”, vyšitá zlatou nití.

“Poté, co chlapec odešel, aby přinesl nudle,” pokračoval soudce Ti, “obchodník našel kapesník, který zde zanechal ženin milenec. Bylo toho na něj už moc. Jak byl rozohněn hádkou, vzal sekáček a zabil ji. Stále stejný příběh.” Pokrčil rameny. “Musel ukrýt její tělo. Je obchodník silný chlap?”

“Silný jako býk, Vaše ctihodnosti,” odpověděl nejstarší konstábl. “Často jej vídám, jak zrána za svítání kráčí ulicí a nese na zádech těžkou bednu.”

Soudce Ti pohlédl na velkou čtverhrannou bednu, stojící vedle dveří a přikrytou umaštěnou látkou. Lehce přikývl.

Vstoupil velitel, strkajíc před sebou vysokého hubeného muže. Ten vypadal velmi opile. Vrávoral na vratkých nohách a věnoval soudci zamračený pohled svých malých těkavých očí. Velitel jej chytil za límec a přinutil ho klesnout na kolena. Soudce Ti vložil ruce do svých širokých rukávů a řekl odměřeně: “Byla zde spáchána vražda. Uveďte přesně, co jste slyšel a viděl!”

“Zavinila to určitě ta ženská,” začal krejčí těžkým jazykem. “Pořád se někde potloukala, ale aby zavadila pohledem o pěkně urostlého muže jako jsem já, to ji ani nenapadlo.” Škytl. “Jsem pro ni příliš chudý, stejně jako její muž. Šla po zastavárníkových penězích, coura.”

“Své názory si nechte pro sebe,” nařídil soudce Ti rozhněvaně, “a odpovězte na mou otázku. Strop je pouze z tenkých prken; musel jste slyšet jejich hádku.”

Velitel mu dal herdu do zad a vyštěkl: “Mluv!”

“Nic jsem neslyšel, vaše Excelence,” zafňukal krejčí zděšeně. “Tihle bastardi nahoře jsou všichni opilí. Celou dobu křičí a zpívají. A ta moje hloupá žena převrátila mísu, ale byla příliš opilá, aby to hned utřela. Chvíli jsem s ní musel pořádně třást, než jsem ji přinutil k práci.”

“Nikdo neopustil místnost?” zeptal se soudce Ti.

“Nikdo,” zabručel krejčí. “Všichni se příliš pásli pohledem na prase, které pro nás zapíchl řezník Li. A kdo ho smažil? Já! Ti lidé se starali jen o mé víno. Byli příliš líní, než aby udržovali

uhlí správně

žhavé. Místnost byla plná kouře. Otevřel jsem okno. Viděl jsem, jak ta běhna vyběhla.” Soudce Ti svraštil obočí. Na chvíli se zamyslel a pak se zeptal: “Byl s ní její manžel?”

“Myslíte si, že o něj stála?” Krejčí se zašklebil. “Raději chodila sama.” Soudce se rychle otočil. Sehnul se a zkoumal podlahu. Ve změti stop si všiml krvavých otisků

malých střevíců, jež vedly ke dveřím. S napětím v hlase se zeptal krejčího: “Kterým směrem se vydala?”

“Ke stavidlu,” odpověděl muž zasmušile.

Soudce Ti si přitáhl kožich k tělu. “Vezměte toho lumpa nahoru!” nařídil konstáblům. Když vycházel ze dveří, chvatně pošeptal veliteli: “Počkejte tady uvnitř. Kdyby se Wang vrátil, zatkněte ho!

Zastavárník se tu musel stavit, aby dostal zpět svůj kapesník, právě ve chvíli, kdy Wang, hádaje se se svou ženou, kapesník objevil. Wang ho musel zabít a jeho žena utekla.” Soudce Ti vyšel ven a po sněhu přeběhl do vedlejší ulice. Tam vsedl na koně a vedl jej ke stavidlu, jak nejrychleji to šlo. Jedna smrt je víc než dost, pomyslel si.

Když přijel ke kamennému schodišti, jež vedlo do výpustní věže, seskočil na zem a pospíchal do schodů, klouzal po umrzlém sněhu. Nahoře ve věži uviděl ženu, stojící na samém kraji parapetu. Vyhrnovala si šaty a vykloněna ven hleděla do vod městského příkopu hluboko pod sebou. Soudce Ti k ní přiběhl a položil jí ruku na rameno. “Neměla byste to dělat, paní Wangová,” řekl vážně. “Vlastní smrtí život mrtvému nevrátíte.”

žena couvla zpět k cimbuří a odhodlanýma očima se zahleděla na soudce. Leknutím otevřela ústa. I když byla její tvář nenalíčená a přepadlá, stále to byla neobvykle hezká žena.

“Vy musíte být od soudu,” zajíkla se. “To znamená, že objevili, že můj bídný muž jej zabil. A všechno je to moje vina.” Propukla v srdcervoucí vzlykot.

“Byl to zastavámík Šen, kdo byl zabit?” zeptal se soudce Ti. Smutně přikývla. Pak vykřikla: “Jsem taková husa! Přísahám, že mezi mnou a Senem nic nebylo; chtěla jsem jen svého muže trochu poškádlit…” Odhodila si mokrou kadeř z čela. “Šen si u mě

objednal sadu vyšívaných kapesníků, aby je dal své konkubíně jako dárek k Novému roku. Svému manželovi jsem to neřekla a chtěla jsem ho penězi překvapit. Dnes v noci, když Wang našel poslední kapesník, který jsem vyšila, běžel do kuchyně pro nůž a křičel, že zabije Sena i mě. Utekla jsem ven. Pokusila jsem se dostat ke své sestře vedle v ulici, ale dům byl zamčený. A když jsem se vrátila zpátky, manžel už tam nebyl a… všude plno krve.” Vložila si tvář do dlaní a vzlykajíc dodala:

“Šen… musel si přijít pro kapesník a… Wang ho zabil. Je to všechno má vina. Jak můžu dále žít, když

můj manžel…?”

“Nezapomeňte, že se musíte starat o svého syna,” přerušil ji soudce Ti. Pevněji uchopil za ruku a vedl ke schodišti.

V domě pak nakázal veliteli, aby odvedl ženu nahoru. Když tak velitel učinil, soudce řekl:

“Zůstaneme stát za dveřmi. Stačí, když si počkáme na vrahův návrat. Wang zabil Sena zde, pak odešel, aby se zbavil své oběti. Měl v plánu se sem vrátit, aby utřel krev. Ale jeho záměr se zhatil poté, co nás sem přivedl jeho syn.” A po chvíli s povzdechem dodal: “Je mi líto chlapce, toho milého malého človíčka.”

Čtyři muži se postavili ke stěně, dva z jedné strany dveří a soudce Ti z druhé strany vedle obchodníkovy bedny. Shora pronikala hrubá slova prudké hádky.

Náhle se dveře otevřely a vstoupil velký ramenatý muž. Konstáblové na něj skočili. Než pochopil, co se vlastně děje, svázali mu ruce za zády a srazili jej na kolena. Z rukávu mu vypadla

krabice zabalená do mastného papíru a po podlaze se rozsypaly nudle. Jeden z konstáblů odkopl krabici do kouta.

Lidé nahoře tancovali. Tenká stropní prkna se prohýbala a vrzala.

“Jak to zacházíte s jídlem?” rozzlobeně vyštěkl soudce Ti na konstábla. “Seberte to!” Takto pokárán si konstábl pospíšil, aby nudle posbíral. Když je položil na stůl, zabručel: “Ty už k jídlu nebudou, jsou ušpiněné tím svinstvem, co padá ze stropu.”

“Ten lump má na pravé ruce krev, Vaše ctihodnosti,” vzrušeně vykřikl velitel, který kontroloval Wangova pouta.

Wang vytřeštěně zíral na krví potřísněnou podlahu před sebou. Jeho rty se pohybovaly, aniž by vydaly hlásku. Najednou zdvihl tvář k soudci a zvolal: “Kde je má žena? Co se s ní stalo?” Soudce Ti se posadil na bednu a vložil si ruce do širokých rukávů. Chladným hlasem ho usadil: “Já

jsem náčelník a já se tady budu ptát! Řekněte ml..”

“Kde je moje žena?” vykřikl Wang zoufale. Chtěl se vytrhnout, ale velitel jej udeřil do hlavy těžkou rukojetí svého biče. Wang omráčen potřásl hlavou a vykoktal: “Moje žena… a můj syn…”

“Spusťte! Co se tady dnes večer stalo?” zeptal se soudce.

“Dnes večer…” začal Wang bezbarvým hlasem. Pak zaváhal.

Velitel mu uštědřil kopanec. “Odpověz a mluv pravdu!” zavrčel. Wang se zamračil. Znova se zahleděl na zakrvácenou podlahu. Nakonec spustil: “Když jsem se dnes večer vracel domů, povídal mi zelinář, že tady byl zastavárník Šen. A když jsem sem přišel, nebylo tady nic k jídlu, ani naše novoroční nudle. Řekl jsem své ženě, že ji už nechci ani vidět, že si může jít k tomu chlápkovi Šenovi a klidně si tam zůstat. Pověděl jsem jí, že všichni sousedé vědí, že ji navštívil, když jsem byl pryč. Neodpověděla ani ano, ani ne. Pak jsem našel kapesník támhle u postele. Šel jsem pro sekáček. Nejdřív jsem chtěl zabít ji a pak odpravit toho chlápka Sena. Ale když

jsem se vrátil z kuchyně se sekáčkem, moje žena byla pryč. Sebral jsem kapesník, že jej vmetu Šenovi do tváře, než mu podříznu krk. Ale škrábl jsem se o jehlu, která v něm byla zastrčená.” Wang zmlkl. Kousl se do rtu a polkl. “Došlo mi, jaký hlupák jsem byl. Šen tam kapesník neztratil. Byl to kapesník, který si u ní objednal a na kterém ještě pracovala… Šel jsem svoji ženu hledat. Zkusil jsem to v domě její sestry, ale nikdo tam nebyl. Pak jsem se vydal do Šenova obchodu. Chtěl jsem zastavit svůj kabátec a koupit své ženě něco pěkného. Šen však řekl, že mi dluží šňůru měďáků za sadu dvaceti kapesníků, které si u ní objednal. Poslední kapesník nebyl ještě zcela hotov, když si odpoledne pro ně zaskočil do našeho domu. Jeho konkubína však byla velice potěšena, když jí je věnoval. A protože je poslední den v roce, řekl, že mi může zaplatit. Koupil jsem krabici nudlí, pro svou ženu papírovou květi
nu a vrátil jsem se.” Zahleděl se na soudce a vybuchl: “Řekněte mi, co se jí stalo? Kde je?”

Velitel se hlasitě rozesmál. Vykřikl: “Jakou snůšku stupidních lží nám ten pes vypráví. Bastard!

Doufá, že získá čas!” Zvedl držadlo svého biče a zeptal se soudce: “Mám mu dát do zubů, Vaše ctihodnosti, aby konečně řekl pravdu?”

Soudce Ti zavrtěl hlavou a zamyšleně si hladil dlouhé licousy. Potom se pevně zadíval do ztrhané

tváře klečícího obchodníka a nařídil veliteli: “Podívejte se, zda má u sebe papírový květ!” Velitel vsunul ruku do obchodníkovy náprsenky a vytáhl rudý papírový květ. Zvedl ruku, aby se soudce podíval, načež květ opovržlivě hodil na podlahu a zašlápl jej. Soudce Ti vstal. Přešel k posteli, zvedl kapesník a pozorně si jej prohlédl. Pak šel ke stolu, chvíli tam postál a upřeně se

zadíval na špinavé nudle, sesbírané na kousku mastného papíru. V místnosti bylo slyšet jen těžké oddychování klečícího muže.

V patře nad nimi náhle opět nastala vřava. Soudce zvedl zrak ke stropu. Pak se obrátil k veliteli a nařídil: “Přiveďte sem ty dva!”

Jakmile obchodník uviděl svou ženu a syna, otevřel ústa v němé radosti. “Nebesa ať jsou pochválena,” vykřikl, “oni žijí!” Pokusil se vyskočit, ale konstáblové jej hrubě srazili zpět. žena se vrhla na podlahu ke klečícímu muži. “Odpusť mi!” zasténala: “Odpusť mi! Jak jsem byla hloupá. Chtěla jsem tě jen poškádlit. Co jsem to udělala! Co jsem to udělala! Musíš… oni tě

odvedou a…”

“Vstaňte oba!” Přísný soudcův hlas ji přerušil. Na jeho rozhodný pokyn pustili oba konstáblové

Wangova ramena.

“Rozvažte ho!” nařídil soudce Ti. Ohromený velitel vyplnil jeho rozkaz a soudce pokračoval k Wangovi: “Dnes v noci vás vaše hloupá žárlivost skoro připravila o ženu. Byl to váš syn, který

odvrátil hroznou tragédii, když mě v pravý čas přišel varovat. Dnešní noc byla pro vás lekcí – pro vás oba. Poslední den v roce je časem rozjímání. Vzpomeňte si, co vám požehnaná nebesa uložila. Dary jsme zvyklí přijímat jako samozřejmost a příliš brzy na ně zapomínáme. Vzájemně se milujete, máte pevné zdraví a máte hezkého syna. Co více si můžete přát? Slibte si, že se od nynějška pokusíte prokazovat si vzájemnou úctu!” Obrátil se k malému chlapci, pohladil jej po hlavě a dodal:

“Abych nezapomněl, nařizuji změnit chlapcovo jméno na Ta-pao. To znamená – Velký poklad.” Dal znamení svým třem mužům a vyšel ke dveřím.

“Ale… Vaše ctihodnosti, ta vražda…” zajíkla se žena.

Soudce se zastavil v otevřených dveřích a s chladným úsměvem řekl: “žádná vražda se nestala. Když lidé nahoře zabili prase, žena krejčího převrátila mísu, ve které byla zachycená krev, a byla natolik opilá, že ji hned neutřela. Krev protekla prasklinou ve stropě na stůl a na podlahu této místnosti. Sbohem!”

žena si přiložila dlaň na ústa, aby potlačila výkřik radosti. Manžel se na ni trochu přihlouple usmál, sklonil se a zvedl papírový květ. Nešikovně vyhladil okvětní lístky, přikročil k ní a vetkl jí květ do vlasů. Chlapec vzhlédl k oběma rodičům a na tváři se mu rozlil široký úsměv. Velitel přivedl soudcova koně ke dveřím. Když se Ti vyhoupl do sedla, uvědomil si, že jeho revma je totam.

Gong nočních hodin oznámil půlnoc. Ohňostroj rozpoutal na tržnici vřavu. Když soudce Ti pobídl svého koně, otočil se v sedle a zvolal:

“Šťastný Nový rok.”

Zapochyboval, zda jej ti tři ve dveřích vůbec slyšeli. Na tom však už nezáleželo.